Výlety
A ještě jednou k Balatonu
Čas od času se mi dostaví pocit, že Balatonu nikdy není dost. Už se mi v rámci jezera trochu zužuje okruh míst, kam zajet, zajít, protože tam to ještě neznám, přesto si nemyslím, že jsem tady byl počátkem loňského podzimu naposledy.
Vřesový čas nad Střelou
Miluji, když můžu občas udělat něco "jinak", proti zvyklostem, třeba víkend neděle a úterý, když v pondělí pracuji jen na tom, abych vylepšíl příští výlety obytným autem, to jsou pocity sobotního soumraku, parkuji na 50°7´30.742"N, 13°21´17.193"E za vesničkou Ležky. Ještě chvíli pozoruji koně, kteří žijí svůj život za nedalekou ohradou, těším se na dny další.
Od Poličky na perníčky
Vracel jsem se domů z Beskyd, ale domů se mi ještě nechtělo tak úplně. Zkusil jsem "štelplatc" ve Svitavách, tam opravdu nemusím ani spát, ani jinak přebývat, snad jen na procházku městem, přišlo mi to jako hlučné a frekventované místo. Nakonec jsem se nechal zlákat starobylou Poličkou.
I s obytným autem přes hřebeny Beskyd
Už nikdo nespočítá, kolikrát jsem přejížděl při pracovních cestách hřeben Moravskoslezských Beskyd přes Bumbálku nebo přes Bílou a kolikrát jsem toužebně hleděl, kam utíká hřebenová cesta označená červenými značkami. Až před třemi lety jsem nahlédl ((Na Kysuce, na Beskydy) a slíbil si, že jednou dojdu na druhý konec hřebene u Jablunkova.
Putování Kanadou, prozatím jen českou
Už několikrát jsem Českou Kanadu navštívil, bohužel však, moc jsem si z těch návštěv nepamatoval. Tedy, prosím, ještě jednou, a důkladněji.
Odra po obloze modrá
Nikdy by mě nenapadlo, že dobrovolně pojedu na výlet obytňákem do Ostravy, to Odra mě tam pozvala. A pozvala mě dál, do města, kde se stává vodní cestou alespoň pro malé čluny, do přírody parku kolem svého přítoku Ruda. Do míst, kudy si jen tak svým pomalým tempem protéká ještě dlouhou cestou k moři.
Přírodní skvosty na řece Jihlavě
Ještě než řeka Jihlava na své pouti k Dyji, Moravě a Dunaji dorazí do rodiště Alfonse Muchy a Vladimíra Menšíka, do Ivančic, protéká divokým, skalnatým a velmi hlubokým údolím pod jadernou elektrárnou v Dukovanech.
Nejezdi bez helmy do sopečné Chelmy
by mohl znít reklamní slogan na cyklotrasy vyznačené ve chráněné oblasti pod horami jihozápadní části rozlehlého Polska. Město Zlotoryja, matka polského zlata, by pak mohla být dobrým výchozím bodem do turisty ne příliš navštěvovaných končin, tam jsem se však podíval až v polovině výletu rozděleného na severní a jižní část.
Milešovský kocour a Boreč, který zase nečudil
Na kouřící Boreč lezou všichni borci v zimě, za sněhu, mrazu. Já jsem stál pod Borečem také v zimě, místo sněhu a mrazu však vládlo slunečné a krutě větrné počasí. Obešli jsme vše, jen na Boreč samotný už síly ten den nezbyly. A tak se stalo, že na Boreč jsem vylezl uprostřed jara a k tomu přidal královnu Českého Středohoří, odevšad viditelnou Milešovku.
Návrat ke kořenům
Návrat ke kořenům, možná tak bych mohl charakterizovat výlet do chráněné krajinné oblasti pojmenované po věhlasném hradu Křivoklátu.
Mezi jeskyně, než se olistí
V ještě studených, přesto azurových dnech poloviny března jsme vyrazili mezi jeskyně Moravského krasu.
Boreč zase zůstal na jindy
České středohoří je plné kuželů, homolí, kopců špičatých i podlouhlých, zvlášť jeho západní část. Z jednoho z nich se díky prababičce sopce za příznivých podnebných podmínek decentně kouří, Boreč kousek nad Lovosicemi ve stínu vyššího Lovoše.
Cesta za ledopády, které letos nepadají
Po návratu ze čtyřtýdenní cesty Katalánskem bych se správně měl cítit spokojený a vyrovnaný, a ono kdeže by se to vzalo. Cítím se NE naplněný, možná moje mysl, možná nějaká touha srdce mě žene někam dál, vyjet znovu a znovu, vycházet ven do přírody a vracet do obytného auta, aby mě další den mohlo dovézt k dalším divům a krásám toho okolo nás.
Za skalním opičákem
Mé první setkání se Stolovými horami (Park narodowy Gor Stolowych), které leží v těsné blízkosti českých hranic nedaleko Náchoda v Polsku, jsem absolvoval v lednu 2008, ten výlet velmi významně ovlivnil mé jednání a skutky v dalších letech...
Prehistorie, historie i příroda okolo Loun
Výletovat obytným autem v období adventu je trochu náročnější, však se také spousty výletníků v té době soustředí na zcela jiné pro mnohé zásadně důležitější činnosti. My jsme si vybrali v předvánočním čase víkendovou cestu do okolí starobylého města Louny.
Poslední teplé dny Dolního Slezska
Poslední říjnové dny letos slibovaly teplo, sluníčko a barvy, zatímco já si už několik let slibuji procházku kolem zámku Ksiaž, výstup na Slezu, a loni jsem si slíbil vrátit se do údolí Baryczy v Dolnoslezském vojvodství země našich severních sousedů.
Na kolo Drážďanům okolo
Zdálo se to na příjemný podzimní víkend, zůstat doma stalo by se nejspíš hříchem. Jak už si tak zvykáme na omezování osobních svobod vyčleněné menšiny populace, soudruzi z NDR povolovali v tom čase vstup na své území na dobu 24 hodin za účelem turistiky či nákupů. Říkal jsem si nákup 24 a turistika 24 to by bylo 48, a vyrazil jsem.
Barvy nad jeskyněmi
Už mnoho let zpátky říkám, nemám rád zimu a všechny důvody, proč. Letos jsem se rozhodl věci změnit a přijmout toto roční období takové, jaké je. Najít si na něm nějaká pozitiva, třeba že přes stromy bez listí je mnohem lépe vidět do okolí. Úplně prvním pozitivem však je, že letos pro mě po dlouhé době není podzim poslem špatných zpráv, alespoň ne z hlediska ročních období. Poznal jsem to i v přírodě Moravského krasu.
Na pláně krušnohorského západu
Ten čtvrteční podvečer sedím za volantem obytného Malibu připraveného k výjezdu a kromě těžkých kapek deště se na nás snáší i rychlá tma umocněná nízkoletícími mraky. Úplně nechápu, co tady vlastně dělám, snad bych chtěl vystoupit a odejít domů. Je nejvyšší čas nastartovat motor.
Toulání po Brdech - už vím, o čem psal Jan Čáka
Kniha Toulání po Brdech, kterou napsal moc hezky poeticky Jan Čáka, se mi dostala do rukou v době, kdy se o nějakém toulání po Brdech mluvit skoro nedalo. Tehdy jsem opravdu netušil na rozdíl od odvážných trempů, že zákaz vstupu do "vojenského prostoru" platí jen pro ty, kteří ho přijali.
Kde stávalo královské město Přísečnice
Průjezd modrou značkou a úzkou příhraniční silničkou se zákazem vjezdu motorovým motorům od bývalé vsi Jilmová na hráz přehradní nádrže Přísečnice jsem prvně absolvoval někdy v polovině "devadesátek", kdy jsem se poprvé seznámil s Krušnými horami třídenním cyklo přejezdem. Nechápal jsem, proč na české straně stojí polámaný zdevastovaný smrkový les a proč ta saská je upravená, hezká.
Rašeliniště a sopečné výlevy Krušných hor
Krušnými horami jsem díky obytnému autu, kolu, dobré síti značených i neznačených lesních cest po obou stranách hranice postupoval víkend za víkendem od východu k západu. Na dohled Kaleku a Načetína na mě čekalo Novodomské rašeliniště, o kterém jsem četl už jako nadšený člen turistického oddílu mládeže v tehdejším časopise Turista na cesty.
Ještě kousek z Krušných hor
Krušné hory lze projet za den nebo za dva, silnice kopírující hlavní hřeben někde širší a jinde zase uzší tu rychlost dovolí. Nebo občas odbočit, projet se kousek na kole, projít se pěšky, to se cesta protáhne na týden a nebo i na dva. Pro mě se staly mou celoživotní láskou. Konec léta, počátek podzimu, to tam bývá snad nejkrásněji...
K oderským meandrům a pro uši pod trúbu
Vodní plochy jsou jako oči krajiny. Za slunečného počasí modré a protože krajina bývá rozlehlá, musí disponovat i větším počtem očí. To aby dobře viděla :-). Všechny oči jsou napájeny z moří a všechen déšť jsou řeky, které už moře poznaly.
Přes pláně ke starým štolám
Ten srpnový pátek jsme vyjeli na pláně, kterými na východě pro někoho začínají a pro druhého končí Krušné hory. Pastviny, osamělé stromy, daleké výhledy do červánků zapadajícího sluníčka.
Léto po valašském způsobu
Po loňském letním výletu plném zvratů se mi letos znovu poštěstilo navštívit Vizovické vrchy. Abych "narovnal" energii, na noc jsem se vrátil téměř do stejných míst, kde nás loni navštívila smrt. Pravda, byla to "jen" smrt zvířátka, přesto domácího miláčka, a zasáhla naše srdce velmi bolestivě.
Jezdil jsem v zemi bývalých dolů
Letošní červencové svátky jsem potřeboval být sám, urovnat si myšlenky, znovu se vrátit někam na start a zopakovat si či případně pozměnit odpovědi na základní životní otázky. Zamířil jsem do krajin, které se mi zdály krajinami ničeho. I v nich jsem však vydoloval spousty krásných chvil, obrázků a prožitků. Jezdil jsem totiž v zemi bývalých dolů...
Vyčerpané zlaté žíly a tichý výběžek Slezska
Výběžky severu Čech, frýdlantský a šluknovský, znám jako místa trochu zapomenutá a turisty opomíjená. Proto volba na prožití jedněch červencových svátků, kdy turistická centra praskají ve švech, padla na podobný výběžek moravsko – slezský, Osoblažský. A cesta k němu mě vedla přes zlatonosný revír pod Jeseníky, bylo by hříchem se tu nezastavit.
Spréva, pyramidy a letní pohoda u Cottbusu
Sprévská cyklostezka lemuje tok "berlínské" řeky od pramene nedaleko české hranice u Rumburka až do hlavního města. Jeden z víkendů na jejím toku jsem prožil jižně od dolnolužického Cottbusu a byl jsem nadšen pestrostí jeho programu.
Za smradlavou vodou a táhlými Smrčinami
Když jsem si koupil první obytné auto, ihned jsem začal plánovat výlety po celé české republice a jako správný rozumově orientovaný chlap, pěkně systematicky, od západu. Tak se do zorného pole mých zájmů dostala rezervace Soos a její okolí.
Devět skal, reparát ze Žďárských vrchů
Žďárské vrchy jsem dosud trochu zanedbával, kde jinde zkusit reparát, než na nejvyšším vrcholu? Devět skal se od těch ostatních ale zase tolik neliší ani výškou ani profilem ani tím, co poutník na vrcholku hory najde.
Povozili mě lodičkou po spreewaldských kanálech
Povozili mě lodičkou po kanálech Spreewaldu a dost se mi to líbilo. K tomu nějaká cyklistika, letní pohoda, setkání s kamarády, podobnému způsobu výletů obytňákem se nikdy bránit nebudu.
Na kole i pěšky podél říčky Krounky
Podél Krounky už jsem na kole jednou šlapal mezi hrady Košumberk a Rychmburk a hned jsem věděl, že se k říčce někdy chci vrátit prozkoumat zbytek toku i okolí. Po vydatných nočních deštích si to dnes "valí" betonovým korytem obcí Otradovec, já skládám kolo a vyjíždím na červenou do jejího údolí.
Kozlí Brdy
Brdy se mi jeví svou zásobou možností k výletům obytňákem jako snad nevyčerpatelné. Ty "nově otevřené" jsem na cestě zatím jen lehce ochutnal, jejich okrajové partie teď možná budou opuštěnější než kdy dřív. Když jsem na kole vyjížděl po červené značce z rokycanského náměstí k jihu, o zřízení CHKO Brdy se teprve jednalo.
Do Teplických skal předními i zadními cestami
Adršpašské a Teplické skály, co k nim povědět. Modla? Šílenství? Prý už na pořadí, proslavený STPL nedaleko. Mohl bych se ve svém vztahu k nim pasovat do role svérázného bílými vlasy a vousy zarostlého starce, který za pivo povypráví příběh z první světové.
Už nikdy víc na Bärwalder
Poprvé jsem stál na břehu jezera Bärwalder, že si ani nechci vzpomenout, kdy. S podzimním podvečerem jsem se vyloupl na škvárou vysypané volné ploše, někde hluboko pode mnou se rodilo jezero dnes známého rekreačního střediska. Okolí zdevastované těžbou hnědého uhlí, přímo proti mě stovkami světélek problikávající tepelná elektrárna. Zalezl jsem do postele dodávky Iveco, která se nikdy nestala obytným vozem, a při pozorování těch úkazů jsem usnul.
Galeje na hřebenech Vraních hor
Vraní hory, to jsou ty uprostřed mezi Sovími a Jestřebími :-). Když se na ně podívám trochu seriózně, jsou pokračováním Krkonoš na východ, kdo stojí na některé vyhlídce Broumovských stěn, dívá se na ně přes údolí. Odtud se tváří jako samostatný hřeben, přes jeho vrcholky běží česko polská hranice. Za ní jim říkají Walbrzyskie Sudety, kopců je tam mnoho a patřičně strmých.
Za ponikelskou bábou do strání Krkonoš
Kdo by neznal Trautenberka, Anče, Kubu nebo hajného, krakonošovu donašečku sojku nebo toho pána, který v úvodu každé pohádky překračuje krkonošské hřebeny jako by se nechumelilo. Ještě jedna postavička, tu však nikdo nikdy neviděl, má svou nezastupitelnou roli v některých příbězích.
Kde Lužická Nisa je švarným děvčetem
Výlet podél Lužické Nisy startujeme vlakem z Bílé Vody (Weisswasser, Běla Voda v jazyce Lužických Srbů) a za nakládky lidí a kol vzniklých zmatků. A tím, že se vezeme, zmatky rozhodně nekončí.
Ve válečné vřavě u pramene Odry
Jel jsem se podívat, kde pramení řeka Odra, jak vypadají vrchy, kterým dala jméno, a zažil jsem tam nefalšovanou válku.
Týden na cestě k Honzovi do Kadaně
Tento výlet začal už někdy v zimě, to se najednou v mé schránce objevil email od Honzy z Kadaně, prý čte články a líbí se mu mé obrázky, rád by se setkal. No vyrostl jsem jak národní lípa, takové setkání se neodmítá. Jenže jsem vyjel v sobotu večer a už v neděli jsem se vracel domů.
Hlavnímu městu na dosah
Celou zimu se těším na jaro, kdy z hor sejde sníh, kdy v nížinách ovocné stromy poztrácejí svá kvítka a ty horské na ně teprve nasadí. Těším se, jak si prodloužím mé nejoblíbenější období v roce, období květů.
Hory kamenné, kostel dřevěný
Vyslovím-li slovo Sudety, vybaví se mi obrázky lidí opouštějící své domovy, okleštěné mapy naší země, počátek nejhorší války. Každý den cestou do práce přejíždím tehdy používaný hraniční přechod. Po Poláky to slovo však znamená dlouhý pás hor a pěkné krajiny na jihozápadě jejich rozlehlé země.
Rakovnicko branou k poznání, aniž bych to tušil...
Rakovnicko, to je už pro mě trochu exotický kraj. Vždyť hraničí s Plzeňskem a Karlovarskem a do těchto končin jsem se zatím mnohokrát nepodíval. Od doby výletu k Jesenici a kolem Lužné už své skóre občas vylepšuji, nejen v cestování se mi tehdy otevřela cesta poznání. Aniž bych tušil....
Byl pozdní večer, první máj....Podkrkonoší
Předpověď počasí na poslední dubnové dny slibovala čistou modrou oblohu alespoň občas, deště málo. Diář už jsem přestal používat před mnoha lety, tedy mi nic nebránilo k dalšímu výletu obytňákem, tentokrát na pomezí Českého ráje a Podkrkonoší.
Mezi plzeňskými říčkami - Radbuza a Úhlava
"Doplňujeme rodinnou flotilu" obytných vozů, ve vrcholném podzimu jsme objednali výrobu vestavby a zjara jsme mohli k tomu zakoupenou dodávku zavést k renomovanému výrobci. Byli bychom špatní cestovatelé, kdybychom pár dní při té příležitosti nevyužili k poznání kraje jižně od Plzně, povodí Úhlavy a Radbuzy.
Muž na radnici
Muž na radnici se jmenoval "kultovní" seriál doby normalizace, do role muže z Radnice na kole odjíždějícího od obytného auta jsem se pasoval v jednom jarním pátku koncem dubna.
Jak bývalo jaro na Sázavě
Sport vodácký mi k srdci nikdy nepřirostl, putovat však podél řeky na kole a nebo pěšky, podle náročnosti terénu, na takovou aktivitu se nechám chytit vždycky. Zvlášť když "nocleh" nabízí parkoviště na dohled minipivovaru.
Skály a vodopády Jizerských hor
Velmi dramaticky se zvedají severní svahy Jizerských hor, zasypané žulovými skalami a kameny, porostlé prastarými bukovými lesy. Potoky letící do údolí skalnatými roklemi tvoří vysoké vodopády na jaře plné vody ze zimní sněhové nadílky.
K berlínským jezerům
Vodní plocha je pro mě vždy v přírodě prvkem, který mě fascinuje, přitahuje. Nemusím se nutně do ní namáčet, ale dívat se na ní, pozorovat zcela odlišný svět kolem ní, ať už je mořem, řekou, jezerem nebo rybníkem na návsi, to mě pokaždé alespoň na chvíli zastaví. I mrak je řekou, která už viděla moře.
Nalezeno: | Zobrazeno: 1 -