Za sněhem na podpatek italské holínky

Silvestrovské ráno mě probudilo kousek od pobřeží Tarantského zálivu, topení celou noc hučelo svou píseň, která mi dávala jistotu tepla. Po odkrytí závěsu jsem spatřil auto obalené sněhem a ledem. Na samém jihu Itálie v téměř nulové nadmořské výšce.

předchozí část výletu: Ve stínu Vesuvu

Sice už nepadalo, teploměr vnější teploty však ukazoval -2 a pro to jsem si určitě na Salento nepřijel. Pomalu jsem se vyštrachal z postele a vydal se absolvovat poslední úsek dálnice do Taranta. I v přístavním městě ještě ve stinných místech zůstavaly ostrůvky sněhu, místním lidem přinášely veselí a příjemnou kratochvíli. Tohle tady opravdu moc neznají. Zajel jsem co nejblíž k centru města, postavil se vedle českého kamionu a vydal se na silvestrovskou procházkum,. Obloha už znovu modrá, jen stále větrno a vlezlou zimu nezastavil ani vlněný kabát. Lidé zkoušeli petardy a těšili se na večerní oslavy příchodu nového roku. Procházel jsem náměstími, přístavem i hodně těsnými uličkami, když jsem si všiml otevřeného pánského holičství. Skvělá příležitost se ohřát.

Ten chlapec miloval svou práci, dokonce měl hřeben a nůžky vytetované na předloktí. Každému zákazníkovi věnoval absolutní péči jak ve smyslu lazebnickém, tak i lidském. Takový ruch u nás bývá ve čtyřkových pivnicích až krátce před půlnocí, celé holičství žilo družným hovorem, jehož součásti byli čekající, holení a stříhající se i samotný holič. Každou chvíli někdo přišel, někdo jiný odešel, aniž by se dočkal úpravy svých kadeří. Sám jsem nikam nespěchal, tedy jsem tam seděl uprostřed toho dění a poslouchal pro mě naprosto nesrozumitelný proud slov z úst všech chlapů okolo. Uprostřed "mužského kruhu". Když na mě došla řada, lámanou angličtinou jsme si s mistrem svého řemesla dali najevo, co potřebuji. Přiznám se, že do té doby ani nikdy potom jsem nezažil tolik péče o mou téměř holou jen starým chmířím porostlou hlavu. Střídal jsem různá sedadla, suché i mokré procedury snad tři čtvrtě hodiny. A vycházel jsem jako nový člověk. Na těle i na duchu.

Sluníčko se pomalu sklánělo k západu, když jsem opouštěl rušné město a po pobřežní silnici směrem na jih sledoval dnes naprosto opuštěné pobřeží. Letních sídel, chat, hotelů, kempů, pláží, restaurací, bister a barů, prodejních stánků, toho všeho jsem potkával na stovky, nikde však ani stopa po lidském životě. Pobřeží, které jsem míjel, jsem nikde jinde dosud nespatřil. Z moře vystupovaly nízké skalky, písečným plážím se moc prostoru nedostávalo. Kde stínil keř nebo skalní výčnělek, stále zůstávaly v teplotách těsně nad nulou tenké ale rozlehlé plochy sněhu. Zastavil jsem na opuštěném parkovišti, abych mohl z vyhřátého obytňáku sledovat silvestrovské padání sluníčka do moře. Po setmění se nesvítilo v jediném okně na dohled. Až půlnoc ukázala, že tady nejsem opuštěný, že život na pobřeží Jonského moře s posledním dnem roku nekončí. V té chvíli jsem už ležel v posteli a přemýšlel o tom, co mi do života přinese rok příští.

První novoroční den nemění obrazy. Stále modrá obloha, stále na zdejší polohu vlezlá zima, obojí podtrženo a sečteno znamená nádherné výhledy na pobřeží a moře. S jednou výjimkou, první dárek v roce 2015 přichází z laguny, jejíž hladinu okupuje malé hejno plameňáků. Ty u nás ve volné přírodě opravdu spatřit nelze, proto jedno veliké děkuji někam tam, kde by mohl fungovat velín přírodního dění.

Parco Naturale Regionale di Porto Selvaggio e Palude del Capitano, oč název delší, o to rozloha přírodního parku menší. Ani jsem ho nehledal, prostě najednou u silnice stálo pár odstavených aut a tedy jsem to mé odstavil také. Šel jsem na zdař Bůh dolů k moři, chvíli podél pobřeží a z vyhlídkového místa zase zpět. Chvíli procházka, chvíli klopýtání po kamenech pobřeží, chvíli rozhledy a chvíli lesem. Když jsem došel zpět, zastavilo u mě auto se dvěma mladými lidmi a děvče mě oslovilo čistou češtinou. Oba jsme se vzájemně divili, co tam ten druhý dělá. Ona už pár let pracuje, já už pár dní poznávám tu zemi. A aniž bych to ještě tušil, blíží se mi závěr poznávání.

Po celé délce poloostrova Salento jsou po pobřeží rozesety strážní věže, mohutná pevnost pak zdobí město Gallipoli. Dojíždím odpoledne a jdu na procházku. Myslel bych si i na nějakou večeři, nicméně cítím se hodně unavený a nějak mi v tom single cestování dochází energie k překonávání výzev třeba v podobě návštěvy restaurace, kde se scházejí rodiny a spokojené páry. Nebo v podobě vyhledávání jídla, na kterém bych si opravdu pochutnal a skutečného prožití si takového zážitku.

Z neznalosti míjím další dva regionální přírodní parky, v Leuce fotím Laiku na nejjižnějším bodu podpatku italské obuvi. Definitivně obracím k severu, Parco Naturale Regionale Costa Otranto – Santa Maria de Leuca e Bosco di Tricase si už utéci nenechám. Může za to krápníková jeskyně Grotta Zinzulusa přístupná veřejnosti i pobřežní silnice kopírující tady místy i vysoké útesy. Na nějakou cyklo nebo pěší turistiku nemám už ani drtek sil, velmi vnímám, že se děje něco uprostřed cesty ne zcela vítaného. STPL v Otrantu je mi v tu chvíli jako pevný bod, malé městečko procházím v odpoledních a podvečerních hodinách. Se setměním se mi zavírají oči.

Teploty stoupají velmi pozvolna, průzračný vzduch mi dovoluje všimnout si albánských hor na protější straně Jaderského moře. V mém cestovním plánu jsou na řadě města Galatina a Lecce, já však už postupuji spíš jako špatně namazaný stroj. V lékárně v Galatině si koupím nějaké medikamenty a teploměr, který se stejně nikdy nenaučím použít, v Lecce musím tři hodiny spát, abych mohl vyrazit na procházku po této perle baroka, jedné z mála v jižní části země. Kávu a zákusek dávám jen z nutnosti se na chvíli někde posadit a zcela vyčerpán přicházím k autu po "povinné" prohlídce římského divadla. Vůle by chtěla pokračovat v poznávacím výletu, tělo rezolutně protestuje. Bílé město Ostuni je prý jedno z nejhezčích v jižní Itálii, dojíždím sem večer a parkoviště i pro obytná auta je zcela přeplněno těmi osobními. Vracím se kamsi do průmyslové zony a tam spíš přežívám, než bych spal klidným spánkem. Ráno se vracím a to včera totálně ucpané je dnes volné. Parkuji na vyhrazeném místě a znovu padám do spánku.

Po prospaném téměř celém dni mi dochází, že tady už nic nedokážu a že je nejvyšší čas ke zpáteční cestě. Usazen v sedadle, připoután bezpečnostními pásy a při stálé rychlosti podobné té, kterou jezdí kamiony, mé tělo "utrácí" minimum energie a tedy vydržím jet mnoho hodin. Stačí však vyjít si jen něco koupit na dálničním odpočívadle a už se mi motá hlava a já nutně potřebuji chvíli ticha, klidu a odpočinku. Po druhém dni cesty kdesi při vjezdu do Alp bych rád ještě snědl alespoň jednu italskou pizzu, navíc spát chci někde mimo dálnici. Sjíždím, kde mi přijde situace vhodná, a podle prvního poutače nacházím pizzerii. I ta je narvaná lidmi, přesto personál pro mě jedno místo najde. Cpu si tu věc do pusy a mám pocit, že kdyby byla z umělé hmoty, ani bych to nepoznal. Je mi už vážně docela zle. Sedám do auta, vyjíždím však špatným směrem a potřebuji se někde otočit. Malá křižovatka mi k tomu příjde vhodná, když přijde rána, jako kdybych utrhl celou zadní část auta. Mé představy vidí ty nejhorší obrázky zkázy, nakonec to odneslo jen pár plastů a poziční lampička. Domů jsem dorazil další den večer, následující události jen potvrdily, že počátek roku 2015 nebude patřit mezi období, na která bych rád vzpomínal. Nakonec však jen díky tomu jsem mohl na vlastní pocity, mysl i tělo poznat, z jakého bahna musí vyrůst lotosový květ. K tomu však v lednu 2015 vedla ještě hodně dlouhá cesta, jejíž součástí byla i nová single cesta do Ostuni. Do roka a do dne :-).

1/2015

Ukázat na mapě | Vladi Štekr