Výlety
Toulání po Brdech - už vím, o čem psal Jan Čáka
Kniha Toulání po Brdech, kterou napsal moc hezky poeticky Jan Čáka, se mi dostala do rukou v době, kdy se o nějakém toulání po Brdech mluvit skoro nedalo. Tehdy jsem opravdu netušil na rozdíl od odvážných trempů, že zákaz vstupu do "vojenského prostoru" platí jen pro ty, kteří ho přijali.
Kde stávalo královské město Přísečnice
Průjezd modrou značkou a úzkou příhraniční silničkou se zákazem vjezdu motorovým motorům od bývalé vsi Jilmová na hráz přehradní nádrže Přísečnice jsem prvně absolvoval někdy v polovině "devadesátek", kdy jsem se poprvé seznámil s Krušnými horami třídenním cyklo přejezdem. Nechápal jsem, proč na české straně stojí polámaný zdevastovaný smrkový les a proč ta saská je upravená, hezká.
Rašeliniště a sopečné výlevy Krušných hor
Krušnými horami jsem díky obytnému autu, kolu, dobré síti značených i neznačených lesních cest po obou stranách hranice postupoval víkend za víkendem od východu k západu. Na dohled Kaleku a Načetína na mě čekalo Novodomské rašeliniště, o kterém jsem četl už jako nadšený člen turistického oddílu mládeže v tehdejším časopise Turista na cesty.
Ještě kousek z Krušných hor
Krušné hory lze projet za den nebo za dva, silnice kopírující hlavní hřeben někde širší a jinde zase uzší tu rychlost dovolí. Nebo občas odbočit, projet se kousek na kole, projít se pěšky, to se cesta protáhne na týden a nebo i na dva. Pro mě se staly mou celoživotní láskou. Konec léta, počátek podzimu, to tam bývá snad nejkrásněji...
K oderským meandrům a pro uši pod trúbu
Vodní plochy jsou jako oči krajiny. Za slunečného počasí modré a protože krajina bývá rozlehlá, musí disponovat i větším počtem očí. To aby dobře viděla :-). Všechny oči jsou napájeny z moří a všechen déšť jsou řeky, které už moře poznaly.
Přes pláně ke starým štolám
Ten srpnový pátek jsme vyjeli na pláně, kterými na východě pro někoho začínají a pro druhého končí Krušné hory. Pastviny, osamělé stromy, daleké výhledy do červánků zapadajícího sluníčka.
Léto po valašském způsobu
Po loňském letním výletu plném zvratů se mi letos znovu poštěstilo navštívit Vizovické vrchy. Abych "narovnal" energii, na noc jsem se vrátil téměř do stejných míst, kde nás loni navštívila smrt. Pravda, byla to "jen" smrt zvířátka, přesto domácího miláčka, a zasáhla naše srdce velmi bolestivě.
Jezdil jsem v zemi bývalých dolů
Letošní červencové svátky jsem potřeboval být sám, urovnat si myšlenky, znovu se vrátit někam na start a zopakovat si či případně pozměnit odpovědi na základní životní otázky. Zamířil jsem do krajin, které se mi zdály krajinami ničeho. I v nich jsem však vydoloval spousty krásných chvil, obrázků a prožitků. Jezdil jsem totiž v zemi bývalých dolů...
Vyčerpané zlaté žíly a tichý výběžek Slezska
Výběžky severu Čech, frýdlantský a šluknovský, znám jako místa trochu zapomenutá a turisty opomíjená. Proto volba na prožití jedněch červencových svátků, kdy turistická centra praskají ve švech, padla na podobný výběžek moravsko – slezský, Osoblažský. A cesta k němu mě vedla přes zlatonosný revír pod Jeseníky, bylo by hříchem se tu nezastavit.
Spréva, pyramidy a letní pohoda u Cottbusu
Sprévská cyklostezka lemuje tok "berlínské" řeky od pramene nedaleko české hranice u Rumburka až do hlavního města. Jeden z víkendů na jejím toku jsem prožil jižně od dolnolužického Cottbusu a byl jsem nadšen pestrostí jeho programu.
Za smradlavou vodou a táhlými Smrčinami
Když jsem si koupil první obytné auto, ihned jsem začal plánovat výlety po celé české republice a jako správný rozumově orientovaný chlap, pěkně systematicky, od západu. Tak se do zorného pole mých zájmů dostala rezervace Soos a její okolí.
Devět skal, reparát ze Žďárských vrchů
Žďárské vrchy jsem dosud trochu zanedbával, kde jinde zkusit reparát, než na nejvyšším vrcholu? Devět skal se od těch ostatních ale zase tolik neliší ani výškou ani profilem ani tím, co poutník na vrcholku hory najde.
Povozili mě lodičkou po spreewaldských kanálech
Povozili mě lodičkou po kanálech Spreewaldu a dost se mi to líbilo. K tomu nějaká cyklistika, letní pohoda, setkání s kamarády, podobnému způsobu výletů obytňákem se nikdy bránit nebudu.
Na kole i pěšky podél říčky Krounky
Podél Krounky už jsem na kole jednou šlapal mezi hrady Košumberk a Rychmburk a hned jsem věděl, že se k říčce někdy chci vrátit prozkoumat zbytek toku i okolí. Po vydatných nočních deštích si to dnes "valí" betonovým korytem obcí Otradovec, já skládám kolo a vyjíždím na červenou do jejího údolí.
Kozlí Brdy
Brdy se mi jeví svou zásobou možností k výletům obytňákem jako snad nevyčerpatelné. Ty "nově otevřené" jsem na cestě zatím jen lehce ochutnal, jejich okrajové partie teď možná budou opuštěnější než kdy dřív. Když jsem na kole vyjížděl po červené značce z rokycanského náměstí k jihu, o zřízení CHKO Brdy se teprve jednalo.
Do Teplických skal předními i zadními cestami
Adršpašské a Teplické skály, co k nim povědět. Modla? Šílenství? Prý už na pořadí, proslavený STPL nedaleko. Mohl bych se ve svém vztahu k nim pasovat do role svérázného bílými vlasy a vousy zarostlého starce, který za pivo povypráví příběh z první světové.
Už nikdy víc na Bärwalder
Poprvé jsem stál na břehu jezera Bärwalder, že si ani nechci vzpomenout, kdy. S podzimním podvečerem jsem se vyloupl na škvárou vysypané volné ploše, někde hluboko pode mnou se rodilo jezero dnes známého rekreačního střediska. Okolí zdevastované těžbou hnědého uhlí, přímo proti mě stovkami světélek problikávající tepelná elektrárna. Zalezl jsem do postele dodávky Iveco, která se nikdy nestala obytným vozem, a při pozorování těch úkazů jsem usnul.
Galeje na hřebenech Vraních hor
Vraní hory, to jsou ty uprostřed mezi Sovími a Jestřebími :-). Když se na ně podívám trochu seriózně, jsou pokračováním Krkonoš na východ, kdo stojí na některé vyhlídce Broumovských stěn, dívá se na ně přes údolí. Odtud se tváří jako samostatný hřeben, přes jeho vrcholky běží česko polská hranice. Za ní jim říkají Walbrzyskie Sudety, kopců je tam mnoho a patřičně strmých.
Za ponikelskou bábou do strání Krkonoš
Kdo by neznal Trautenberka, Anče, Kubu nebo hajného, krakonošovu donašečku sojku nebo toho pána, který v úvodu každé pohádky překračuje krkonošské hřebeny jako by se nechumelilo. Ještě jedna postavička, tu však nikdo nikdy neviděl, má svou nezastupitelnou roli v některých příbězích.
Kde Lužická Nisa je švarným děvčetem
Výlet podél Lužické Nisy startujeme vlakem z Bílé Vody (Weisswasser, Běla Voda v jazyce Lužických Srbů) a za nakládky lidí a kol vzniklých zmatků. A tím, že se vezeme, zmatky rozhodně nekončí.
Ve válečné vřavě u pramene Odry
Jel jsem se podívat, kde pramení řeka Odra, jak vypadají vrchy, kterým dala jméno, a zažil jsem tam nefalšovanou válku.
Týden na cestě k Honzovi do Kadaně
Tento výlet začal už někdy v zimě, to se najednou v mé schránce objevil email od Honzy z Kadaně, prý čte články a líbí se mu mé obrázky, rád by se setkal. No vyrostl jsem jak národní lípa, takové setkání se neodmítá. Jenže jsem vyjel v sobotu večer a už v neděli jsem se vracel domů.
Hlavnímu městu na dosah
Celou zimu se těším na jaro, kdy z hor sejde sníh, kdy v nížinách ovocné stromy poztrácejí svá kvítka a ty horské na ně teprve nasadí. Těším se, jak si prodloužím mé nejoblíbenější období v roce, období květů.
Hory kamenné, kostel dřevěný
Vyslovím-li slovo Sudety, vybaví se mi obrázky lidí opouštějící své domovy, okleštěné mapy naší země, počátek nejhorší války. Každý den cestou do práce přejíždím tehdy používaný hraniční přechod. Po Poláky to slovo však znamená dlouhý pás hor a pěkné krajiny na jihozápadě jejich rozlehlé země.
Rakovnicko branou k poznání, aniž bych to tušil...
Rakovnicko, to je už pro mě trochu exotický kraj. Vždyť hraničí s Plzeňskem a Karlovarskem a do těchto končin jsem se zatím mnohokrát nepodíval. Od doby výletu k Jesenici a kolem Lužné už své skóre občas vylepšuji, nejen v cestování se mi tehdy otevřela cesta poznání. Aniž bych tušil....
Byl pozdní večer, první máj....Podkrkonoší
Předpověď počasí na poslední dubnové dny slibovala čistou modrou oblohu alespoň občas, deště málo. Diář už jsem přestal používat před mnoha lety, tedy mi nic nebránilo k dalšímu výletu obytňákem, tentokrát na pomezí Českého ráje a Podkrkonoší.
Mezi plzeňskými říčkami - Radbuza a Úhlava
"Doplňujeme rodinnou flotilu" obytných vozů, ve vrcholném podzimu jsme objednali výrobu vestavby a zjara jsme mohli k tomu zakoupenou dodávku zavést k renomovanému výrobci. Byli bychom špatní cestovatelé, kdybychom pár dní při té příležitosti nevyužili k poznání kraje jižně od Plzně, povodí Úhlavy a Radbuzy.
Muž na radnici
Muž na radnici se jmenoval "kultovní" seriál doby normalizace, do role muže z Radnice na kole odjíždějícího od obytného auta jsem se pasoval v jednom jarním pátku koncem dubna.
Jak bývalo jaro na Sázavě
Sport vodácký mi k srdci nikdy nepřirostl, putovat však podél řeky na kole a nebo pěšky, podle náročnosti terénu, na takovou aktivitu se nechám chytit vždycky. Zvlášť když "nocleh" nabízí parkoviště na dohled minipivovaru.
Skály a vodopády Jizerských hor
Velmi dramaticky se zvedají severní svahy Jizerských hor, zasypané žulovými skalami a kameny, porostlé prastarými bukovými lesy. Potoky letící do údolí skalnatými roklemi tvoří vysoké vodopády na jaře plné vody ze zimní sněhové nadílky.
K berlínským jezerům
Vodní plocha je pro mě vždy v přírodě prvkem, který mě fascinuje, přitahuje. Nemusím se nutně do ní namáčet, ale dívat se na ní, pozorovat zcela odlišný svět kolem ní, ať už je mořem, řekou, jezerem nebo rybníkem na návsi, to mě pokaždé alespoň na chvíli zastaví. I mrak je řekou, která už viděla moře.
Na návštěvu zadní země
Národní park "zadní země", to jsou pro mě Labské pískovce. Ne ty zkomercionalizované kolem Hřenska, Mezní louky a Pravčické brány. Ty tiché, zadumané ve svých roklích nebo rozpovídané ve svých říčkách a na skalních vyhlídkách.
K soutoku Moravy a Dyje
Žili jsme kdysi s Františkem moc hezký vztah, mnoho slov jsme si převyprávěli a mnoho myšlenek sdělili. Zdrbali jsme malé poprsí nejhezčí prodavačky jeho obchodu, ukázal mi všechno ve vinicích, i když sám už víc než dvacet let alkoholu neokusil. Jeho fotografické rady slyším i dnes při každém přiložení hledáčku k oku.
Maďarské velikonoce
Velikonoční svátky bývaly kdysi dobrým důvodem k cestování obytným autem, jen teď už to tak není, zdá se. Možná, abychom si uvědomili, že dělat to, co máme rádi, můžeme kdykoliv bez ohledu na státem "přidělené" volno. Maďarské velikonoce v obytném autě.
Cyklostezkou před otevřením a kostelíkem po zavíračce
Podle obrázků bych si myslel, že jaru 2013 se do Čech zas až tolik nechtělo, podle mé nedočkavosti vím, že mně se ven na výlet obytňákem chtělo moc. Na ten víkend byly v plánu trasy na kolo, ve vzpomínkách mi zůstalo pár střípků, které můžou inspirovat případné následnovníky.
Svatojánské proudy čeřily Vltavu
Svatojánské proudy, to je pro mě pověst skoro z rodu těch Jiráskovo starých, českých. Vltava tekla proudem v celé své délce, nesvazovala ji jediná přehradní hráz, už jen kousek zbývalo splout vorařům, jen překonat ještě zrádné místo, zákrut sevřený skalami.
Žulové lomy a zádumčivé vodní hladiny
Do bývalé NDR jezdívám často a rád už řadu let, i když v posledních časech mi to není příliš dovolováno. I když důvody mých cest objevilo spousty dalších uživatelů obytných aut. I kdy jsou tam restrikce spaní v autě v přírodě v zásadě vyspělejší, než u nás.
Z Bielatalu si toho opravdu moc nepamatuji
Narodil jsem se v době, kdy pád socialismu byl ve vidění lidí stejně reálný jako dobrovolná demise jednoho premiéra nebo že by tentýž pán předal své miliardy na budování útulků pro bezdomovce. Nebo že by se snad ti bezdomovci do oněch útulků přestěhovali :-).
Ještě si pamatuji doby, kdy jsme směli do Drážďan
Bývaly doby, lidé svobodně vycházeli z domů, kdy potřebovali nebo chtěli, kdy vydělat si na živobytí tím, že odvedu dobrou práci, bylo považováno za správné a nikomu v tom nebylo bráněno, kdy překročení státní hranice bylo volně dovoleno. Kdy přijít do obchodu se zakrytým obličejem si koledovalo o pár hodin v cele předběžného zadržení. Dnes je všechno jinak...
Po křivoklátských stezkách
Praha versus Brno, Coca cola versus Pepsi, Karlštejn a nebo Křivoklát, všichni máme v životě nějakého věčného rivala.
Prastarou stezkou do ještě starší vsi
Z Karlštejna přes Svatý Jan pod Skalou do Berouna vyznačil Vojta Náprstek roku 1889 turistickou trasu, druhou nejstarší na území dnešní České republiky. Na rozdíl od té první (ze Štěchovic ke Svatojánským proudům), v Českém krasu dodnes turisté šlapou stejnými cestami jako jejich dávní předchůdci.
Pod jižní svahy sopečného pohoří
Někdy zima s odchodem nespěchá, pak je dobré pro výlet obytným autem vybrat alespoň trochu teplejší oblast a připravit se na obrázky krajiny v bělejším hávu. Alespoň na ty lesní a severní.
Když se zadaří slunečné předjaří - Příbramsko
Každý rok v těchto dnech vyhlížím jaro, letos díky sněhové i mrazivé nadílce ještě intenzivněji. A v úterý to přišlo, sluníčko vyhnalo rtuť teploměrů do červených hodnot. Dobírám plyn do prázdné láhve a se soumrakem mířím dálnicí ku Praze a k Hřebenům.
Před jarem na skok do ráje
Milovníci zimy si na sněhu pěkně polyžují a my opačného pohlaví čekáme na první záblesky jarních dní. Koncem února už takové dny přicházejí, proto můžeme konečně výlety do přírody spojit s cestováním obytnými auty. Méně známé jižní oblasti Českého ráje jsou ještě nezasaženy turistickým ruchem a zpevněné cesty dostatečně vyschly pro první cyklistiku sezony.
Přijde chvíle, kdy se zima zlomí do jarních teplot
Někdy koncem února, jindy až počátkem března, každý rok však příjde chvíle, kdy se zima zlomí do jarních teplot. Moc rád na ni bývám připraven, první jarní vyjížďky ještě syrové, ať už v obytném autě nebo na kole.
Kam stékají říčky Vysočiny - Rokytná a Oslava
Býval jsem ještě mladým chlapcem, když jsem vozil výpravy turistů cestovních kanceláří Čedok nebo Rekrea do Moravského Krumlova. V zámeckých prostorách tam vystavovali Muchovu Slovanskou epopej a já měl pocit, že to by lidé měli vidět.
Výlet opačným směrem
Jsem lyžař v době normalizace vychovaný Ještědem. A pak v dospělosti chápající, že sněhová nadílka není ta, která by mě doháněla k neřízenému nadšení. Proto jezdím opačným směrem – všichni v zimě do hor, já raději do míst, kde se sněhu vyhnu.
Vrcholný podzim v Podkrkonoší
Bláto snad úplně všude, tak vypadá vrcholný podzim v Podkrkonoší. Potom vyjde sluníčko, všechnu přírodu obarví do neuvěřitelných odstínů všech barev a poskytne překrásné světlo k dalekým okrovým až měděným výhledům.
Do dálky se rozhlédnout, zhluboka se nadechnout
Celý kraj už několik dní sužuje mlha, proto na rychlo balíme v úterý večer a jedeme zkusit štěstí do nejbližších vyšších hor. Odjezd je dnes jako v mrákotách, pár důležitých věcí zapomínáme doma a teprve po 15 km si uvědomujeme, že jsme vyjeli špatným směrem.
Otočte Klíčem
Kdo chtěl i v listopadových sychravých dnech spatřit sluníčko a daleké výhledy do kraje, stačilo mu symbolicky si říci: "Otočte Klíčem"