Za ponikelskou bábou do strání Krkonoš

Kdo by neznal Trautenberka, Anče, Kubu nebo hajného, krakonošovu donašečku sojku nebo toho pána, který v úvodu každé pohádky překračuje krkonošské hřebeny jako by se nechumelilo. Ještě jedna postavička, tu však nikdo nikdy neviděl, má svou nezastupitelnou roli v některých příbězích.

Ponikelská bába není nejspíš vymyšlenou figurou, všude na horách žily a snad dodnes žijí bylinkářky, porodní báby, možná trochu čarodějky, pomáhaly lidem, když bylo k doktoru daleko nebo na něj nebylo. Ta proslulá krkonošská z Poniklé, vesnice schované v údolí Jizery kousek pod Rokytnicí, měla asi stejně těžký život jako tehdy všichni na horách. Právě do jejich světa jsme se pokusili nahlédnout o červnovém víkendu.

 

Na zmrzlinu nebo kávu je lepší se zastavit dole u hlavní silnice v údolí řeky, samotný střed obce jasně vyznačený kostelní věží však najdeme o několik pater úzké asfaltky výš. Tam můžeme i zaparkovat, případní zájemci o spaní v obytném voze možná raději využíjí trochu bokem položené parkoviště nedaleko Muzea krkonošských řemesel. To je vyhraženo pro návštěvníky památky UNESCO, že jste o té v Poniklé ještě neslyšeli? Ani já ne a po pravdě, nejedná se o památku hmotnou. Pracuje tady rodinná firma jako jediná na světě vyrábějící vánoční ozdoby zvláštní metodou ze skleněných perlí a právě tato výroba je předmětem ochrany zmíněné instituce. Před pár staletími toto umění ovládal prakticky každý a patřilo k horám stejně jako Krakonoš. Pochopitelně i v červnu je možné si nejen jejich výrobky koupit, ale také se o té zvláštnosti dozvědět víc.

 

My kontrolujeme "plný stav" baterií kol a vyrážíme do kopců. Zatím po silnici stoupáme do Jestřábí v Krkonoších, kochám se výhledy na Kozákov, Tábor, Bradlec a Kumburk a další kopce Podkrkonoší, Hanička přejíždí obě možné odbočky na modře značenou cyklotrasu a tím určuje další vývoj výletu. K mé ne zrovna velké radosti se setkáváme až na křižovatce nad Roudnicí a k k chatě na Rezku už tedy také dojedeme po silnici. Nebaví mě na kole jezdit silnicemi, tam můžu třeba obytným autem, mám mnohem raději tiché lesní nebo polní cesty. Ta nad Vítkovicemi naštěstí vedla mezi rozkvetlými loukami a poskytovala bohaté výhledy na hřeben Studniční hory a kolem Rennerovek a na Žalý s Beneckem a Vítkovicemi v úbočí.

 

Na Rezku jsme dostali fazolovou polévku a borůvkové knedlíky, to přece jen trochu uklidnilo rozvášněné city chlapa, kterému "ukradli" hračku. Navíc tichou lesní cestu jsme si užili vzápětí, vedla nás údolím Kozelského potoka na Dvoračky. Hned nad chatou Rezek jsme ještě na chvíli spatřili Kozí hřbety, pak už jsme se ponořili do lesa a nejprve po rovině, později už ve stoupání jsme směřovali ke známé chatě pod Lysou horou a Kotlem. Závěrečný kilometr dokonale prověřil schopnosti naše i strojů, vyznačoval se takovou hezkou vlastností, čím výš, tím strměji. Nevím, komu bylo v posledních metrech lépe, zda těm ženám, které trpělivě a hlavně velmi opatrně vedly svá kola z kopce dolů, protože se neodvážily sjet, nebo nám, kteří jsme s veškerou možnou přípomocí a na ten nejlehčí možný převod, přesto "mleli" z posledního.

 

Na Dvoračkách jsme se potkali s tím pravým víkendovým krkonošským náporem návštěníků, jen chvíli jsme věnovali výhledům do údolí k Rokytnici a hned jsme raději místo opustili stejnou cestou, kterou jsme se před pár minutami drápali nahoru. Hned jsem si vzpomněl, že by bylo fajn nechat zkontrolovat brzdové destičky na mém kole a ocenil jsem výhodu věci, kterou jsem ještě před pár týdny považoval za zcela snobskou, totiž teleskopické sedlovky. Hanička první úsek šlapala pěšky, pak už statečně i když opatrně sjížděla také. Naopak žlutá Vlčí cesta do Horní Dušnice a silnička přes kopec Hejlov do Bratrouchova byla naprosto luxusní projížďkou nejprve lesní krajinou, později mezi rozkvetlými loukami a po stráních poházenými samotami. Tady mě napadalo, že v červnu a dalších letních měsících to ponikleská bába ke svým nemocným ještě nějak "dávat" mohla, ale zimu před sto, dvěstě lety bych tady opravdu trávit nemusel.

 

Původní záměr byl sjet z Bratrouchova do údolí Jizery a jím se dostat k autu v Poniklé, naskytla se ale jiná možnost. Modrá turistická značka nás dovedla na náves Horní Dušnice a žlutá odtud pak do Jestřábí v Krkonoších. Viděl jsem tak alespoň část cesty, o kterou jsem byl ráno "připraven", ještě chvíli jsme zůstali mezi stráněmi, kde je život cítit ve vzduchu, ale na člověka nenarazíš. Navíc jsme se vyhnuli úseku po hlavní silnici dole u řeky a závěrečnému stoupání také po silnici v Poniklé. Jen tam jsme mohli najít kouzelný vozík připojený za jízdní kolo, obsahoval mlýnek na kávu a kávovar. Už jsme si dělali chutě na dobré latté, když se ukázalo, že pro dnešek je souprava spíš dekorační rekvizitou než funkčním zařízením, nějak ta věc vyhazovala pojistku a bez elektřiny ani nemeleš ani nevaříš.

6/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace