Zimní toulky do dávných věků

Jsme dva týdny doma z vánoční cesty středomořím, abstinenční příznaky touhy po dalším výletě obytným autem o sobě dávají stále intenzivněji vědět. Zimní sporty nejsou pro nás, míříme do oblasti, kde sněhu a ledu mnoho nebývá. První noc na břehu Labe na Mělníku je jistotou rovného a klidného místa k přespání (50°21´16.788"N, 14°27´59.979"E) a také můžeme u Betiny i u Krausů doplnit zásoby dobrých vín.

Místo si zapamatuje i kocour Bucino, po vystrašených pokusech v Řecku si tady poprvé výrazně řekl o noční vycházku a navzdory mrazu a párcentimetrové vrstvě sněhu si s námi dlouho hrál na honěnou. O čem ta hra je? Ve chvíli, kdy bychom se o něj začali bát, ukáže, že žije. A když si myslíme, že mu je zima a měl by se jít ohřát a najíst domů, nechá si nás k sobě přiblížit, pak se trochu zasměje a odhopsá do tmy za plot, za který my nemůžeme. A takhle si to zopakujeme třeba třikrát. Lidský intelekt však slaví vítězství, když kocoura naláká na pamlsek :-).

čtěte také: http://www.camper.photo/clanek/karavanem-do-hor-kladenskych/?clanekId=54

Ráno nás bílá nadílka nenadchne, pro tu jsme si sem nejeli...., naopak úspěšný nákup v obou vinařstvích pozvedne náladu. Jedeme do chrámu Páně, návštěvu nedostavěného gotického skvostu v Panenském Týnci jsme si schovávali "na sychravější počasí", aby vynikla jeho "mystická" atmosféra. Dílo spustil nejspíš v roce 1316 a pan Plichta ze Žirotína, hodně dobře věděl, kde stavět. Ve středu dnešních zbytků se potkávají dvě pozitivní energetické zóny a tato energie velmi dobře působí na lidský organismus.

 

Takovým věcem jsem se skoro půl století úspěšně vysmíval, dodnes co si nevyzkouším na vlastní tělo, tomu moc nevěřím. Snad právě proto leccos připouštím. Téměř systematicky jsem se vyhýbal všem informacím o tomto stavebním díle. Když jsme dorazili na místo, trochu se roztrhla obloha a vloček padalo víc, než by bylo příjemné. Ano, přesně mystická chvíle. Hanička si šla po svých zážítcích, my dva s monumentem jsme se začali seznamovat.

Oficiálně se toho o chrámu mnoho neví, v každém případě dostavěn nebyl proto, že asi půlstoletí po zahajení prací vyhořel do základů zdejší klášter, jehož měl být kostel součástí. To už nežil ani jeho zakladatel. Badatelé kovaní v oboru gotická architektura však hodnotí zbytky kostela jako jednu z nejvýznamnějších a stavebně nejlépe povedených prací na českém území, prý z dílny Petra Parléře, stavitele svatovítského chrámu.

 

Nejprve jsem prošel středem uvnitř mezi zdmi, pak jsem obešel obvod. Osahával jsem kameny ve zdech, hledal něco "ve dveřích". Pak jsem se rozhodl najít místo, kde na mě bude "pocitově" nejvíc něco působit s tím, že asi není důležité, co to bude. Zavřel jsem oči a poslepu jsem se uvnitř chrámu nechával vést jen svými pocity. Pár kroků dopředu, nacítit, trochu vlevo nebo vpravo, nacítit, a klidně i zpět. Trvalo pár minut, než jsem našel místo, kde mi bylo nejlépe, tam jsem otevřel oči. Zkusil jsem ještě trochu korigovat svou polohu, ten bod však byl zcela zřetelný. Ještě chvíli jsem si vychutnával ten nádherný stav, než jsem odešel "pracovat". Něco vyfotit, něco se dozvědět. Když jsem pak stál u informační tabule a dočetl k pasáži zabývající se popisem místa, kde se scházejí energetické linie, už mi jen koutky úst stoupaly do úsměvu a oči zářili radostí.

 

Jako druhý "mystický" cíl dne jsme si vytýčili menhir "Zkamenělý pastýř" nedaleko obce Klobuky, ovšem cesta sem velmi těsně míjí jednu z nejpamátnějších vesnic středních Čech, Třebíz. Někde hluboko v paměti jsem vydoloval jméno Třebízský s pocitem, že něco napsal. A vskutku, byl to spisovatel historických románů a čerpal z vyprávění svého otce a děda, která slýchal o "táčkách". Jádro vsi je vyhlášeno vesnickou památkovou rezervací, je tady skanzen, v zimě však uzavřený. To hotel je i v nepřívětivém období připraven hostům poskytnout pohostinství, to po krátké procházce kolem návsi vítáme. Ještě když vcházíme do dveří, kluci a tátové čistí zasněžený led na rybníku uprostřed návsi dřevěnými hrably. Nejspíš jsme poobědvali vydatně, cestou z hospůdky už jsou všichni na ledě promočení a téměř není co uklízet. Že by se hlásilo jaro, byť zatím jen vydatnou dešťovou přeháňkou?

 

"Zkamenělý pastýř" k nám byl přívětivý. Dal se poznat už při příjezdu, není třeba ho nijak složitě hledat, současně kousek po silnici směrem k Peruci je možné auto odstavit a jít se "seznámit" důvěrněji. Nejvyšší český menhir (3,50 metru) jeden z mála na našem území, který lze téměř s jistotou považovat za pravěký. Z určitého úhlu by sem mohlo zdát, že se nám mírně klaní, však poklonu opětujeme. Místo je upravené a to je možná muži ke škodě. Mírně rezavý železitý pískovec je zbrázděn několika trhlinami, ty jsou "vystlány" s menším nebo větším násilým do nich natlačenými mincemi. Dárci však štědrostí nehýřili, samá nízká nominální hodnota. Mně osobně by se nelíbilo mít vražené mince mezi žebry, s Haničkou jsme se poměrně rychle v těchto pocitech shodli a ty nepatřičné předměty jsme ze "Zkamenělého" vytahali. Původně jsme si chtěli vylepšit kasičky a přidat mince k platbě pojistného za obytný vůz :-), jenže i když danajský, byl to dar pro pastýře. Rozházeli jsme všechny do okolních polí, aby se z nich pastýř mohl dál těšit a nikde ho nic netlačilo.... :-).

 

Jako každý správný menhir i "Zkamenělý pastýř" umí hezké věci. Všude kolem něj se rozprostírají táhlá mírně vlnitá pole, jen na západ se krčí pár kopečků. Jeden z nich, ač odtud nevyhlíží nijak dominantně, je Říp. A právě k němu ukazuje pastýřův stín ve dnech jarní a podzimní rovnodenosti. To je náhodička, že, jak si ti pravěcí stavěči menhirů rozuměli s přírodou....

Ještě se chceme podívat do Peruce, také zajímavá ves – v údolí pod zámkem stojí dnes už suchý Oldřichův dub. Tady kníže Oldřich (vládl v letech 1012 – 1034) potkal pradlenu Boženu. Pojal ji za ženu a ona mu dala jediného syna, pozdějšího knížete Břetislava. Kolem tohoto dubu už jen projedeme autem, krom krom starého kmene a potůčku tu nic nezůstalo. Příběh je legendou sepsánou v Dalimilově kronice o pár století později, leje jako z konve, pomalu se stmívá, prostě ani kocoura bys ven nevyhnal. Přejíždíme tedy do sousedních Stradonic, zabydlujeme se na návsi, kde v té slotě nikomu nepřekážíme. Pěkně si zatopíme, otevřeme lahvinku lahodného červeného a užíváme si pohodlí obytného auta. Jen kocour se znovu dožaduje vypuštění do terénu.

 

Ráno, světe div se, kocourek zcela bezpečně nachází cestu domů, na obloze se trhají mraky, občas vykoukne sluníčko. Ideální čas pro kratší okruh přes stradonické keltské hradiště. Vede nás k němu žlutá turistická značka. Dodnes jsou tu patrné valy a příkopy, areálu vevodí dřevěná rozhledna Stradonka, která nabízí pohled na celou "opevněnou" plochu a na panorama snad všech vrchů Českého Středohoří. K tomu informační tabule, sluneční kalendář, sluníčko a proti včerejšku nečekaně teplo.

Lidé v této lokalitě žili už od pravěku, svědčí o tom sporadické nálezy předmětů z různých časových období. Keltské hradiště bylo obydleno zhruba v letech 550 – 450 před naším letopočtem a bylo nejspíš svým určením zvláštním hradištěm. Konaly se tu oslavy a obřady, historici tak soudí podle na tehdejší dobu velmi slabého "dočasného" opevnění oppida. Na podobných místech rád hráji hru na to, "jak to tenkrát bylo", trošku si to představit, vžít se to nějaké situace, která se tu mohla odehrát a projít ji. Jenže dnes se všechna pozornost otáčí k přírodě a k jejímu prvnímu náznaku probouzení se. Ještě jsem si to úplně neuvědomoval, i když mi to země říkala.

 

Ještě patrněji ty věci byly poznat v zámeckém parku v Libochovicích, kam jsme zabloudili v pozdním nedělním odpoledni. Na břehu Ohře, tam, kde rostou staré mohutné listnáče, na hranici přírody a práce člověka, něco jako poslední minuta spánku před probuzením se vedle milované ženy. Právě v tu chvíli jsme tam přišli. A za pár týdnů už jsme jezdili na kole....

1/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace