Toskánské jaro 1

Říkají, že tok řeky neurychlíš. Když se Ti však zda být už zima dlouhou, nastartuj s jejím blížícím se koncem obytné auto a odjeď do středomoří. Díky předjarní cestě do Toskánska víme, že takový počin příchod jara do našeho života uspíšit může.

Všechno jsme upekli narychlo, snad proto se povedla dohoda s kamarádem, se kterým jsme si roky psali. Vyjíždíme trošku s předstihem, stále časteji vnímám nechuť řídit v noci auto, které veze moji vlastní postel. Spíme v Nabburgu za českou hranicí, pátek máme k dobru. Neradi platíme rakouské dálnice plné kontrolních váh, tedy přes Mnichov, Garmisch...., Innsbruck a po staré na Brenner. Italské dálnice nám nevadí, přestože jsou mnohem dražší. Možná nám víc vyhovuje italský chaos proti rakouskému p-o-ř-á-d-k-u :-).

také z Itálie: Lazio - Nimfa a Sermoneta 

Poprvé se pohádáme v Bologni, ještěže jsme v autě dva lidi, to už je k hádce dostatečný počet. Chci se jít podívat v podvečer do města, známá a z mého pohledu zprofanovaná aplikace zná přesné souřadnice pro obytné auto naprosto nevhodného parkoviště, tedy ještě čtyři pokusy a jedeme dál, město je beznadějně ucpané. Hned za Bologní se zvedají kopce Apenin a my bychom je rádi malinko podrážkami našich pohor sešlapali. Už za tmy parkujeme na náhodném parkovišti kdesi ve vsi, ráno hned za autem rozkvetlý strom plný bílých kvítků, čerstvá zelená travička a žluté narcisy. Opravdu jsme si dojeli pro jaro.

 

Užíváme si chvilku sluníčka a pomalu se sbíráme k odjezdu. Motat se po hlavních silnicích v horách obytným autem ještě jde, objížďka situaci přiostřuje a výjezd do Posoly, vesničky o několika domech uprostřed jednoho ze stovek hřebenů hor už je docela adrenalinová záležitost. Souřadnice 44°5´23.235"N, 10°58´18.433"E jsou místem vhodným k zaparkování jedné obytky po dobu výletu, kousek níž po prašné cestě je rovnější a větší plácek, kde je možné i přespat, jen příjezd nic moc.

 

Původně jsme měli v plánu okruh, jak najednou vidíme v reálu ty šíleně strmé stráně a uzounké pěšinky v nich, spokojíme se s trasou po hřebeni kam to půjde "tam" a stejnou cestou zpět. A moc dobře jsme udělali. Značení ztrácíme kilometr za vesnicí, pěšinka široká půl metru traverzuje stráň, na kterou dosáhneme téměř bez předklonu, všude větve a kmeny přes kamenitou stezku. Takhle bychom na plánovaný okruh potřebovali tři dny :-). Naštěstí je stále na co se dívat, v bylinném patře hustého lesa jen teď můžou vykvést byliny, za pár týdnu už tu bude věčný stín, potkáváme petrklíče i fialky. V nadmořské výšce téměř tisíc metrů se příroda probouzí pomaleji, les je ještě "průhledný" a my se můžeme dívat na okolní až 1500 metrů vysoké hory. Nádherné sluncem zalité odpoledne zakončíme posezením na kopci nad Posolou tichým sledováním probouzející se přírody. Už skoro za tmy sjíždíme zpět "do civilizace" a přesouváme se do Volterry, prvního toskánského města výletu.

 

Sice trošku dražší, i tak nádherný STPL přímo pod hradbami 43°24´11.464"N, 10°51´52.276"E je jistotou dobrého noclehu, ještě večer jdeme zkusit tradiční pizzu a sklenku červeného do města. Stejně tak ráno procházíme starou kamenou branou a stoupáme do strmých schodů, tentokráte ve společnosti startovními čísly ozdobených běžců všech věkových kategorií i tělesných proporcí. Navíc neběží podle nějaké stanovené trasy, spíš to vypadá na orientační závod hlídek. Hluboký obdiv a klobouček, my se těmi schody sotva plahočíme, oni je seběhnou, aby zjistili, že tady nejsou dobře a tedy hurá zpět nahoru.

 

K prohlídce historického města se spěchat nehodí, tedy jsme celé dopoledne v klidu. Volterra vzkvétala díky alabastrovým dolům jak za Etrusků tak za Římanů. Až když se dostala pod správu Florencie a přestala obchodně "stíhat", začala upadat. Možná právě díky tomu se dodnes zachovaly hradby a historické jádro v téměř neporušeném stavu. Procházkou míříme pochopitelně na náměstí, nenecháme si ujít jednací sál městské rady, ta se v místnosti vyzdobené původními freskami schází už od středověku. Kdo vyšplhá až na radniční věž, pokochá se překrásným výhledem na město i okolní kopce. Poohlížíme se i po nějakém významném kostele nebo katedrále a najdeme zapadlý kostelík mimo náměstí. Na saxofon tam koncertuje místní umělec a hudba je to velmi působivá. Úžasná chvíle, tady nepotřebujeme výklad průvodce.

 

"Úplně náhodou" se potkáváme s Ondrou a Štěpánkou, což zaslouží oslavu kávičkou. Na odpoledne máme připravený sice krátký, za to vydatně kopcovatý výlet na kolech toskánskou krajinou. Ondra popsal výlet jako nahoru, kousíček po rovině a pak nahoru, znovu nahoru ... mapka je přiložena a obrázky také. Večer znovu na STPL ve Volteře, další pizza, karafa toskánského vína a procházka městem za tmy je tečkou za vydařeným dnem.

 

Naopak ten následující je nejplačtivější z předjarního týdne, rádi bychom si prohlédli Sienu, jenže čvachtat z dalekého a drahého parkoviště sienskými loužemi, abychom přes deštníky téměř nic neviděli, jsme společně vyhodnotili jako ne příliš šťastnou variantu a odjeli jsme do Bagno Vignoni, bývalých římských lázní. 43°1´46.102"N, 11°37´30.376"E jsou souřadnice oficiálního parkování pro obytná auta, tady se však vehementně bagruje a upravuje. Cestou na 43°1´47.118"N, 11°37´13.536"E sice porušujeme takový malý zákaz vjezdu camperů, ten veliký však ctíme a odbočujeme ještě před ním. Na uvedeném stání nejsme jediná obytná auta, nejspíš je tu mimo sezonu nocování tolerováno. Krátká procházka ke starému zděnému bazénu plnému teplé termální vody (koupání je zde zakázáno) obklopenému renesančními budovami, v nichž najdeme restaurace, kavárny i obchodky, je dnes šedá a mokrá, zítra bude jistě lépe.

 

Probouzíme se do čerstvého dne, mraky se na nebi honí jako o závod, občas zapomínají zavírat všechna modrá okna a těmi už sluníčko prokoukne. Jestliže včera byl den nejmokřejší, dnešní je největrnější a nejstudenější. Což nám nemůže zhatit záměr asi 10 km dlouhého pěšího výletu. Z parkoviště projdeme kolem bazénu ke stěně, kterou také modeluje voda zdejších sirných pramenů – sice málo vydatný, za to však vysoký vodopád, stráň jakoby politá bílou polevou. Z ní občas vystupuje skála, pod kaskádami zašlá betonová nádrž ke koupání, tyrkysová voda si stále drží vlažnou teplotu. Po proudu říčky Fiume Orcia postupujeme pomalu údolím až k místu, kde bychom měli řeku přejít, alespoň tak je to v mapě namalované.

 

Stop po mostu je plné koryto říčky, cosi jako lávka pro kabel ji překonává vysoko nad hladinou, pokud se chce na druhou stranu dostat turista, nezbývá než brodit. Do studené vody se nikomu nechce, z protějšího břehu cesta prudce stoupá, hrad a možnost občerstvení někde ve vsi pod ním je však lákavá možnost. Po chvíli štěbenátí se všichni zouvají z bot i ponožek a vyhrnují nohavice, a vyrážejí po betonové "pěšince" vedené těsně pod hladinou na asi 20 metrů vzdálený břeh. Všichni, až na jednoho, ten byl mazaný. Počkal si, jak to bude hluboké, odhadl kvality svých trekových bot a sečetl to. Pokud se cestou nebude nikde moc zdržovat, mohl by na druhý břeh dorazit sice v mokrých botech, avšak suchou nohou :-). A za velmi dobře skrývané závisti ostatních se mu to podařilo, jen psímu doprovodu vychytávka nevadila, chlupáče přes brod přenesli :-).

 

Do kopců k hradu Rocca di Tentennano jsme stoupali těžce a pomalu, naštěstí překrásné rozhledy dávaly příležitost k zastávkám na vydýchání. Rocca d´ Orcia, kamenná vesnička - podhradí, se ukázala jako nesmírně idylické místo. Škoda jen zavřené brány hradu, jenže co bychom od hradních pánů v pondělí v březnu mohli chtít. Městečko Castiglione d´ Orcia stojí na opačné straně hradního svahu a mají otevřeno v bistru. Další skvělá kávička, sklenka prosecca, něco sladkého, jen to ohřátí nezafungovalo. K autům už scházíme téměř výhradně z kopce, zbývá jen krátký výstup od řeky k Bagno Vignoni. Teprve teď si všimneme michelinské restaurace, sice znovu při březnovém pondělku uzavřené, nicméně s veřejně dostupným jídelním lístkem. A protože ceny se nám nezdají michelinsky přemrštěné, docela nás uzamčené dveře mrzí. Těšíme se však na "toskánské Pamukale", do Saturnie přejíždíme za postupující tmy, do mraků a mezi po celém kraji poházené kopce zapadá jarní sluníčko.

 

Známé místo, jeho fotografie proběhly snad všemi cestovatelkými skupinami na facebooku, v těch karavanistických je vždy žhavým tématem k diskusím možnost parkovat a přenocovat někde poblíž bez kempu a hlavně ZADARMO. A protože kemp je od přírodních bazénků vytvořených tekoucí teplou vodou s obsahem vápence vzdálen jen asi jeden a půl kilometru, jsou parkoviště opatřena nízkými branami a okraje silnic značkami zakazujícími stání. Pro mě velmi zřetelný signál, o co místní vůbec nestojí, pro mnohé "svobodomyslné" a "šetřivé" výzva. Když to nejde silou, tak to půjde ještě větší silou. Bez ohledu na zřetelné signály.

 

pokračování: Toskánské jaro 2

I při mé "vrozené" averzi ke spaní v kempech tady jednu noc v pohodě přežijeme. Při "modní přehlídce" zde parkujících obytných aut "odbornými pindy" zhodnotíme všechny klady a zápory a ráno na kolech ten kousek k první koupačce letošního roku dojedeme. Prosluněný den, voda příjemných 38°C, vzduch kolem dvaceti, stánek s jednoduchým občerstvením na dosah. Pohoda jazz relaxového dne a na odjezd za odměnu vyhlídka na přírodní jev z protější vzdálené stráně v soumraku začínajícího večera.

3/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace