Za plzeňskými do Falckého lesa

Jsou nabídky, které se prostě neodmítají. Takovou byla i možnost svézt se po cyklostezce vybudované na tělese bývalé železnice hned za bavorskou hranicí a potkat se po dlouhé době s plzeňskými kamarády.

Tentokrát jsme tedy ve společnosti posádek dalších dvou obytných aut a program "zájezdu" vymýšlí někdo jiný. Celý víkend stojíme na STPL 49°38´50.041"N, 12°30´11.470"E Träger Hof jen pár set metrů od hranice. Cena vcelku lidová (10 EUR za posádku), prostředí pěkné, celý areál je rozdělen do několika částí pomocí živých plotů, máme tedy pocit, že jsme tady sami. Jen ta vajíčka se úplně nepovedla. Celé zařízení je součástí farmy a tedy jsme měli možnost koupit si jejich produkty. Kdybychom nepřišli v neděli před obědem, kdy už všechna vajíčka byla rozprodána. Slepičkám prostě neporučíš :-).

 

Před samotným cyklo výkonem jsme ještě provedli trochu logistiky, jedno auto, to s největší garáží, jsme převezli do cíle k bývalému nádraží v Neustadtu na "lesním Naabu". Tak se jmenuje říčka, která modeluje celé údolí. Je docela zajímavý pohled, když se vzdalujete od místa, kam za pár hodin přijedete znovu a tentokrát na kolech..., délka cyklostezky je téměř 50 km, nejčastěji rovinou nebo z mírného kopce. Co bychom za podobné služby dali při našem podzimním výletě na jižnější bavorské cyklostezky.

A pak už jen do sedel a vyrazit. Od aut k bývalému nádraží ve Waidhausu to máme sotva dva kilometry, zachovávají tu nostalgické vzpomínky. Nádražní budova dodnes nese nápis z názvem cílové stanice, stojí tu i osamnělý vagónek. Ještě přejedeme silnici spojující městečko s dálnicí ku Praze nebo k Norimberku, pak už jsme pohlceni mírně kopcovatou a řídce osídlenou krajinou Falckého lesa, protějšku lesa Českého. Louky střídají lesíky, občas nějaký rybník nebo víska, zpočátku ještě tvoří zvukovou kulisu auta spěchající po dálnici.

 

U vesničky Lohma vzorně pózuje svatý obrázek, jako kdyby módní doplněk zpestřující pohled do kraje. Tady také definitivně opouštíme autostrádu a mírně stoupáme k městečku Pleystein. Musím se přiznat, že po celou dobu téhle jízdy ze mě přetékala radost, moc hezky jsem si cestu prožíval. Snad proto jsem byl nadšený dřevěnou odpočívkou při stezce nebo výhledem na městečko na kopci, které zdobí dvě věže kostelů. K tomu čerstvě posečená zlatavá pole, letní luční květinky a všudy přítomné rozvážně a rozvláčně se táhnoucí plochá zalesněná návrší.

 

Pak už se sklon láme, začínáme klesat zpravidla lesními partiemi do Vohenstrassu, kde hledáme a také nacházíme možnost oběda. Kolem Waldau, kde zaujme opevněný kostel, prochází trasa bývalé železnice mezi poli, poskytuje daleké výhledy do kraje a také tady někde najdeme srub, kde chlapci dají "weissbierka", děvčata kávičku a já mou oblíbenou vanilkovou. Jediné, co poněkud narušuje pohodu, klid a tabáček, je bavorská rouškománie. Je docela legrační sledovat vystrašené výrazy, lidé přijedou k restauraci, ještě v autě nasadí roušku. Pak si uvědomí, co to je za hloupost, když musejí dojít ještě pár set metrů ke vchodu a nikde nikdo v okolí, cestou roušku sundají. Že by se jim špatně dýchalo? Když ale paní kancléřka přikázala.... A tak vcházejí do místnosti už s rouškou, jenže tam všichni něco jedí nebo pijí a tedy roušku zase nikdo nemá na ústech. Dává snad tohle nějaký smysl? Mně opravdu ne, sním si svou zmrzlinu, ostatní mají dopito, raději pokračujeme v cestě.

 

Už se zdá, že do Neustadtu nás nemůže alespoň z hlediska pohledu na krajinu nic překvapit, opak je však pravdou. Asfaltový pruh tady poměrně ploše míří přímo na sever, přibližuje se znovu příhraničnímu pohoří, navíc brzy sjíždíme do údolí říčky Floss a to se zařezává do údolí dost výrazně. Výsledkem je náherný pohled na pásmo zalesněných hor a možná tak trochu hozená rukavice, kam bychom se mohli jet podívat příště.

Představte si takovou malou imaginaci. Ráno se doma probudíte a řeknete si, tak co já budu teď dělat? Co kdybych sedl do obytky a někam jel? Dobrá dnes dojedu na Berounku nad Křivoklátem a zítra se podívám na Skryjská jezírka. A vyrazíte. Po dvou dnech navečer u ohně si říkáte: A mám jet domů nebo ještě někam dál, tady blízko je údolí řeky Střely, a nejmenší město v Čechách Rabštejn. Tak jo, tak tam. A potom do Stříbra, na památky dolování a na Hracholuskách jsem také nikdy nebyl. Za další čtyři dny už jste právě třeba ve Waidhasu a můžete zamířit k těm kopcům, které si pamatujete, jak jste nedávno jeli na kolech po tělese bývalé železnice. A takhle se posunujete postupně v čase a prostoru a to až do chvíle, kdy si řeknete: jel bych se podívat domů. Ne proto, že tam máte nějaké "důležité povinnosti", prostě jen proto, že tam jet chcete. Líbil by se Vám takový způsob života? Mě tedy moc. Jezdíme často a řekl bych, že si umím hodně pěkně vybrat místa, kde se mi později líbí, jen pořád máme nějaké datum návratu. Až jednou vyrazíme s tím, že domů se vracíme, až se nám bude chtít, možná za týden, možná za měsíc a nebo třeba za dva roky, až jednou vyrazíme s plánem na dva dny dopředu a dál se uvidí, to vidím jako další vyšší level výletu obytným autem, volnosti, svobody.

 

V tuto chvíli však přijíždíme do Neustadtu k nádraží, pět kol vtěsnáme do garáže, šesté se veze v obytném prostoru. Concorde je prostě obytka pašák, šest lidí pojme i dle předpisů, kolo už někdo podrží. Vracíme se "na základnu", u grilování, popíjení a ohýnku hodnotíme den i vyprávíme o novinkách, názorech, snech. Asi dobře vyprávíme, i ráno jsme všichni kamarádi.

 

Protože prší, nikdo nikam nespěchá. STPL opouštíme kolem poledne, zastavíme ještě na Přimdě. Snad stokrát ji plzeňští spatřili při cestách ven i domů, u hradu samotného však ještě nestáli. Při obědě ještě všechno venku vypadá, jako by se protrhla oblaka, pak však meteoradar slibuje více než hodinu času bez deště. Vyrážíme tedy na kopec a hrad Přimda. Vůbec se mi nechtělo, byl jsem tam dvakrát a ono toho nahoře tolik není, nakonec jsem se ale nechal ukecat. A dobře jsem udělal. Malý brouček kůrovec to asi způsobil, že jsem prvně spatřil nádherné výhledy do vnitrozemí Čech i na příhraniční kopce jak od samotné zříceniny, tak i z cesty k ní. A jak se k autům vracíme, zrychlujeme krok, ve chvatu se ještě loučíme a znovu padají provazy deště. Ještě jednou na sebe "zamrkáme" na dálnici a snad zase někdy příště.

Děkujeme plzeňským za nádherný víkend, skvělou pohodu a těšíme se na dění příští.

7/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace