Vřesový čas nad Střelou

Miluji, když můžu občas udělat něco "jinak", proti zvyklostem, třeba víkend neděle a úterý, když v pondělí pracuji jen na tom, abych vylepšíl příští výlety obytným autem, to jsou pocity sobotního soumraku, parkuji na 50°7´30.742"N, 13°21´17.193"E za vesničkou Ležky. Ještě chvíli pozoruji koně, kteří žijí svůj život za nedalekou ohradou, těším se na dny další.

Hned po snídaní sedám na kolo a částečně silou svých svalů a částečně za pomoci moderních technologií vyjíždím na kopec jménem Kapucín. A občas jdu i pěšky, e-bike potupně tlačím, když má technika jízdy nestačí na přírodní překážky. Míjím zajímavou kombinaci drobných stavebních památek, na malé křižovatce v sedle mezi kopci stojí vpravo bílá kaplička, kterou střeží bunkr z doby před druhou světovou. Tady nejspíš architekta k dílu nepustili.

Na plošině kopce ladí bílé břízy s hnědým jehličím vystlanou zemí, borovice kolem vládnou. K jihu padá změť skal a kamenů do hluboké strže, mezi nimi o život bojují pokroucené kmínky stromů. Dole pod skalami frekventovaná karlovarská silnice, za ní výhledy na krajinu mírně zvlněnou zčásti mi známou z minulých výjezdů, zčásti lákající k dalšímu objevování. Severním směrem je plošina rovinatá, zdobí ji fialové ostrovy vrcholně rozkvetlého vřesu. Dlouho tady nasávám všechnu krásu, možná bych už ani dnes nemusel nikam jezdit, tak se cítím naplněný a spokojený. Ale čekají další zážitky, které ani nemusí být pozitivní, aby si je člověk dlouho pamatoval, stačí, jsou-li intenzivní.

Vracím se zpět do vsi a kolem auta projíždím širokou polní cestou, na západě se mi představují Doupovské hory, tam návštěvníci díky činnosti armády vítáni nejsou. Vede mě trasa naučné stezky kolem Lubence, v Řepanech se dělí, aby turistům malým okruhem po polních cestách ukázala výhledy z holého kopce Vysoká stráž a opuštěný židovský hřbitov nedaleko Drahonic. Netuším, do jaké pasti se nechám chytit, po vytrvalých deštích jsou cesty rozmoklé a plné bláta, toho polního, lepivého, mazlavého, příchylného, stačí jím projet tři metry, z kola se stává blátivá koule, ze mě druhá. Dlouhé desítky minut všechno čistím klacíky, travou, využívám vodu z louží, abych se po pár stovkách metrů snad už lepší kvality cesty nechal nachytat podruhé. Tyhle chvíle lámou chléb, oddělují zrno od plev, ukazují sílu i směr šipky vnitřní motivace, mám chuť se vrátit, pro dnešek všechno "sbalit" a oddat se své trudnomyslnosti. Naštěstí už vím, jak moc bych si za pár hodin nadával. Znovu odstraním ty největší nánosy mazlavé hmoty, aby se alespoň kola mohla v rámu otáčet, aby řetěz našel svou cestu mezi středovým tácem a přehazovačkou, abych neponičil kotouče brzd kamínky v bahně na měkký kov čekající. Upřu svou pozornost na to, abych se vyhnul těm nejhorším místům, vracím se k brodu přes Blšanku nedaleko Řepan. Důkladně vykoupu kolo i sebe a definitivně se rozhoduji pro pokračování výletu ve chvíli, kdy nohy začínají prohřívat zcela promočené boty i ponožky a bicykl vykazuje známky toho, že vše funguje, jak je žádáno.

Tentokrát už oklikou po silnici přes Lubenec vyjíždím na Vysokou stráž, poslední část cesty bez asfaltu. Mé oči paranoidně v každém ostrůvku vlhké hlíny vidí místo tragického utonutí v bezedné rašelině, dramatické ranní scénaře se však už neopakují. Vracím se do Lubence, projíždím kolem Lubeneckého rybníka a nacházím tak místo, kde odpoledne dokončím nutnou očistu kola. Pokračuji po zelené značce na vyhlídku Bílý kříž nad zámkem Struhaře, ten byl postaven na místě staré tvrze, nicméně byl bydlištěm správce statku, vrchnost žila na nedaleké Chyši. Držím se stále zelené, jedu kolem umělé jeskyně vybudované pro zábavu panstva a pomalu stoupám na kopec Čertovka. Vrcholová skalní plošina stojí mimo značené cesty, v mapách je však namalováno spousty skal a kamenů okolo, očekávám tu zajímavou přírodní scenérii. Zklamán těmi pohledy nejsem.

Hodně hezké obrázky mě čekají u mokřadů Tis u Blatna, není to sice klasické chráněné území, ale mně se tu moc líbí a průjezd okrajem bažiny a pohledy na její už pomalu do podzima se barvící louky si hezky prožívám. Zvolna projíždím po žluté značce až na okraj vesnice, tady se napojím na červenou, prochází přírodní rezervací Blatenský svah. Tedy v mých původních plánech procházela, než bylo v nedávné době její vedení změněno. Silná vichřice poškodila lesní porosty a úzká pěšina skalním průchodem byla kmeny zasypána. Skalnaté rokle protínají svah tři, zničený porost byl dvěstě let starý smíšený les a mimo běžné druhy se tu ochrana týká především vzácných datlovitých ptáků. Dnes je mi tedy dovoleno do rezervace jen letmo nahlédnout a díky spoušti po vichřici i řádění lesáků mi takové nahlédnutí bohatě stačí, po neznačených cestách přes Blatno už jen dojíždím k autu do Ležek. Pro mě sprcha, k Lubeneckému rybníku dopřát potřebnou očistu i kolu.

Pondělní dopoledne věnuji dohadování nějakých vylepšení na autě, kolem druhé už však parkuji na malém parkovišti na 50°2´30.943"N, 13°17´21.904"E v Rabštejně nad Střelou, nejmenším českém historickém městě. Jemu i přírodě blízkého okolí je věnována naučná stezka dlouhá necelých 6 km, poměrně členitá a nabitá zajímavými místy a objekty, tady se nevyplatí spěchat. Ve městě samotném se lze při zastávkách stezky dozvědět všechno o historii, hradu i klášteře, o městské i lidové architektuře, potom cesta schází do údolí říčky Střely, tady jsme s samém středu stejnojmenného přírodního parku. Od kamenného mostu dál po proudu říčky je údolí chráněno přírodní rezervací, třetí nejrozlehlejší v západních Čechách. Úzká pěšinka prochází jak údolím říčky tak po skalách nad ním, několik vyhlídek nabízí pěkně pohledy na město i do údolí. Pozůstatky těžby břidlice ve skalách pod hradem pak v závěru výletu na mě působí až skoro horským dojmem. V zářijovém pondělním odpoledni na jindy frekventovaných místech potkávám minimum dalších výletníků, sluníčko svítí, obloha modrá, co víc si můžu od takového prožívání času přát.

Než se definitivně "usadím" pro dnešní večer, kde jinde, než na břehu říčky Střely (50°5´47.040"N, 13°16´11.939"E), zajedu si ještě k podvečerní procházce zámeckým parkem Chyše. Jak napovídá úvodní věta webových stránek zámku, kolem "domu plného příběhů, starobylého šlechtického sídla spojeného s mimořádnými osobnostmi". Pro mě byla mimořádná i návštěva zdejšího pivovaru, skvělá večeře a místní i když jen malé pivo.

K dalšímu výletu na kole vyjíždím podél říčky, její údolí mi připadá velmi malebné a přestože jedu po silnici, cesta se mi moc líbí. Nedaleko Jablonné se napojím na zelenou značku a stoupám hlubokými lesy přírodního parku, než vjedu znovu do říše kamenů, balvanů a žulových skal. Nechám se zlákat k návštěvě Černého rybníka, stejnojmenná osada v jeho okolí se v mapě "tváří" jako rekreační středisko. A také jím je, obrovským a školícím, pro strážníky pražské městské policie. Uniformovaný dech a drezúra na mě padne při prvním pohledu, jako kdybych se vrátil do kasáren. Co nejrychleji místo opouštím, naštěstí už nedaleko kolem rozcestí Uhlířská louka vjíždím mezi první kameny a skalky a mé myšlenky ihned dostávají jiný náboj. Právě pro tyto obrázky jsem si návštěvu zdejšího kraje vybral, jedu pomalu, často zastavuji, kochám se a fotím.

Žlutá značka mě vede kolem největších kamenů, Viklan, Bába a Dědek jsou miniaturní skalní města zařazená do přírodní památky jako kdyby rozeseté po velkém lese. Skoro nerušeně si všechno prohlížím, čtu si informace o skalách, během té dlouhé doby potkávám jen jednoho houbaře důchodového věku a mladou slečnu venčícího nádherného zlatého retrívra, jen ten měl chuť si se mnou povídat, ale nebylo nám přes košík a vodítko dovoleno....

Už je po poledni, sjíždím do Žihle, i tady je k vidění zámek. Jedu k němu přes velkou část městečka a nacházím jen zchátralý objekt bez oken "chráněný" plotem podobné kvality. Estetickou stránku obrázku trochu zachránil žlutý zrestaurovaný barokní kostel. Dlouho se tu nezdržuji, vracím se stejnou cestou k lesu skal a po cyklotrase 2261 se chci přiblížit k Lidčině skále, výraznému bodu na naučné stezce Sklárna. Myslel jsem si na výhled nebo na hezké seskupení kamenů a skal, našel jsem však jen zašlou fotku hezkého děvčete a tragický příběh. Měla ráda chlapce a ten, jak za minulých časů bylo zvykem, musel na dva roky sloužit socialistické vlasti. "Při výkonu služby" položil život za tu stranu, Lidka zprávu neunesla, odešla ke "své" skále a tam si vzala život, snad aby byla svému milému blíž. Až poté přišla nová zpráva o záměně jmen té tragické vojenské události, kdo ví, zda se autor záměny vůbec někdy dozvěděl....

I moje cesta po návštěvě toho místa jako kdyby mě přestala těšit, po červené jsem dojel do Tisu u Blatna a setkal se tam s trasou, kterou jsem absolvoval před dvěma dny. Cyklotrasou, silnicí a později po žluté značce jsem přes Kračín a Žďárek dojel na kopec Vyhlídka nad Chyší, vyhlídka ze skály na město a do údolí Střely tady skutečně je a já už tušil blízkost auta i návratu z víkendu "jinak" a do úterý domů, i tam v lesích kvetl vřes.

9/2022