Zasněžené velikonoce na moravsko rakouském pomezí

Velikonoční svátky, jak proměnné je datum jejich oslav, tak proměnné jsou touhy slavících. Někdo se poukouší vybouřit své sklony k násilí, jiní sbírají trofeje v podobě vajec i panáků. Věřící míří do kostelů, sezónní karavanisté pořádají první výlety.

 

I my jsme se těšili moc, zimní cesty ani ve vestavbě nám nebyly úplně cizí, nicméně zvláště větrné dny těmto autům příliš nesvědčí. Předpověď počasí neslibovala žádné zázraky, proto jsme se rozhodli pro nejjižnější variantu výletu. Chtěli jsme na kolech projezdit moravsko rakouské pomezí východně od Znojma. Ovšem už sama noční cesta přes Vysočinu signalizovala budoucí velké změny v plánech. Projíždět tmou na letních pneu do půlmetrové výšky naváté sněhové jazyky v posledních dnech března, tak si tedy globální oteplování nepředstavuji :-). Naštěstí parkování a rovnání auta do alespoň trochu roviny u Malovaného sklepa v Šatově těsně před půlnocí probíhalo na trávě.

 

Ale páteční ráno... Oko jsem otevíral s nadějí, žádné bušení kapek do střechy. Roletka dolů, brada stejným směrem. Sněžilo vodorovně, dohlednost sotva 50 metrů. Vinice se v tom povětří jakoby choulila mezi sloupky a dráty. Ani do Malovaného sklepa se nemůžeme schovat, dnes návštěvy neočekávají. Po poledni se přece jen kousek sluníčka ukázalo, toho jsme využili k procházce po naučné stezce kolem známé vinařské obce. Pro nás, novousedlíky ze Sudet, jsou vinice přece jen trochu exotikou, malebná vesnička plnící mělké údolí, vyhlídky z vrcholu bývalého lomu.

 

A když exotika, musíme nahlédnout i k sousedům, vždyť první rakouská víska se krčí za nejbližším kopcem. Schatzberg je zajímavou víceúčelovou stavbou. Nedaleko od hranic, zčásti rozhledna, trochu i památník připomínající násilný odsun Němců po druhé válce. Ta doba se mi spojuje s děním v některých závislých partnerských vztazích, dnes skoro jako kdybych se díval do zrcadla. Tys mi ublížil, počkám si a pomstím se ti i s úroky. Děti křičí "tomášzato, to máš za to, tomášzato". Jsem moc rád, že čas obrousil hrany nejostřejších kamenů a z rozhledny zůstal jen krásný kruhový výhled. Paprsky sluníčka pronikající šedými mraky snad tu bílou nadílku do zítřka roztaví. Na noc jedeme do Haugsdorfu, rádi bychom se svezli po nějaké místní cyklostezce mezi vinicemi. Při hledání místa ke spaní ještě vestavba Adrie zapózuje v posledních chvílích slunečního svitu na cestě u vinice, spíme však na dohled vsi při vstupu do uličky vinných sklípků.

 

Na kola dnes opravdu ne, tolik oblečení s sebou prostě nemáme. Původně plánovanou trasu tedy zkrátíme na třetinu a vyrážíme pěšky. Ještě před tím "omrkneme" zámek v Haugsdorfu, pár minut vystačí, raději zpět do tepla auta. Přejedeme do Hadresu, tady skoro jedna vesnice váže na druhou a máme to sem ob jednu. Po cyklotrase a modré značce procházíme okrajem vesnice zpět do Untermarkersdorfu, cesta nás vede kolem nádherného domu připomínajícího renesanci někde pod italskými Alpami. Fasádu zdobí sluneční hodiny, dnes se však na nich čas zastavil. Uličkou vinných sklípků stoupáme směrem k české hranici. Bíle omítnutné stavby jsou nádherné, každá trochu jiná a všechny trochu stejné. Občas přizdobené historickým vinařským zařízením, dřevěnným štítem, výklenkem se soškou nebo velikonoční výzdobou.

 

Z jedněch dveří na nás kýve pán s nosem červeným jak klaunská bambule, že ať zajdem na skleničku. Tichá debata, on nerozumněl nám ani slovo, tady lekce angličtiny nepomohly, a my jemu už tuplem nic. Nalil sklenku, pochválili jsme ji. Bylo mi trapné napájet se na cizí účet, vůbec mi nedocházelo, že tady jsme prostě na návštěvě. Bylo mi nevolno, pán si nás pozve na pokec, abychom si u stolu pomlčeli. Neustále jsem zkoušel, že si víno koupíme a on nechápal, proč bychom si chtěli něco kupovat. Nebyl vinařem, přestavěl si svůj sklípek na chatu. Celá akce natolik vygradovala, že vyndal z lednice láhev, kterou nám daroval. Dostal ji k 60. narozeninám nejspíš od někoho z okolí. Neměli jsme čím se revanžovat, udělali jsme alespoň pár obrázků, při kterých se do objektivu smál i s mou tehdejší partnerkou. Jejich velké zvětšeniny jsme mu pak poslali poštou, ani nevím, zda se k němu dostaly. A to víno? Moc jsem si od něj nesliboval, v létě jsme pak jeli do Skandinávie a měli s sebou slušnou zásobu těch dobrých. Do ní zapadlo i to darované od pána s červeným nosem, v té společnosti jsem ho poměrně podceňoval. Ukázalo se však jako nejchutnější....

 

Uličkou mezi sklepy jsme vystoupali až na sprašovou hranu, celá trasa vedla po asfaltových silničkách, které za normálních okolností pro pěší turistiku nevyhledávám. Jenže tady bylo kolem tolik bláta a břečky zbytků sněhu, že dnes jsme za asfalt děkovali. Vinice vykouzlí nádherná zákoutí i za šedého počasí, kolem božích muk jsme přešli do dalšího údolíčka a uličkou vinných sklípků nad Hadresem jsme se vrátili k autu. Do soumraku ještě pár hodin zbývalo, dojeli jsme se podívat na blízké zámky Seefeld, kde se scházeli šlechtici Moravy a Rakouska k podpisům významných dohod, a Mailberg, bývalý zámek maltézských rytířů. Prohlédli jsme si je jen zvenčí, za to pěkně upravené, zrekonstruované.

 

To se nedalo povědět o jaroslavickém zámku, k němuž jsme se chystali další den. Ke spaní posloužil malý plácek na hrázi jaroslavického rybníka pod zámkem. Přes noc znovu nasněžilo, ochladilo se, na večer jsme měli domluven sraz se spřátelenou posádkou ze Žiliny. Pro dnešní den jsme zvolili taktiku autoturistiky a krátkých výpadů k historickým památkám regionu. První přišel na řadu mlýn – technická památka ve Slupi, pochopitelně poslední březnový den přestože velikonoční, opatřený robusními zámky všech dveří. Alespoň jsme zajímavou stavbu obešli a přečetli si pár informací z naučné tabule.

 

Jaroslavický zámek, netuším, jak vypadá dnes, tehdy se mi jevil jako dům strašidel a duchů. Vítr prolétal netěsnícími okny, omítka na mnoha místech opadávala. Prohlídka mohla lákat snad jen milovníky urbexu. Opatrně jsem obešel několik křídel zámku, zkusil nějaký ten obrázek, a pokud možno rychle se vrátil do auta. Tváře soch jako by plakaly za zámek, za počasí, za zimu. Nejpoutavější se zdál pohled z jaroslavického náměstí, z dostatečné vzdálenosti. Cestou do Laa an der Thaya jsme ještě na chviličku zastavili v Hrádku, kde se při mohutném kostele krčí drobná stavba románské kaple. V rakouském městě jsme předem vyloučili návštěvu oblíbených a ten den zřejmě přeplněných termálů, za to jsme prošli náměstí a podívali se ke hradu.

 

Že se zdá dosavadní popis průběhu dne poněkud nudný? Hm, jenže on ten den takový byl. Studený, větrný, vlhký, nudný. Až večer rozsvítilo setkání s Igorem ze Žiliny a jeho rodinou v mém milovaném Falkensteinu. I sem jsme zajeli kvůli vínu, Igor je v tomto ohledu gurmetem. Zdejší vína nezklamala, proseděli jsme a proklábosili dlouhý čas ve sklípku u Bauerů a ráno jsme v jejich vyhlášeném samoobslužném vozíku nakoupili.

více o Falkensteinu zde: Hrad a víno z Falkensteina

Velikonoční pondělí nepřekvapilo jen nás, ale i obyvatele kouzelné vesničky. Tolik sněhu tady neměli za celou zimu, ten dnešní se drží i na kraslicích, které zdobí kdejaký keřík každé zahrádky. Naštěstí je jasno a obloha modrá. Ještě jsme se vyfotili s tou sněhovou nadílkou a vyrazili k domovu. Cestou jsme zastavili v Hrušovanech nad Jevišovkou a prošli pár zdejších památek, jenže znáte to, když už je jednou člověk na cestě z výletu domů, už poznávání plnou pozornost nedává. Přestože sluníčko konečně porazilo zimu a nastolilo jarnější teploty. Jenže na ně jsme se v úterním pracovním nasazení už jen dívali z okna kanceláře :-).

3/2013

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace