Za zimním sluníčkem na západ Středohoří

Krajina Českého Středohoří je pro mě fascinující v každé roční době, všechny ty hrudky, homole, kužely, někdy koňská sedla, stoly, lavice vystupují z placatého Polabí. Holé i křovím nebo lesním porostem chlupaté. Poslední lednové dny navíc vyčarovaly modrou oblohu, daleké výhledy a kluzké pěšiny. Tentokrát jsem procházel hlavně těmi neznačenými.

Odjel jsem se zpožděním, hustý déšť, padající mlha a tma, doma teplo u kamen mně zdržely, nevěřil jsem norským rosničkám nezvykle optimistický výhled počasí do příštích dnů. Ani sobě opravdovou chuť vyrazit, zimní spánek mi svědčí stejně jako medvídkům, stejně jako medvídky i mě dokáže z melancholických nálad vytáhnout sluníčko. Nebo po trase krátká zastávka pro pár kousků žernoseckých vín, o kterých už jsem málem zapomněl, jak dovedou chutnat. Svítilo už od západu, když jsem trošku natěsno parkoval na konci vesničky Charvatce u otočky autobusů a po blátivé polní cestě začínal stoupat ke Strdovu.

 

Na něj i na jeho souseda jsem se díval před dvěma lety z Oblíku, nejvyššího v trojčlence, možná proto dnes ani nebyla jejich návštěva v plánu, připadá mi krásné plány měnit a ukazovat tomu malinkému, přesto hlučnému šotkovi v mysli, že se dobře učím neposlouchat jeho věčné námitky. Stoupání pastvinami po cestě křovin a remízků až do sedla mezi Brníkem a Strdovem mi přišlo velmi přijatelné, rozhlížel jsem se po postupně se zjevujících panoramatech, jimž vládly nejbližší holé kopce Raná a Milá, severní horizont uzavíraly Krušné hory a občasné chuchvalce bílých oblaků vystupující z průmyslových lokalit usměrňovaly nadměrný optimismus z neporušené krajiny.

 

Nadějnou předehru od velkolepého představení oddělila opona sice dnes holého, přesto hustého lesa listnatých stromů pokroucených severozápadními větry a ne zrovna optimálními podmínkami k růstu ve svahu prudkém "na dosah", bez nutnosti uklánět se kopci. Po vrcholovém holém hřebínku už kráčím velmi pomalu a otáčím se na všechny strany, defilé blízkých i vzdálených tvarů nebere konce, kruhové jeviště nasvícené tím nejměkčím světlem nízkého Slunce. Samotný vrchol Strdova je obydlen keramickými tanečníky, střeží si své poklady, pár drobných mincí v mističce, ptačí pero, kamennou destičku. Pojmenovávám pro mě známé kopce v dohledu, Oblík, Ranou, Milou, oba Křížáky, ze vzdálenějších Sedlo, Házmburk, Říp a nebo Bořeň, hranolem zbytků hradu ozdobený Košťálov. Štíhlá vzdálená věž vysílače označuje nejvyšší Klínovec dlouhého hřebene Krušných hor, jako přímka vypadá silueta vysočiny Džbán. Všemu však vévodí skalnatý Brník, jako kdyby si na něj stačilo sáhnout.

 

Seběhnout zpět do sedla mezi oběma kopci trochu zavání zablácenou zadnicí, v protisvahu se pro změnu nedostává dechu. Hranice mezi černým stínem a ve zlatě se koupající krajinou světla je místem pokusů o zvěčnění alespoň několika paprsků, abych si doma mohl i po letech vzpomínat, a k dodýchání se nouzí trpících plic. Z vrcholu Brníku mé vrávorání v kamenitém svahu pozoruje a nejspíš se mou neobratností dobře baví kamzičí rohatá hlava, na pár vteřin si vyměňujeme i přímý pohled do očí. Zvíře dává jasně najevo, kdo je tady doma, já jsem tím, kdo pokorně ustupuje za nejbližší skalní výběžek a poskytuje tak prostor pro alespoň chvilkové soužití obou našich bytostí. Jak jinak poděkovat za setkání? Výhled z Brníku je podobný tomu ze Strdova, tady už se dlouho nezdržuji, na krajinu pomalu padá soumrak a já si ještě potřebuji najít tiché místo pro mrazivou noc v obytném autě. I tak se při sestupu nechávám zdržet několika fotonáměty a vychutnávám si tak překrásné zakončení parádového dne.

 

Noc v naprosté pohodě přečkávám na 50°24´47.566"N, 13°46´32.272"E okraji vesnice Raná, dívám se chvíli na usínající kopec Milá, kam bych rád zítra odpoledne, večer ještě nabídnu mladému páru, který nedaleko zastavil "na cígo" hlt vína, být trochu socializován není nikdy na škodu. Na vrch Raná chci vylézt ještě před snídaní, bude to nejspíš výstup poněkud ledový, ale výhledy do čerstvého dne by to nepohodlí mohly vykompenzovat.

 

Hned po probuzení šlapu vesnickou ulicí přímo ke kostelu, kolem něj doprava do kopce a kde přechází asfalt v polní cestu, jdu tou ještě uzší doleva. Kulicha do čela, lyžařské rukavice a od nosu mi stoupá pára jako kdyby tudy projela předválečná lokomotiva. Pěšinka nízkým stromovím stoupá hned z počátku pěkně zostra, netrvá dlouho a podkluzem mi první noha hlásí, že dnes to tak jednoduché nebude. A hned druhá. Reflexivně se chytnu nejbližšího kmínku a hned je mi jasné, že hladké zmrzlé bláto se svou adhezí podobá čistému ledu, a mokrá tráva nebo kámen, v onačejších časech "o hubu", se dnes stává záchranou. První pláň nad vesnicí mě nechává podívat se na kopce mé včerejší procházky a také se zděsit krpálu, který mě čeká. S povzdechem si vzpomenu na trekové hůlky pečlivě uschované v bedýnce outdoorového vybavení v autě, ve třetině na malé výhledové plošině si tak trochu myslím na vyhlídku namalovanou v mapě. V polovině zjistím, že stožár, který jí označuje, stojí ještě hodně vysoko nad mou hlavou. Jestli jsem si včera stěžoval na strmý svah, teprve dnes vidím, jak takový doopravdy vypadá, a škrábu se nahoru velmi zvolna, protože v podstatě po čtyřech.

 

U severního stožáru hřebínku sopečného kopce Raná mi hrubě stoupá sebevědomí, pro tuto chvíli mám nejhorší za sebou, a jsem na sebe docela pyšný, i v těchto podmínkách jsem dokázal dýchat téměř výhradně nosem a dodržet takové tempo výstupu, abych si nezvyšoval tepovou frekvenci. To znamená, že se člověk nesmí ani decentně "zadýchat". Jistěže teď všichni borci mávnou rukou, pro mě to ale rozhodně samozřejmost není. A proč to celé? Na konci výletu se od doby, kdy se tento způsob pohybu snažím v co největší míře aplikovat, vůbec necítím unavený, a to nebývalo běžným zvykem. Od severního stožáru sice stezka pořád ještě trochu stoupá, současně však poskytuje dech beroucí výhledy na všechny strany, hřebínek je úzký a vyvolává ve mně dojem, jako kdybych byl někde ve vysokých horách. K větrné signalizaci na samém vrcholu Rané i přes poměrně časný start nepřicházím první, množství návštěvníků je ale pořád velmi přijatelné. V bezvětří tu chybí jindy všudypřítomní rogalisté.

 

Ještě kousek pokračuji po hřebínku, ten se už znovu svažuje, sleduje jej modrá turistická značka. Jako na dlani mám všechny kopce západní části Českého Středohoří, Krušné hory, vrchovinu Džbán, ale také několik tepelných elektráren severočeské hnědouhelné pánve. V travnatém sedle odbočuji vpravo, západním směrem, ještě chvilku sestupuji, abych se napojil na vozovou cestu pod kopcem, která mě už po rovině dovede zpět do vsi. Cítím se nesmírně spokojen, vybral jsem si trasu, která mě hojně navštěvovanou lokalitou provedla téměř o samotě. Protože na auto stále ještě nesvítí sluníčko, přejíždím pod Písečný vrch (50°25´11.923"N, 13°44´11.234"E) a po zásluze sice už obědvám, i když ještě snídaňové "menu".

 

Písečný vrch mi byla lokalita neznámá, za to však nesmírně zajímavá. Mezi okolními kopci se jedná spíš o drobečka, jeho výška zlehka přesahuje 300 metrovou hranici, přírodní rezervace tady byla vyhlášena k ochraně teplomilných rostlin a bydlí tady sysel a středně velká sova kalous pustovka. Kromě přírody je Písečný vrch také archeologickým nalezištěm, zdejší křemenec lidé k výrobě různých nástrojů používali už v době kamenné, dokonce dosud nebyl v Evropě nalezen starší křemencový lom. Přitom těžba definitivně skončila až v 90.letech minulého století. Procházel jsem se mezi kameny, už dávno leckde vzrostlými stromy, v rýhách po těžbě i archeologickém průzkumu, po dně lomu i po jeho hranách, rozhlížel jsem se po okolí, hlavně na Ranou a Milou jsou odtud hezké pohledy. Nakonec jsem navštívil i vrchol kopce, je označen triangulační značkou a poskytuje výhled na Most a krušnohorský hřeben. K úplnému naplnění mé spokojenosti už zbýval poslední bod, zcela pravidelně bachratý vrch Milá.

 

O pár výškových metrů jsem si pomohl odstavením auta na 50°25´50.420"N, 13°45´5.153"E, měl jsem štěstí, že v neděli časně odpoledne tady pro mě zůstalo místo, po návratu z hory už bylo beznadějně obsazeno. Ani jsem nevyšel po modré značce z vesnice, když na mě skoro až dětským hláskem halekaly překrásně modré oči v neskutečně sladěných růžových odstínech volných kalhot a těsné zimní bundy. Že prý kudy se jde na vrchol a kde jsem zaparkoval auto. Ten hlásek mě pak pronásledoval skoro celou cestu na vrchol, až tam, kde v blátě musel klopýtat každý, jsem si mohl oddychnout. Myslel jsem si, že tohle už růžové blonďaté nedají. Nepodceňuj však nikdy bližního svého, na vrcholu jsem pochopil omyl, jen bezmezná poslušnost dodržovat značenou cestu mě připravila o vítězství ve výstupu. To stvoření i se svým ještě velmi nezletilým synkem už se rozhlíželo do světových stran. Povídat jsme si začali o všech těch kopečcích okolo, pak došlo na energii, kterou lze vycítit při doteku stromů, a na okolní menhiry. Na výchovu dětí a problematické vztahy s rodiči. Kápnul jsem i svoji božskou včetně počtu křížků, které moje záda nesou, a ty modré oči ještě více zkrásněly údivem, když mě přiblížily ke své růžové o deset let zpět. Jen teď nevím, zda můžu po světě běhat za frajera nebo zda si modré oči doma zapomněly brýle :-).

 

Cesta dolů byla krkolomná, zrádná, klouzavá, pár opozdilců se ještě škrábalo nahoru, všichni jsme si postupně předávali volně pobíhajícího místního psa neurčité rasy. A všichni jsme si mysleli, že pes patří těm druhým, jen jemu to bylo všechno absolutně fuk. Očenichával si své kameny a větve a stromy, občas se vydal neznatelnou stezkou zvěře, jinde se zas vrátil k lidem a znovu s nimi kousek putoval. Nosil obojek i známku, nezdálo se, že by hledal vážný vztah. Z úzkého pruhu starého lesa jsem se ještě jednou podíval nahoru, asi v polovině kopce jej lemuje, kdyby byl bílý nákrčník středověkých dvořanů, černý však je výtvorem sloupcové odloučnosti čedičových skal. Každý kopec tady jako by si stvořil nějaký svůj zázrak.

 

Zbyla mi chvilka denního světla a já chtěl zůstat ještě jednu noc, zamířil jsem k Tobiášovu vrchu. Přírodní památka vyniká zvláště z jara ověnčena různými druhy kytiček, prý z každé světové strany jinými, nějak jsem tušil, že dnes jsem svou návštěvu nenačasoval zcela optimálně. Ovšem cesta od hřbitova ke kopci se ukázala nově zrekonstruovanou, prodlouženou, naprosto nepoužívanou a s několika rozšířeními tak akorát na jedno obytné auto, zůstal jsem v tom u potůčku, protože bylo nejrovnější (50°27´27.122"N, 13°46´44.339"E).

 

Ráno mlhavá šeď vystřídala slunečné dny, i tak jsem vyrazil znovu bez snídaně na kraťoučkou a lezavě vymrzlou procházku, pár desítek minut mi stačilo k obejití Tobiášova vrchu a ke shlédnutí fotografií krásných jarních květů na naučné tabuli. To kdybych někdy zjara měl cestu do Českého Středohoří. Na konci mlhavého ledna jsem raději zamířil do kavárny se snídaněmi sice ne do postele, ale aspoň bez nádobí. Cítil jsem se tam skvěle jako jediný tento týden ještě nepracující, jenže co s takovými hodinami, když vidíte tak leda sousední strom. Nasedl jsem tedy do auta a odjel domů zařadit se spořádaně ke společenskému dění, abych, až se znovu na pár dní sluníčko ukáže, mohl třeba z toho dění vystoupit, bude-li to zapotřebí.

1/2024

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace