Cestopisy
Národní park mezi řekami Körös a Maros
Oblast, kde leží několik přírodních rezervací Národního parku Körös – Maros, ohraničují dvě řeky, jejich jména díky názvu parku není těžké uhodnout. Spatřil jsem jen jednu z nich, přesto krásy jsem v jarní stepní přírodě sbíral plnými hrstmi, a čas jsem si našel i na návštěvu několika historických památek.
Po zvláštním probuzení krásný den u Dunaje
Ani netuším, kolik je hodin, ranní šero, končící březen a hlučné halekání "guten tag" kolem obytného auta. Občasné zaťukání mě vyhání z postele, v pyžamu ještě poloslepý otevírám dvěře. Kolem nich stepuje ošuntělý Maďar a se širokým úsměvěm mi cosi sděluje v jeho rodné řeči.
Do vinic Szekszárdu
Székszárd, kopcovitá vinařská oblast na severním úpatí pohoří Mescék v jižní části Maďarska si mě našla docela náhodou. Oslovila mě hustota turistických značených cest, hustota vrstevnic a poměr vinic a lesů vyznačený v mapách. Později sice stručné, o to víc si mě přitahující popisky krajiny.
Otevírání jara v Kiskunsági
Tři přírodní rezervace z Národního parku Kiskunságy ve středu Maďarska jsem navštívil už loňského jara, a protože v každé jsem našel něco jinak, nutně jsem musel nahlédnout alespoň do jedné další, tentokrát nedaleko města dunajského Solt. Felsö kiskunságy tavak mě přivábila svými mělkými slanými jezery.
Alpi Apuane - na vrchol jsem nedošel
Včera odpoledne jsem z Monte Murlo poprvé uviděl štíty Alpi Apuane už na území Toskánska, dnes se proplétám produkcí dokonale bílého mramoru proslulou Massou a pak stoupám úzkými silničkami vzhůru do hor. Přestože nadmořská výška nejvyšších z nich dosahuje přes 1800 metrů, po sněhu nikde není ani památky.
Nad zátokou poetů
Na Nový rok podvečer vyjíždím velmi úzkou a velmi klikatou silničkou do Campiglie. Občas potkám osobák ploužící se podobnou pomalostí dolů, vyhnout se je zkouškou ohleduplnosti pro obě strany. Co mě tam nahoru táhne?
Poslední den ve Francia Corta
Nebyl to naštěstí můj osobně poslední den, jen poslední v kalendáři pro rok 2022, a do malé vinařské oblasti severně od Brescie mě přivábila asi šestiřádková zmínka ve velmi tučném knižním průvodci Itálií. Corti Franche, svobodné dvory, díky daňovým úlevám vznikaly v kopcovité krajině nad pádskou nížinou od 11. století. Vinaři byli silnou komunitou, a jak tu už dávno daňové úlevy neplatí, místní vína si však prý svou kvalitu ponechala.
Konečně jsem se dočkal Gardy
Do Limone na Gardě jsem přijel skoro na oběd, mě však nejvíc láká nedaleká galerie vysunutá od skal vysoko nad hladinou jezera. Jsem v první řadě vděčný za místo na střeše parkoviště nad městečkem a stejně tak i za rozměry vestavby, mnohem snáze se mi při vybírání flíčku manévruje.
Schwarzwald - do národního parku s batohem na zádech
Kolem jezera Mummelsee může být uprostřed léta a ještě v sobotu větší tlačenice, než na Matějské pouti, proto jako jeden z prvních opouštím kemp v Obertalu, kam jsem z titulu servisu a trochy lidské společnosti zavítal na předposlední noc mé německé cesty. Hotel u jezera ještě spí, břehy jezera začínají "okupovat" první návštěvníci. Pár fotek a už s batohem na zádech stoupám úbočím hory Katzenkopf. Výhledy do údolí Rýnu a do Francie jsou excelentní, ještě ničím nerušené.
Schwarzwald - do národního parku na kole
Určitou část severu pohoří Schwarzwald zabírá oblast národního parku chránící především hluboké jehličnaté lesy, kde pravý poklad tvoří mohutné několik set let staré a přesto zdravé jedle. Můj osobní dojem je, že běžný turista nedocení přírodní hodnotu tohoto území, a ono také není zas tolik cest, kterými by se dalo bloumat národním parkem třeba několik dní.
Schwarzwald, kde nemělo být ničeho moc
Tento výlet ale vůbec nebyl v plánu, střední část Schwarzwaldu se podle návodů zdála být taková bezejmenná, bezvýznamná, o pozornost si říkala malebná městečka a jejich bezprostřední okolí. Chystal jsem se odjet k severu, do nejcennějších částí pohoří chráněných jako národní park a tato místa minout. Jak jsem dnes rád, že mě tady něco zdrželo.
Schwarzwald bez námahy
I pro návštěvníky, kteří si zrovna nepotrpí na dlouhé výšlapy nebo šlapání na kole, má pohoří Schwarzwald připraveno spousty atraktivních míst. Mezi ta přírodní patří ve vycházkové vzdálenosti dostupné rozhledny, jezera či pramen jedné z nejvýznamnějších evropských řek, historická městečka a jejich duchovní nebo fyzické památky pak uspokojí výletníky zaměřené na objevování výsledků lidské činnosti.
Schwarzwald potoků a říček
Pátral jsem cestou přes pohoří Schwarzwald, čeho si všimnout, co nevynechat. O jezerech už byla řeč, v popisu atraktivních tras se nápadně opakovalo i slovíčko "údolí" a vždy něčeho, potoka, říčky. Roodbach, Haslach, Gutach nebo Wutach. Z údolí Rýna se zvedají západní svahy hor, a za zády Dunaj, ten ve Schwarzwaldu začíná svou dlouhou pouť do Černého moře. Nakonec i vody hřebenem Černého lesa rozděleny splynou do velkého moře, které na planetě jen jedno jest.
Schwarzwald zemí jezerní
Nespoutaná volná voda v přírodě ve mně vyvolává hodně intenzitvní vnitřní pocity, miluji řeky, moře, jezera. I pohoří Schwarzwald slibuje podívanou toho druhu, nabízí jak velká jezera s rekreačními středisky na jejich březích, tak i malinkatá lesní jezírka schovaná pod vysokými jezerními stěnami skal. Mezi největší jezera pohoří patří Titisee a Schluchsee, těm jsem věnoval další část cesty.
Střecha Schwarzwaldu se sklání k jihu
Schwarzwald je čokoládový dort s krémem a třešněmi, Schwarzwald je proslulá šunka. Schwarzwald jsou obří hodiny, kukačky, táhlé hřbety hor, atypické sruby hospodářství a daleké výhledy k zasněženým vrcholkům Alp.
Alpy mi snad nejsou přány
Ještě mi nebylo třicet, když se pro nás, občany tehdejší ČSSR znovu otevřela možnost navštěvovat a objevovat alpské vrcholky a údolí. Teď, pár dní před šedesátkou, v letním podvečeru přijíždím k Tegernsee s pocitem, že jsem minulých třicet let v tomto ohledu nějak propásl. Podle předpovědi počasí mám jen dva dny na to, abych bilanci alespoň symbolicky vylepšil.
Kde se Dunaj ve dví štěpí
Do Kelheimu jsem se dostal vlastně náhodou. Z cyklotras Bavorského lesa jsem chtěl do Alp, kde celý příští den pršelo, potřeboval jsem nějakou "mezistanici". Vzpomněl jsem si na obrázky z kaňonu Dunaje snad někde u Regensburgu, a zapátral u strýčka google. Na STPL s možností servisu na 48°54´53.483"N, 11°52´36.458"E jsem tedy s pozdním odpolednem zaujal poslední volné místo a vyrazil do ulic prazvláštního městečka.
Kudy teče Řezná?
Podél řeky Regen, po česku Řezná, jsem měl v plánu jet jen jeden den, polekal jsem se ale Deutsche bahnů, při plánování výletu jsem nezaregistroval nejednolitost železnice z Regensburgu do Chamu. A než vystavovat se riziku komplikací, raději jsem si výlet rozdělil na dvě části a sledoval říční údolí po i proti proudu.
Po bývalých železnicích
Na cyklostezky, které byly v Bavorsku vybudovány po trasách bývalých železnic nedaleko českých hranic, jsem se poprvé podíval před třemi lety. Moc se mi líbila i krajina i zážitek z jízdy na kole, chtěl jsem poznat víc. Proto u řeky Regen začínala má letošní prázdninová cesta, do Chamu jsem nejel nakupovat, ale kochat se.
Step by step přes uherskou step
Vraceli jsme se domů z Bulharska s rezervou dvou dnů volného času. Některé maďarské národní parky jsou spíš než ucelená území mozaikami rezervací s dokonale zachovalou původní přírodou. Mezi takové patří i Kiskunságy v jižní části země.
Rychlíkem přes Centrální Balkán
Dívám se na poslední obrázky z jarní cesty Bulharskem a vkrádá se mi do hlavy otázka. Proč příliš často dokážu zařídit věci tak, abych z míst, kde bych moc rád zůstal mnohem déle, "musel" spěchat někam úplně jinam....?
Pod ochranou Vitoši
Termín pravoslavných velikonoc se zpravidla liší od toho našeho, bývají pozdější.
Trochu ledové bulharské jaro
Zájezd jsem odstartoval padesáti kilometry k Labi na Mělník hodně pozdě večer, cestou na Balkán jsem si jak na Balkáně připadal už v páteční sváteční dopoledne na dálnici kousek za Prahou. Chaos, zmatek, stres, v bulharské, balkánské přírodě nic takového nenajdeš.
Divoké pobřeží na jihu ještě divočejší
Pobřeží u Platja d´ Aro jsem si procházel sám, tedy kromě docela velké spouty párů a rodin z hustě osídleného okolí, které také vyrazily na sváteční procházku. Potkal jsem i na těžko putující dálkové turisty, zřejmě chtěli ve volných dnech absolvovat co nejdelší kus turistické cesty lemující pobřeží Costa Brava. Probudili ve mně nesplněný sen, tohle jsem chtěl od mládí dělat a nikdy jsem se k tomu neodhodlal.
Costa Brava - čti "divoké pobřeží"
První novoroční den byl letos na Costa Brava šedivý, mlhavý, pošmourný. Takový ten, kdy nemáte chuť vystrčit z obytného auta ani prstíček do sychravé zimy. Pomalu jedeme podél pobřeží, v jedné z vesnic parkujeme a odpočíváme, uklízíme auto po "prohýřené" :-) silvestrovské noci.
Na horké půdě Olotu
Do Olotu a především do přírodního parku Zóna sopek de la Garotxa, kterého je město přirozeným centrem, jsme jeli jen "na skok", nakonec jsme tady zůstali tři dny. Způsobilo to překrásné teplé počasí, zajímavá krajina i města a dobré zázemí pro lid cestující obytnými auty.
Salvador Dalí snad na každém kroku
Probudit se na štědrý den někde, kde svítí sluníčko, šplouchá modré moře, kde teploty alespoň občas atakují dvacítku, to je pro mě sen, který si už několik "sezón" zdárně plním. Letos si to znovu uvědomuji mezi kopci přímořských Pyrenejí čerstvě v Katalánsku.
Cesta do Katalánska poněkud prodloužena
Když jsme loni v půli ledna opouštěli Španělsko po sedmi týdnech, výlet bych směle zařadil na nejvyšší příčky mých cestovních zážitků, bylo mi hodně smutno. Možná právě proto na severu země, v Katalánsku, měla letošní "vánoční" cesta začínat, lednový smutek jsem chtěl nahradit adventní radostí.
Maďarské vánoce - kousek řeky, lesů i kultury
Po dnech strávených v NP Örseg jsme zamířili do Národního parku Duna – Dráva, z vesnice Vizvár, jsme na nový rok mohli začít s poznáváním lužních lesů národního parku podél řeky Drávy.
Maďarské vánoce - vzhůru do kopců
Chápu, že tento nadpis může vyvolat ve tvářích znalců zeměpisu úsměv, záměrně však používám výraz „do kopců“, nikoliv do hor. Jestliže opouštíme nížiny kolem jezera Fertö a směřujeme na jih podél rakouské hranice, nutně musíme dřív nebo později na kopce narazit.
Maďarské vánoce - jezero Fertö-tó
Národní parky jsou těmi nejzachovalejšími územími přírody na světě, v Evropě je takových uzemí více než tři sta. Mnoho z nich můžeme najít i v zemích, kde bychom to až tak nečekali, třeba v Maďarsku. Pro Čechy nejbližším z těch maďarských je národní park Fertö-tó a právě tam začínal jeden z mých vánočních výletů.
Placičky dánských ostrovů
Putovat zemí, kde se moře zdá být snad všudypřítomné, kde celá třetina území se rozprostírá na ostrovech, a nenavštívit žádný z nich, toho bychom nejspíš litovali až do konce svých dnů a nebo alespoň do příští návštěvy dánského království.
K vikingským hrobům a do dánských "hor"
Oč nudnější by se mohl zdát přejezd ze západního pobřeží Jutského poloostrova (Pil jsem jako Dán) na východ, o to pestřejší je podvečerní hledání rozumného místa na spaní v okolí města Aalborg, na jehož severním konci bychom zítra rádi navštívili zachovalé vikingské pohřebiště.
Pil jsem jako Dán
Na Jutský poloostrov jsme zamířili počátkem léta s nadějí, že se vyhneme příliš tropickým dnům. Přivítaly nás teploty pár stupínků nad třicítkou, svěží větřík, vyhřáté mělké moře. Stejně jako mezi Dány i v našem obytném autě stoupala spotřeba tekutin na dosavadní letošní maxima.
Vidět Sylt a zemřít
Vidět Sylt a zemřít, alespoň tak na mě působila atmosféra "ostrova bohatých" letošního léta. V zemi, kde pravděpodobnost bezprostředního setkání se s nemocným Covid je někde v řádu desetin promile, se s mašinérií a panikou setkáváme na každém kroku.
Strážovské vrchy z doby kamenné výletů obytňákem
Strážovské vrchy z doby pravěku mého karavanování, dnes místo vyprávění spíš takové útržky. Dívám se však na obrázky značně zšedlé kvalitou aparátu, dovedností fotografa i ve vzpomínkách, a musím povědět jednoznačně. Jeďte alespoň a pár dní do Strážovských vrchů, ač jsou nesourodé, rozlehlé a ne úplně známé, přesto nádherné...
Bonusový týden emigrace
Ráno v zadarském prémiovém kempu pro mě bylo naštěstí moudřejší večera. Mohl jsem si vybrat, slepě se vztekat nad tím, co neodpovídá mým představám, že někomu se líbí to, co se nelíbí mně, a nebo si uvědomit ještě týden proti Česku svobodných a teplých dní. Že si vždy můžu kamkoliv dojet na kole, že jsem rád za přítomnost mé úžasné partnerky vedle sebe.
Ostrovní tour - poslední tři
Pag mě dostal svou pustinou, na Ugljanu jsme spali na tom nejkrásnějším místě a z Pašmanu jsme spatřili stovky krtin všech tvarů navršených z moře, severní ostrovy Kornati.
Ostrovní tour pokračuje - Krk a Rab
Po devatenácti letech se vracím do přístavu trajektů Valbiska na Krku. Tehdy jsem sjel na kole ze svahu planiny k moři, abych se díval na odjíždějící loď a myslel si, že dál má cesta už nikdy nevede. Dnes naopak nás loď přiváží z ostrova Cres a já mám pocit, že tady mě nic nemůže překvapit.
Ostrovní tour - Cres a Lošinj
I když jsou ostrovy, na které se jezdí přes most, ta správná ostrovní tour nutně musí začínat trajektem. Náš vyjíždí z Istrie, veze nás na Cres a plavba trvá asi tak na jedno kafe, jste-li u baru včas.
Istrie hodně cyklistická
Unaveni po náročné cestě jsme uléhali k první chorvastké noci, natěšení a pod prosluněnou oblohu jsme vstávali do prvního chorvatského rána. V tričku s krátkými rukávy jsem vyskočil z auta a rychle jsem se vrátil zpět.
I my jsme emigrovali do Chorvatska
Vyjeli jsme v první jarní den a tentokrát byla kromě poznávání velkým motivem cesty i nechuť nadále snášet poněkud "rozpustilé" chování nejvyšších představitelů naší země. Vyžadování poslušnosti, vyzývání k toleranci, absolutní paralizování ekonomiky od "autorit", které samy nedodržují nic z toho, co "pro lidi" vymyslely, o zákonech i jejich země už nemluvě vůbec.
Jen trošku se ohřejeme a hned zase pojedeme
S blížícím se koncem roku se také blíží chvíle našeho návratu domů. Ačkoliv jsme na cestě už déle než měsíc, nechce se nám ani málo. Vše umocňuje i "úroveň společenského a hospodářského života" v Čechách. Zatímco u nás jedna restrikce stíhá druhou a bacilová situace se stále zhoršuje, na středomořském pobřeží Španělska všechno běží jako v jiných letech a virus se zdá být "pod kontrolou".
Kopce lákají a pak se brání
Po dlouhé době jedeme krajinou sami, dnes večer a ještě asi mnoho večerů naše Malibu vedle Pilote našich přátel stát nebude. Navíc definitivně měníme směr cesty, de facto se začínáme vracet domů. Čeká nás ještě porce hezkých dní, najednou však vnímáme naše limity.
Vánoce, vánoce přicházejí, šťastné a veselé
Pomalu postupujeme k jihu podél španělského středomořského pobřeží a naši přátelé začínají spřádat štedrovečerní plán. Vánoce poněkud zavirovaného roku klepou na vrátka a my jen díky Kačence, Irence a Martinovi máme o tom nějakou povědomost.
Ještě chvíli k jihu a hlavně žádný stres
Ty dny si pěkně plynuly po svém, žádné spěchy, žádné nervy, jen pohoda, klídek a tabáček. Takový "typický" vrchol předvánočních příprav :-). Po prohlídce Valencie jsme pokračovali dál k jihu bez plánu na víc než jeden, dva dny.
Samé novoty okolo Valencie
A tak zazvonil zvonec a té pohádky se nestal konec, spíš začátek. S Irčou, Kačenkou a Martinem, jejich chlupáče nevyjímaje, jsme se potkali na parkovišti v malém městečku Peniscola.
Za plameňáky a do rýžových polí
Nevím, zda by mě při domácím plánování výletu ta oblast nějak oslovila, zda bych věnoval pozornost úzkým proužkům a několika "zeleným flíčkům", které v mapě označují nejcennější místa přírodního parku delty řeky Ebro mezi všudypřítomnými rýžovými poli.
Serra de Montsant nás vítá v Katalánsku
Z Baskicka jsme prchali před zimou a deštěm, Katalánsko nás přivítalo slunečnou oblohou a kupodivu také zimou. Protože se nám postavily do cesty překrásné hory, Serra de Montsant.
Baskické dny skryté pod mraky
Při sjezdu Aiako Harria se v autě rozsvítila kontrolka, která nás vybídla ke kontrole brzd. Oranžová barva nám dala ještě pár dní času k návštěvě servisu, v pondělí jsme však museli požádat o pomoc v Bilbao.
Nalezeno: | Zobrazeno: 1 -