Žítková a Velký Lopeník

Žítková mě absolutně dostala do kolen. Měl jsem do doby návštěvy téhle vsi pocit, že Bílé Karpaty znám celkem dobře, už jsem v nich pár dní pobyl. Když jsem spatříl Žítkovou, všechno se otočilo, nevím nic o Bílých Karpatech.

Až na místě samotném jsem se dozvěděl o bestselleru o žítkovských bohyních a až o dva roky později jsem se pokusil tu knihu, ne číst, raději poslouchat. Vydržel jsem do strany tuším deset, kam se na tohle drama hrabou scénáristé hollywoodských thrillerů. Přesto, krajina tam je nádherná, výhledy daleké a naštěstí dnes není, co bývalo. Rád bych sice znal a uměl aplikovat umění žítkovských bylinkářek a léčitelek, stejně tak rád dnes žiju ve vztazích relativně výrazně vyrovnanějších a méně život ohrožujících, než naši předkové. Kdo si však můžeme být jisti, že jsme nežili život svého předka?

 

Na Žítkovou jsme přijížděli ze slovenské strany, první hodiny toho dne jsme prožili na Velké Javořině

Bílé Karpaty dosahují vrcholu na Javořině 

Zjara byly ty dny ještě chladnější, vzduch však průzračný a po dlouhých oblačnostech dnes jasná obloha. Rychle jsme našli místo pro zaparkování obytného auta a naopak pomalu a za častého rozhlížení se po kraji jsme vystoupali na Žítkovský vrch. Žádná značka sem nevede, ale výhledy odtud uhranou. Mám pocit, že kdybych se tehdy žítkovských bohyní nebo dnes zeptal obyvatel hospodářství a kopanic, které spadají do katastru Žítkové, proč žijí právě tady, dostal bych naprosto jednoduchou odpověď. Odpověď otázkou. A proč ty žiješ mnoho měsíců v roce v obytném autě?

 

Jsou mi ti lidé, které jsem ani nepotkal, nesmírně blízcí. Jako mě nikdo nedostane do stohvězdičkového hotelu, který bych si možná za cenu obytného auta mohl dovolit, je nikdo nedostal ke snadnějšímu životu v nížinách. Možná ani nevěděli, že by se jim žilo lépe, možná to ani vědět nechtěli. Stejně jako já nechci slyšet, kolik nocí v exkluzivním hotelu bych si mohl koupit, kdybych si nekoupil dnes Malí Bu či tehdy Laiku, do kterého se s takovou radostí vracím, které tak rád řídím, a které je víc mým domovem, než mé trvalé bydliště.

 

Scházíme dolů z Žítkovského vrchu a procházíme rezervací zřízenou pod ním. Včera tady možná ještě mrzlo, dnes orchideje opravdu nepokvetou. Za pár týdnů to však bude jiná, snad i ty rostlinky, které potřebují hodně speciální podmínky k životu, si lokalitu vybraly záměrně. Tady to má velmi silné genius loci, to orchideje nepřebijejí, spíš v té správně době doplňují. Jdeme po naučné stezce Moravské kopanice, jenže to je spíš proto, že každý ve svém životě nějaké vedení potřebujeme. Než zjistíme, že nejlepším vedením je to naše vlastní. A než mu doopravdy uvěříme. Navíc ta naučná stezka je vedena velmi citlivě. Procházíme místy, která nás nutí lapat po dechu, aniž bychom tušili, proč po dechu lapáme. Údolím bezejmenného potoka k rezervaci Hutě a zpět k osadě Hutiska, odkud do Žítkové stoupá modrá turistická značka.

 

Drsná modrá, kolmo na vrstevnice, možná tak nějak žili obyvatelé Žítkové před jedním, dvěma stoletími. Dává ale příležitost, kdykoliv už nestačím s dechem, můžu zastavit, otočit se a rozhlédnout se do kraje. Co deset kroků, to trochu jiný a vždy krásný pohled. A je jedno, zda se dívám za obzor, kde tuším údolí slovenského Váhu a nad ním se vzpínající pohoří Povážský Inovec, nebo na hospodářství, kolem kterých právě procházím. Jen tam si můžu všimnout starého secího stroje, poválečného Zetora bez stříšky nebo jablůňku, která je svědkem všech zdejších příběhů. Na Žítkové stojí luxusní hotel, kde mi možná uvaří kafe, silnička, která pokračuje dál nás dovede k dalším opuštěným a romantickým místům, kde můžeme přespat v obytném autě. A před soumrakem naposledy v měkkém slunečním světle přehlédnout tu přenádhernou horskou krajinu.

 

Kdo hledá vyšší kopce, pár kilometrů na jih od Žítkové vnímá Velký Lopeník. Autem se tam vyjet nedá, rozhodně ne standardním obytným, jen pěší výlet ukáže všechny půvaby toho kraje. Najít místo ke stání pro rozměry, které potřebujeme, není v Bystřici pod Lopeníkem snadný úkol. 48°56´55.936"N, 17°47´4.408"E křižovatka mi přišla ještě košer, ale věci se časem mění. Vychází odtud žlutá turistická do Lopenického sedla, excelentního vyhlídkového bodu. Potkali jsme cestou pána, který venčil svého ohaře, jen proto jsme se dozvěděli spoustu perliček, které jsme i tak cestou dalším strmým stoupáním zase zapomněli. Čas a cesta ale ubíhaly ve vší pohodě. Ze sedla k rozhledně na Velkém Lopeníku už stoupá zelená, převážně lesním porostem. Kdo se však odváží vystoupat do nejvyššího patra rozhledny, nemusí litovat.

 

Chřiby, hřeben Bílých Karpat na sever i na jih, Povážský Inovec a Strážovské vrchy na Slovensku. Za jasné oblohy i hřeben Velké Fatry i další spousta hor, které si netroufám pojmenovat, lze z nejvyššího patra Velkého Lopeníku přehlédnout. A nebo smetiště kolem ohniště u paty rozhledny, jen na to je třeba odvahy podívat se kolmo dolů :-). Cesta po žluté úbočím Malého Lopeníku nás spolehlivě dovedla k zelené a do vsi k autu. A jako rozloučení s tímto krásným pohořím, než se sem znovu vrátíme, nabídla výhled na zdvižený prst ochránce Velké Javořiny na jihozápadním obzoru.

4/2018

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace