Výlety

Kamptal cyklo vinařský

Před mnoha lety jsem si na dalekém finském severu v "zakázaném" šedém obchodě koupil lahev skvělého rakouského bílého suchého vína s nápisem Kamptal. Od té doby si občas vzpomenu, tam se chci jet podívat, a od stejné doby o tom údolí toho víc nevím.

Májová cesta k pramenům nejen řeky Sázavy

Mám řeky, vody v krajině, rád, také moc rád putuji podél jejich toků. Sázavu nevyjímaje, před tímto výletem jsem nebyl přítomen pouze u dvou úseků řeky v Čechách jedné z nejkrásnějších. U dvou nejpodstatnějších úseků, u pramene ve Žďárských vrších a v Davli u jejího ústí do Vltavy.

Od Elbe stoupají Krušky zvolna

Od saské strany, kde Labe už nese germánské jméno, stoupají svahy Krušných hor zvolna. Dokonce tak zvolna, že už v dobách počátků železnic tady lidé dráhy pro vláčky stavěli. Kde dnes vláčky nesupí, jsou zřizovány cyklostezky po tělesech bývalých železnic. Ta dnes pro mě začíná v Colmnitz.

Druzí poslové jara na řece Moravě

Letos zjara se poprvé s "velkou řekou" potkávám v Litovelském Pomoraví chvíli po výjezdu na cyklovýlet v Horkách nad Moravou. Mlýnský potok je plný, málo chybí k tomu, aby se vylil ze břehů. Ne nadarmo se mu říká Střední Morava, vždyť je jejím dítětem, které se včas vrátí do matčina lůna.

Odrou kolem Opolí

Otevřel jsem oči ještě trochu unavené po včerejší jízdě ve tmě adventu a stovkách světel protijedoucích aut těmi snad nejzapadlejšími silnačkami Slezka. Kdyby mi dnes nezačínal výlet zase kousek podél Odry, ani by se mi je snad otevírat nějakou dobu ještě nechtělo.

Za zimním sluníčkem na západ Středohoří

Krajina Českého Středohoří je pro mě fascinující v každé roční době, všechny ty hrudky, homole, kužely, někdy koňská sedla, stoly, lavice vystupují z placatého Polabí. Holé i křovím nebo lesním porostem chlupaté. Poslední lednové dny navíc vyčarovaly modrou oblohu, daleké výhledy a kluzké pěšiny. Tentokrát jsem procházel hlavně těmi neznačenými.

Konec léta na Drahanské vrchovině

Proč jsem vyrazil na Drahanskou vrchovinu? Byla to pro mě z nouze cnost, měl jsem jeden a půl dne volna, nacházel jsem se "tam někde", všude okolo už jsem někdy cestoval a poznával, tady ještě ne. V prvním zářiovém týdnu se lidi ještě jezdili koupat...

Za míšeňským bílým, na labské vyhlídky, se slonem v porcelánu.

Jako slon pohybující se ladně ve vzácném míšeňském porcelánu jsem si připadal při počínání a diskusích s parkovacím automatem na 51°10´4.025"N, 13°28´23.760"E parkovišti určeném pro obytná auta hned po míšeňským hradem.

I vláčkem mezi pískovce a rudné hory

Dalo by se povědět, že drážďanská dálnice je hranicí, a protože i ta křižuje hranici, abychom těch křížů nenesli až příliš, přijíždíme k přehradě na říčce Gottleuba od Petrovic. V Hartmannsbachu na 50°50´28.170"N, 13°55´30.129"E nacházíme klidné místo k přenocování a procházka k přehradní hrázi je tak trošku podvečerní povinností.

Kdo se nepoučí z Vraních hor, jede na Walbrzyskie Sudety

V červnu 2021 mé tělo úpělo a duše se tetelila radostí při ne úplně povedeném e-bikovém přejezdu Vraních hor, ty tvoří českou hranici s Polskem kolem Broumovského výběžku a dál na sever se kupí jako Sudety Walbrzyskie. Dobře jsem si pamatoval mnoho přenádherných pohledů do kopců k našim sousedům, nechal jsem jen tělo trochu zapomenout na ty strmé šílenosti, kterými jsem vlekl těžký bicykl přímo proti vrstevnicím vzhůru, a letos zkusil pár tras v okolí průmyslového města, které jim dalo jméno.

Krušné hory po obou stranách hranice

Už v polovině "devadesátek" jsem dlouhé severní hory objevil při třídenním přejezdu na kole a nejspíš doživotně se do nich zamiloval. Dnes oceňuji jejich rozlehlost, dovoluje mi i po tolika letech objevování nacházet nová místa, nové výhledy, nová zákoutí přírody. Uzdravující se přírody, Krušné hory už dávno nejsou torzem varovně zdviženého prstu ukazujícímu k ekologické katastrofě. Haldy krušiny, zeminy zbylé po důlních pracích středověkých horníků rud, které daly horám jméno, teď doplňují krásu krajiny jako skvostný náhrdelník na obnaženém nadprsí stejně skvostného ženského těla a její tváře.

Krkonošský horobál

Na kolo do krkonošských hor jsem se dlouho bál, pak přišel čas elektrického pohonu, jen tak mohl nastat horobál :-). A jezdím od východu, před časem na Rýchory, teď jsem pokračoval vysoko nad říčkou Úpou a na Černou horu. Cyklotrasy mě v Krkonoších zavedou většinou na místa, kam bych pěšky po asfaltových cestách ani příliš jít nechtěl, a nabízejí mi tak pro mě nové pohledy na hory.

Povodím Střely, krajem barokních památek, k sopečným kopcům

Krajem barokních památek? Ano, kolem Manětína naši předci vystavěli spousty staveb a mnohé opatrovali tak dobře, že se na ně můžeme podívat i dnes. Povodím Střely? Ano, vlévá se někde tady do Berounky a já jsem se chystal jet na kole i údolími potoků, jež pro změnu ústí do Střely. A krajem stolových hor, o těch jsem netušil, že se na Manětínsku vyskytují.

Putování nad Wartou

Warta je řeka, má srdeční záležitost. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, kdysi dávno dlouhou cestou přes rozlehlou polskou zemi jsem jen letmým pohledem z mostu nabyl dojmu, že je hezčí, než ostatní polské řeky. A to jsem ještě netušil, že přítok Odry je se svými 762 kilometry delší, než sám veletok.

Aprílové patálie v Moravském Toskánsku

Někdy je dobré všímat si "znamení", která k nám odkudsi přicházejí, a neprosazovat splnění našich tužeb a přání za každou cenu, takovou zkušenost jsem prožil na vlastní kůži v Litenčické pahorkatině. Mnozí místní této oblasti předzdívají "moravské Toskánsko".

Tiché kouty slovenského Záhoří

Výlet do chráněné krajinné oblasti Záhorie, do severní lesnaté a písčité části, jsem měl připravený už dlouho. Vlastně spíš nepřipravený, slepě kopírující značené trasy a zcela vynechávající zajímavou přírodu. Možná proto se mi sem tak dlouho nechtělo.

Od Skryjského jezírka k brdskému Olympu

Při pohledu do facebookových skupin jsem nabyl dojmu, že kdo nedošel ke Skryjským jezírkům, jako kdyby neměl právo k životu v české kotlině :-).

Zimní čas v údolích a na vyhlídkách Moravského krasu

Návštěvu kraje hlubokých údolí, vápencových skal a především tisíců jeskyní, Moravského krasu, jsem si plánoval po loňské dobré zkušenosti (Mezi jeskyně, než se olistí) na brzký počátek jara, jiné cesty mě sem však zavedly letos ještě dříve.

Dojet do cíle dlouhé cesty - Spréva

Probudil jsem se po nočním příjezdu někde blízko u Berlína.... Do sousední louže přišla na návštěvu kosice s černým zobáčkem a vyrobila si z ní termální lázně s vířivkou. A pak ještě další dva, snad pánové, protože zobáčky ostře oranžové, a své koupeli věnovali mnohem méně času.

A ještě jednou k Balatonu

Čas od času se mi dostaví pocit, že Balatonu nikdy není dost. Už se mi v rámci jezera trochu zužuje okruh míst, kam zajet, zajít, protože tam to ještě neznám, přesto si nemyslím, že jsem tady byl počátkem loňského podzimu naposledy.

Vřesový čas nad Střelou

Miluji, když můžu občas udělat něco "jinak", proti zvyklostem, třeba víkend neděle a úterý, když v pondělí pracuji jen na tom, abych vylepšíl příští výlety obytným autem, to jsou pocity sobotního soumraku, parkuji na 50°7´30.742"N, 13°21´17.193"E za vesničkou Ležky. Ještě chvíli pozoruji koně, kteří žijí svůj život za nedalekou ohradou, těším se na dny další.

Od Poličky na perníčky

Vracel jsem se domů z Beskyd, ale domů se mi ještě nechtělo tak úplně. Zkusil jsem "štelplatc" ve Svitavách, tam opravdu nemusím ani spát, ani jinak přebývat, snad jen na procházku městem, přišlo mi to jako hlučné a frekventované místo. Nakonec jsem se nechal zlákat starobylou Poličkou.

I s obytným autem přes hřebeny Beskyd

Už nikdo nespočítá, kolikrát jsem přejížděl při pracovních cestách hřeben Moravskoslezských Beskyd přes Bumbálku nebo přes Bílou a kolikrát jsem toužebně hleděl, kam utíká hřebenová cesta označená červenými značkami. Až před třemi lety jsem nahlédl ((Na Kysuce, na Beskydy) a slíbil si, že jednou dojdu na druhý konec hřebene u Jablunkova.

Putování Kanadou, prozatím jen českou

Už několikrát jsem Českou Kanadu navštívil, bohužel však, moc jsem si z těch návštěv nepamatoval. Tedy, prosím, ještě jednou, a důkladněji.

Odra po obloze modrá

Nikdy by mě nenapadlo, že dobrovolně pojedu na výlet obytňákem do Ostravy, to Odra mě tam pozvala. A pozvala mě dál, do města, kde se stává vodní cestou alespoň pro malé čluny, do přírody parku kolem svého přítoku Ruda. Do míst, kudy si jen tak svým pomalým tempem protéká ještě dlouhou cestou k moři.

Přírodní skvosty na řece Jihlavě

Ještě než řeka Jihlava na své pouti k Dyji, Moravě a Dunaji dorazí do rodiště Alfonse Muchy a Vladimíra Menšíka, do Ivančic, protéká divokým, skalnatým a velmi hlubokým údolím pod jadernou elektrárnou v Dukovanech.

Nejezdi bez helmy do sopečné Chelmy

by mohl znít reklamní slogan na cyklotrasy vyznačené ve chráněné oblasti pod horami jihozápadní části rozlehlého Polska. Město Zlotoryja, matka polského zlata, by pak mohla být dobrým výchozím bodem do turisty ne příliš navštěvovaných končin, tam jsem se však podíval až v polovině výletu rozděleného na severní a jižní část.

Milešovský kocour a Boreč, který zase nečudil

Na kouřící Boreč lezou všichni borci v zimě, za sněhu, mrazu. Já jsem stál pod Borečem také v zimě, místo sněhu a mrazu však vládlo slunečné a krutě větrné počasí. Obešli jsme vše, jen na Boreč samotný už síly ten den nezbyly. A tak se stalo, že na Boreč jsem vylezl uprostřed jara a k tomu přidal královnu Českého Středohoří, odevšad viditelnou Milešovku.

Návrat ke kořenům

Návrat ke kořenům, možná tak bych mohl charakterizovat výlet do chráněné krajinné oblasti pojmenované po věhlasném hradu Křivoklátu.

Mezi jeskyně, než se olistí

V ještě studených, přesto azurových dnech poloviny března jsme vyrazili mezi jeskyně Moravského krasu.

Boreč zase zůstal na jindy

České středohoří je plné kuželů, homolí, kopců špičatých i podlouhlých, zvlášť jeho západní část. Z jednoho z nich se díky prababičce sopce za příznivých podnebných podmínek decentně kouří, Boreč kousek nad Lovosicemi ve stínu vyššího Lovoše.

Cesta za ledopády, které letos nepadají

Po návratu ze čtyřtýdenní cesty Katalánskem bych se správně měl cítit spokojený a vyrovnaný, a ono kdeže by se to vzalo. Cítím se NE naplněný, možná moje mysl, možná nějaká touha srdce mě žene někam dál, vyjet znovu a znovu, vycházet ven do přírody a vracet do obytného auta, aby mě další den mohlo dovézt k dalším divům a krásám toho okolo nás.

Za skalním opičákem

Mé první setkání se Stolovými horami (Park narodowy Gor Stolowych), které leží v těsné blízkosti českých hranic nedaleko Náchoda v Polsku, jsem absolvoval v lednu 2008, ten výlet velmi významně ovlivnil mé jednání a skutky v dalších letech...

Prehistorie, historie i příroda okolo Loun

Výletovat obytným autem v období adventu je trochu náročnější, však se také spousty výletníků v té době soustředí na zcela jiné pro mnohé zásadně důležitější činnosti. My jsme si vybrali v předvánočním čase víkendovou cestu do okolí starobylého města Louny.

Poslední teplé dny Dolního Slezska

Poslední říjnové dny letos slibovaly teplo, sluníčko a barvy, zatímco já si už několik let slibuji procházku kolem zámku Ksiaž, výstup na Slezu, a loni jsem si slíbil vrátit se do údolí Baryczy v Dolnoslezském vojvodství země našich severních sousedů.

Na kolo Drážďanům okolo

Zdálo se to na příjemný podzimní víkend, zůstat doma stalo by se nejspíš hříchem. Jak už si tak zvykáme na omezování osobních svobod vyčleněné menšiny populace, soudruzi z NDR povolovali v tom čase vstup na své území na dobu 24 hodin za účelem turistiky či nákupů. Říkal jsem si nákup 24 a turistika 24 to by bylo 48, a vyrazil jsem.

Barvy nad jeskyněmi

Už mnoho let zpátky říkám, nemám rád zimu a všechny důvody, proč. Letos jsem se rozhodl věci změnit a přijmout toto roční období takové, jaké je. Najít si na něm nějaká pozitiva, třeba že přes stromy bez listí je mnohem lépe vidět do okolí. Úplně prvním pozitivem však je, že letos pro mě po dlouhé době není podzim poslem špatných zpráv, alespoň ne z hlediska ročních období. Poznal jsem to i v přírodě Moravského krasu.

Na pláně krušnohorského západu

Ten čtvrteční podvečer sedím za volantem obytného Malibu připraveného k výjezdu a kromě těžkých kapek deště se na nás snáší i rychlá tma umocněná nízkoletícími mraky. Úplně nechápu, co tady vlastně dělám, snad bych chtěl vystoupit a odejít domů. Je nejvyšší čas nastartovat motor.

Toulání po Brdech - už vím, o čem psal Jan Čáka

Kniha Toulání po Brdech, kterou napsal moc hezky poeticky Jan Čáka, se mi dostala do rukou v době, kdy se o nějakém toulání po Brdech mluvit skoro nedalo. Tehdy jsem opravdu netušil na rozdíl od odvážných trempů, že zákaz vstupu do "vojenského prostoru" platí jen pro ty, kteří ho přijali.

Kde stávalo královské město Přísečnice

Průjezd modrou značkou a úzkou příhraniční silničkou se zákazem vjezdu motorovým motorům od bývalé vsi Jilmová na hráz přehradní nádrže Přísečnice jsem prvně absolvoval někdy v polovině "devadesátek", kdy jsem se poprvé seznámil s Krušnými horami třídenním cyklo přejezdem. Nechápal jsem, proč na české straně stojí polámaný zdevastovaný smrkový les a proč ta saská je upravená, hezká.

Rašeliniště a sopečné výlevy Krušných hor

Krušnými horami jsem díky obytnému autu, kolu, dobré síti značených i neznačených lesních cest po obou stranách hranice postupoval víkend za víkendem od východu k západu. Na dohled Kaleku a Načetína na mě čekalo Novodomské rašeliniště, o kterém jsem četl už jako nadšený člen turistického oddílu mládeže v tehdejším časopise Turista na cesty.

Ještě kousek z Krušných hor

Krušné hory lze projet za den nebo za dva, silnice kopírující hlavní hřeben někde širší a jinde zase uzší tu rychlost dovolí. Nebo občas odbočit, projet se kousek na kole, projít se pěšky, to se cesta protáhne na týden a nebo i na dva. Pro mě se staly mou celoživotní láskou. Konec léta, počátek podzimu, to tam bývá snad nejkrásněji...

K oderským meandrům a pro uši pod trúbu

Vodní plochy jsou jako oči krajiny. Za slunečného počasí modré a protože krajina bývá rozlehlá, musí disponovat i větším počtem očí. To aby dobře viděla :-). Všechny oči jsou napájeny z moří a všechen déšť jsou řeky, které už moře poznaly.

Přes pláně ke starým štolám

Ten srpnový pátek jsme vyjeli na pláně, kterými na východě pro někoho začínají a pro druhého končí Krušné hory. Pastviny, osamělé stromy, daleké výhledy do červánků zapadajícího sluníčka.

Léto po valašském způsobu

Po loňském letním výletu plném zvratů se mi letos znovu poštěstilo navštívit Vizovické vrchy. Abych "narovnal" energii, na noc jsem se vrátil téměř do stejných míst, kde nás loni navštívila smrt. Pravda, byla to "jen" smrt zvířátka, přesto domácího miláčka, a zasáhla naše srdce velmi bolestivě.

Jezdil jsem v zemi bývalých dolů

Letošní červencové svátky jsem potřeboval být sám, urovnat si myšlenky, znovu se vrátit někam na start a zopakovat si či případně pozměnit odpovědi na základní životní otázky. Zamířil jsem do krajin, které se mi zdály krajinami ničeho. I v nich jsem však vydoloval spousty krásných chvil, obrázků a prožitků. Jezdil jsem totiž v zemi bývalých dolů...

Vyčerpané zlaté žíly a tichý výběžek Slezska

Výběžky severu Čech, frýdlantský a šluknovský, znám jako místa trochu zapomenutá a turisty opomíjená. Proto volba na prožití jedněch červencových svátků, kdy turistická centra praskají ve švech, padla na podobný výběžek moravsko – slezský, Osoblažský. A cesta k němu mě vedla přes zlatonosný revír pod Jeseníky, bylo by hříchem se tu nezastavit.

Oblast

Přihlášení uživatele

Speciální nabídka!