Za vojenským tajemstvím Havrana

Dnes je z Havranu prvotřídní vyhlídkový bod, stojí tu nová rozhledna. Za mého výletu jsem se druhým patrem plížil zaprášenou chatrnou podlahou zříceniny, kterou držely jen obvodové sloupy a schodiště. Strachy jsem ani nedýchal, a moc jsem toužil rozhlédnout se do kraje...

Na noc jsme tehdy zůstali na 49°47´25.226"N, 12°28´28.539"E, nádherné místo na samé hranici, ještě však na bavorském území, o tom večeru je víc ke čtení na Zaniklý český Pavlův Studenec a prosperující bavorské Barnau, ráno nás čekal další kousek hřebenovky Českého lesa a návrat bavorskou stranou. Vyjíždíme po červené a cyklotrase 2170 k bývalé Pavlově huti, známe ji ze včera. Dál cesta pokračuje hlubokými lesy, mnohokrát si při putování tímto pohořím připomínám příznačnost jeho pojmenování. A ta nádherná jména míst, hájovna Němeček, rozcestí Vašíček, kopec Mraveniště. To už jedeme po samostatné cyklotrase, kopíruje někdejší silničku "signálku". Kdyby soudruzi stavitelé a obránci socialismu tušili, jakou službu udělali pro buržoazní a konzumním způsobem života prolezlé existence počátku jednadvacátého století :-).

 

U Křížového kamene by bylo nejlepší odbočit ke hraničnímu přechodu, jenže to bychom vynechali nádherný vrchol i šílený krpál, kterým na jeho temeno musí každý vyjet nebo vyjít. Na vrcholu to tehdy vypadalo opravdu strašidelně, oplocená ruina bývalé armádní věže, prý sloužila ke sbírání odposlechů z bavorské strany, jen díry v pletivu mi umožnily vstup. Vojenčení moc nerozumím, jsem však nadšen skutečností, že tady můžu stát a pokusit se o výstup věží. Jak to dopadlo, jsem zmínil už v úvodu vyprávění. Snad bych mohl dnes znovu vymyslet nějakou cestu na Havran, tentokrát už bych se možná opravdu do kraje rozhlédl.

 

Po přestálém dobrodružství jsme pokračovali po zelené značce ke Křížovému kameni, taková malá a milá památka, do skalky vytesaný kříž přímo na hranici zemí. Však vrchol kamene hyzdí hraniční patník, to asi abychom věděli, že pohraničník je pánem. My to však nevíme a přejíždíme na bavorskou stranu. Cyklotrasa nás vede nejprve k parkovišti Silberhütte, v jeho okolí je vyznačeno několik lyžařských běžeckých a biatlonových tras. Držíme se vpravo, jen tak můžeme dojet k prameni řeky Naab, která sice ihned míří na české území, ale brzy se vrací zpět do Němec.

S "Nábou" se setká každý uživatel dálnice z Rozvadova do Norimberku či Mnichova. U křižovatky, kde se oba směry dělí, Naab překrásně meandruje a rozlévá se do několika ramen. Na své další cestě kopíruje rychlostní komunikaci až do Regensburgu, kde se vlévá do Dunaje. I my sledujeme tok říčky miminka až do vesnice stejného jména, sjíždět až do Barnau se nám nechce. Rádi bychom ušetřili drahocené výškové metry a trochu laborujeme při výběru cest. Tak poznávám agresivní chování bavorských včel vůči zpocenému českému cyklistovi. Nejen že jsem správnou cestu nenašel, ještě jsem schytal pár žihadel.... Nakonec jsme se ale nějak trefili na okružcí cyklotrasu TIR 2 a po ní dojeli až k autu "schovanému" přímo na hranici.

 

Najít spací místo a nepřekážet na Knížecích Pláních nebylo tak jednoduché, ale vyplatilo se. Naše týdenní postupné putování po hraničním hřebeni Českého lesa se chýlilo ke konci a tady se mi líbilo ze všech navštívených míst nejvíc. Jako kdyby krásy pohoří od Dyleně postupně gradovaly. Na Knížecích Pláních Český les rozhodně nezapře svůj příbuzenský poměr se Šumavou nebo se západními Krušnými horami.

 

Auto zůstalo stát u křižovatky na Staré Knížecí Huti přes noc i přes den, já jsem nejprve vyrazil na okruh naučné stezky pod Huťským vrchem a kolem Huťského rybníka. Tudy se vyplatí projíždět pomalu, aby člověk vstřebal všechnu tu nevtíravou krásu horských luk a smrkových lesů. A ještě pomaleji jsem jel údolím Celního potoka, kde do války stávala vesnice Stoupa. Za listopadových sychravých dní to tady asi nebude žádný med, za červencového prosluněného dopoledne je to učiněná nádhera. Toto jsou ty chvíle, kdy se mi vůbec nechce výlet končit a vracet se domů, podobných dní bych snad mohl žít nekonečnou řadu. I když ono asi všechno jednou zevšední a aby se tak nestalo, potřebujeme v životě v přeneseném významu těch slov i ony sychravé listopadové deště a mlhy.

 

Od Stoupy pomalu stoupám údolím Celního potoka k rozcestí Zlatý potok, tady bicykl stáčím doleva po zelené znovu k rozcestí pod Havranem. Opět projíždím kolem Křížového kamene, dnes však mířím k jihovýchodu. Němci tuto oblast chrání jako přírodní park Severní Hornofalcký les. Nejprve cyklostrasa, pak neznačená zpevněná cesta těsně kopíruje státní hranici i hlavní hřeben Českého lesa, u hostince Waldheim se po zelené značce a české cyklotrase přes přechod Přední Zahájí vracím na naše území. Cesta jen mírně stoupá pod Červený vrch, znovu můžu přehlížet rozlehlé Knížecí Pláně, k autu teď už připravenému k odjezdu domů mi zbývají poslední stovky metrů cyklo jízdy. Tady mi neodolatelná touha říká zcela nekompromisně: "sem se někdy musíš vrátit a pokračovat v téhle cestě".

7/2012

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace