Země kamenných věží - poloostrov Mani

Těšil jsem se na nový rok 2019. Kořením novoročního cestovního guláše měly být dny na ostrově Kythira a poznávání nejjižnější části Peloponesu, polostrova Mani. Kraje kamených věží a krevní msty.

předchozí část: Na ostrov byzantské historie - Monemvasia

Kythira se naší návštěvě urputně, statečně a také úspěšně bránila. Silvestrovské ráno se tvářilo ještě poměrně přívětivě, pár kilometrů do přístavu Neapoli Voion, odkud na Kythiru vyjíždí trajekt, se sice hory schovávaly v mlze, sluníčko se však pokoušelo bojovat. V přístavu jsme pochopili, proč se nám nepovedlo zjistit časy odjezdů trajektu. Jediná větší loď pohupující se v přístavu, dobře označena cílovou stanicí a časem odjezdu je jediný zdroj této informace. Opuštěná, protože až zítra, s nepřehlédnutelnou tabulí omezující vjezd aut delších než 6 metrů. A začíná pršet. Předpověď ukazuje déšť dlouhý, silný a vytrvalý. Rozhodujeme se přejet do Gythia, také odtud jezdí trajekt na Kythiru. Rozpršelo se tak, že z pobřežní silnice ani moře nevidíme. Najednou máme fůru času na počítání dní do odjezdu domů, na podrobnější pohled do předpovědi počasí a na definitivní rozhodnutí.

 

Jižně od Gythia zajíždíme do jediného otevřeného kempu široko daleko, mezi obrovskými kalužemi se chystáme na silvestrovské veselí. Už tu slaví několik dalších vánočních cestovatelů, každý ve svém obydlí na kolech a potichoučku, protože venku je zima, mokro, mokro, zima, mám pokračovat? Vítr a tma. I kocour rezignuje na noční vycházku, topení hučí celou noc a dokonce přehluší i velmi vzdálené výbuchy půlnočních rachejtliček. Nemůžeme se dočkat půlnoci, oči padají, oslava se posouvá na lepší časy.

 

Jako do jiného světa se probouzí novoroční ráno, všude jsou ještě skoro záplavy vody, obloha však promodrává, ještě studený průzračný vzduch slibuje excelentní výhledy. Vyjíždíme na poloostrov Mani, divoký, plný napětí a tajemna. Opuštěných kamených měst a rozpadajících se vysokých věží, ve kterých se skrývali v době bující krevní msty snad všichni muži.

Vstupní branou je hrad Passava, vystupujeme sem (od čerpací stanice na 36°43´32.726"N, 22°30´7.509"E) trochu intuitivně a trochu s pomocí navigace bez přítomnosti nějaké cesty. Nahoře najdeme rozlehlé opuštěné a středomořskou vegetací zarostlé ruiny, z obvodní zdi se kocháme nádherným výhledem jak k horám, tak k moři. V Ageranosu potkáváme první soubor kamených staveb, který fotíme jako o život. Netušíme, že toto je jen neslaný předkrm obrázkového menu, které nám poloostrov Mani bude předkládat v následujících dnech.

 

Do Krotonasu, původně rybářské vesničky, se poctivě snažíme kopírovat ty nejzapadlejší silničky co nejblíž pobřeží, často i za cenu úzkých a špatně průjezdných úseků. Hezké pohledy na moře i na hory nad ním nám to trochu vynahrazují, navíc vymetáme krásné zapadlé vesničky. Nebýt dvou camperů opatřených švédskými poznávacími značkami kempujících na opuštěné pláži, nepotkáme cizince.

Důkladněji jsme se rozhodli prozkoumat Flochmori, o kterém se zmiňuje i knižní průvodce, a Loukadiku, miniaturní vesničku postavenou na skále nad známějším sousedem. Právě tady nám poprvé klesají čelisti někam k hrudnímu koši, mezi neomítnutými kamenými zdmi se snad zastavil život před několika staletími. Realitě okamžiku potvrzují jen dráty elektrického vedení trochu hyzdící modrou oblohu. Po kraťounkém výpadu do vsi sjedeme pár set výškových metrů do Flochmori, to už oproti skalnímu "hnízdu" vypadá trochu jako městečko. Kamené centrum je sice také miniaturní, přesto ucelené a kouzelné, zvláště v podvečerním "osvětlení".

 

Ještě jednou dnes sedáme do auta a podél pobřeží přejíždíme k nejjižnějším výběžkům poloostrova. Zapadající slunce do černých mraků povalujících se těsně nad mořem, hluboké srázy pod našima nohama, několik serpentin, do kterých se dlouhá obytka vejde jen s největší opatrností, závratný sklon silnice. Vichr lomcující autem při sebemenší příležitosti. Připadám si ne jako uprostřed zimy ve středomoří, připadám si jak uprostřed léta na nejsevernějším pobřeží Skandinávie. Divoko, pusto, černo i když slunečno, proti větru se snad ani nenadechneš. Jakýsi podvědomý strach a snaha schovat se před větrem nás dovede do Porto Kagio, pidi přístavu v zálivu. Podle databáze Campercontact by tady měla být vhodná plocha pro přenocování v obytném autě, k plácku musíme projet pláží, přestože hrozivé vlny skoro olizují vichrem zmítanou obytku. Několik málo domů s potemnělými okny, jen v jediné místnosti sporé světlélko. Plocha parkoviště patří k taverně, v té nás však dnes nikdo nevítá.

 

Oddychneme si, když vypínám klíček zapalování, je už skoro tma a někam znovu přejíždět se nám už nechce. Středomořské počasí nás však rychle vyvede z omylu, stačí jeden silnější poryv větru, ten se snadno a rychle protlačí všemi škvírami v kabině polointegrované obytky a patřičně zacloumá její nástavbou. Je jasné, že tady bychom se nevyspali. Tedy ještě jednou vlásenkovými schody prudkých zatáček do sedla mezi kopci, zkusíme najít lepší místo na opačné straně úzké hornaté šíje vybíhající do moře. Z jedné zatáčky jakoby se zařezávalo do skály krátké údolí, už tu stojí vestavba ze Švýcarska, pro nás je však také jedno místo volné a je tu skutečně od větru klidněji. Už by se zdálo, že vše se v dobré obrací, i kocour vyráží na noční průzkum okolí.

 

Ráno už živly tolik neběsní, modrá obloha láká k okruhu po skalách a k majáku na nejjižnějším bodu pevninského Řecka. Prázdná pravá zadní pneu Laiky nás však uvádí do reality drsného jihu. Ještě s úsměvem vytahuji kompresor v naivní představě, že když gumu trochu natlakuji, hodinku a možná i déle vydrží alespoň ve stavu schopném opatrné jízdy. Jenže do tři kilometry vzdálené Kokkinogie, odkud lze nejkratší cestou dojít k jižnímu mysu, dojíždím znovu po prázdné.

Pěšina k majáku prochází nádhernou divokou krajinou, polovyschlou, mezi velkými balvany, občas podél moře, občas výš. U cesty kvetou krásné fialové kytičky podobné našim kosatcům. Ačkoliv se neustále ukecávám, abych se teď věnoval přírodě, i tak v myšlenkách vítězí předtucha debaklu při pokusu vyměnit kolo. V duchu děkuji kamarádovi Liborovi, není to dávno, co mi obstaral a namontoval držák náhradního. Od majáku ještě žhavím linku do Čech a upřesňuji si postup, jak se k rezervě dostat. A tak jsem tělem navštívil to nádherné místo na konci země, moje mysl však stále poletovala kolem prázdné pravé zadní.

 

Po návratu k autu jsem ještě jednou dofoukal, vyjel pár set metrů nad vesnici a tam na travnatém plácku se dal do díla. Hezky se mi povedlo připravit náhradní kolo k výměně, pak však přišla zrada, odkud bych jí opravdu nečekal. Že budou muset být šrouby kola, které nese nejspíš kolem čtyř tun váhy poněkud dotažena, to jsem předpokládal, tedy jsem trochu zabral. Co na to originál klíč na kola od Fiatu? Na rozdíl od šroubu povolil a zkoutil se do spirály. Dnes už vím, že nejsem jediný, kdo má stejnou zkušenost. K prvnímu pneuservisu 35 km daleko a že by pomohlo "lepení" z kompresoru? Moc nadějí jsem tomu nedával, jáma do pryže byla opravdu obrovská, po dohuštění stačily dvě minuty na úplné splasknutí pryže k zemi. Jenže jiná možnost už nezbývala...

Narval jsem tam tu bílou "sračku", seč kompresoru síly stačily. U minulého auta jsem jí omylem pustil do cyklistické duše, až příliš dobře si pamatuji, co ta bílá hmota umí. Kdyby situace nebyla tak vážná, musel bych se té dávné grotesce smát. Lepilo všechno přítomné, lepili všichni přítomní, lepilo všude, kam přítomnost dohlédla . Od té doby také vím, že náplň nejen není žádný levný špás, ještě díky "fungující" distribuční síti Fiatu si na ni nejspíš pěknou chvíli počkáte .... A tohle teď padalo do gumy a s hlasitým sykotem z ní také lezlo zrádným otvorem běhounu pneu ven. Tu díru do kříže 2x2 cm jsem na asfaltu udělat nemohl, nejspíš nějaký dar moře večer cestou přes pláž. A bílého lepidla, co ho vyteklo do půdy na jihu Peloponesu. Při tom apokaliptickém pohledu jsem v úspěch věřil asi ze tří procent a už jsem v duchu promýšlel další postup. A pak konečně věci dostaly správný směr a spád.

 

Ten proud se zastavil a ráfek znovu začal stoupat. Dokonce se povedlo do poškozeného kola dostat vzduchu na předepsaný tlak. Moc šancí jsem výdrži té provizorní opravy nedával, proto jsme sedli do auta a s nejvyšší opatrností, přesto co možná nejrychleji jsme se snažili přiblížit k pneuservisu. Proto jen letmý pohled na krásy západního pobřeží poloostrova Mani, proto žádná zastávka vedle autokaru asijských turistů ve Vathii, téměř opuštěného města kamených domů a věží, a proto žádný obrázek. Až těsně před Gerolimenasem jsme míjeli cosi, co pneuservis připomínalo.

 

Zatím jsme jen vyměnili opravené kolo za rezervní, tady měli ten správný nástroj k povolení šroubů, kupodivu tlak v zalepeném plášti držel svou původní hodnotu. Tohle byla pro nás ta důležitá dávka klidu, kterou jsme potřebovali. V cestovním "plánu jsem měl napsáno: "Gerolimenas – průvodce str. 233, ale nic úžasného, parkoviště 36°28´56.967"N, 22°23´59.363"E." Souřadnice souhlasí, tady je možné spát, hned vedle i druhého ledna funguje taverna a ryba zde připravená chutná skvěle stejně jako bílé k ní podávané. Večer je městečko včetně skal, které z jedné strany lemují zátoku přístavu, nasvícené silnými reflektory. A právě kolem něj stojí staré domy, opuštěná promenáda, "koloniál" na řecký způsob a kavárna, kde se "brzy" po ránu kolem desáté sejdou skoro všichni obyvatelé městečka. U ohně krbu a všech myslitelných druhů kávy pak proberou novinky dne, naplní místnost, kde na každém stolku zaujímá čestné místo tabulka zakazující kouření, hustým cigaretovým dýmem. Po poledni se rozloučí, aby proceduru mohli zítra zopakovat.

 

Kolem Gerolimenasu stojí nejstarší a nejsilnější vesnice Nyklijů. Byli to členové byzantských aristorkatických rodin, často velmi vysoko mocensky postavených. Přišli na poloostrov Mani z počátkem 12.století a bojovali spolu o moc a prestiž, především však o půdu a majetek. Kraj byl chudý a hladových krků na něj mnoho. Boj byl vyhlašován vyzváněním kostelních zvonů a účastnili se ho pouze muži, ženy "jen" pracovaly a sháněly munici. Prostě ženy znepřátelených vesnic v době bojů spolu vycházely dobře. Stejně tak poddaní se v takových chvílích stěhovali do vesnic, kde se právě nebojovalo. Bitka spočívala v tom, že se muži uzavřeli v opevněných domech a v kamených věžích, odkud po sobě stříleli. Někdy to trvalo i celá desetiletí, pak se vždy na žně vyhlašovalo příměří, aby alespoň úroda mohla být sklizena. Tradice krevní msty skončila až po zásahu armády v roce 1870, znepřátelení muži byli pozatýkáni a uvězněni. Přsto ještě ve vězení mezi Nykliji docházelo k vraždám motivovaným krevní mstou.

 

My jsme nejdříve vyjeli do Boularie na úbočí hor, nicméně poslední spory se odehrávaly mezi vesnicemi Kitta a Nomia a právě první jmenovaná si pro mě připravila ty nejhezčí obrázky. Procházel jsem kamenou čtvrtí a představoval jsem si, jak tady lidé tehdy žili. Vetchého starce "uvězněného" ve své věži, jeho ženu, která se o něj starala a třeba už dospělé děti. Dcery možná kroutící hlavou nad bizardností situace, muži odhodlaní bojovat do posledního dechu. A jak takové boje končily? Jedné ze znepřátelených stran se muselo podařit rozstřílet soupeřovu věž. Pokud zde přežili, museli vyjít ven a políbit ruce rodičů vítěze, bylo to jakési duchovní gesto "za ztracené zbraně". Současně se tím zavázali dodržet hodně přísné podmínky příměří, ty si nadiktoval vítěz. Nejspíš hodně divoká doba...

Mimochodem Nyklijové měli i "specifickou" pověst za dob okupace Turky. I ti se jich báli, proto jim dali částečnou autonomii a mysleli si, že si tak vymůžou jejich přízeň. Skutečnost však byla jiná, Nyklijové vyjednávali i s Turky i s Benátčany a neměli problém zradit jedny dnes a druhé zítra. A zajatce prodat za pár mincí druhé straně do otroctví....

 

Po dopoledni pobytu v tomto "prostředí" jsme zatoužili po změně, kterou měl být výlet ke hradu Tigani u vesničky Mezapos. To místo je ... skoro nemůžu dýchat při vzpomínce..., po celou dobu, co jsme scházeli ke kamenitému výběžku pevniny do moře, na jehož okraji zbytky hradu jsou, jsme sledovali a poslouchali běsnící moře a pro hlasitý jekot vln a vichru jsme si snad ani nemohli dole na šíji výběžku popovídat. Slanou vodní tříští jsme nemohli zůstat nezasaženi, odpolední slunce a hrozící temné mraky k tomu jako kulisa. Vysoké zasněžené hory za našimi zády jako hlediště a diváci. Nedošli jsme až na hranu výběžku, i tak jsme si to místo vydatně prožili. Až pár desítek metrů nad hladinou moře cestou zpět jsme se mohli podělit o společné zážitky. A také rozhodnout o prodloužení trasy ke kostelíku Ogiditria z 12. století posazeného na úzké římse v útesu nad mořem.

Pokračování: Kam za sněhem? Na samý jih Řecka

Úzká pěšinka k němu vysoko nad napěněnými do skal bušícími mořskými vlnami, blížící se soumrak, 900 let stará stavbička schovaná pod převisem. To jsou chvíle, pro které jsem ochoten... je jedno co, mám je opravdu moc rád.

 

A ještě jeden starý byzantský kostelík se nám "připletl" do cesty, ve vesničce Erimos. Vlastně jsme ani nevěděli, zda spíš hledáme místo na spaní nebo kostelík, faktem však je, že hned za ním na kraji vesnice je poměrně rovné volné prostranství (36°33´2.953"N, 22°23´55.091"E) vhodné k přenocování v autě. A ze zídky jeho plotu se ráno usmívá kohoutek, jímž stačí pootočit a už teče čistá voda do nádrže obytného auta. Zase pár dní vydržíme :-). Děkujeme Mani, za všechno, co jsi pro nás připravil.

1/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace