Za plameňáky a do rýžových polí

Nevím, zda by mě při domácím plánování výletu ta oblast nějak oslovila, zda bych věnoval pozornost úzkým proužkům a několika "zeleným flíčkům", které v mapě označují nejcennější místa přírodního parku delty řeky Ebro mezi všudypřítomnými rýžovými poli.

Zlákalo nás sem především hodně dobře hodnocený a ještě lépe "zašitý" plácek pro noční stání na 40°45´14.992"N, 0°48´18.041"E v blízkosti mořské pláže. V azurovém ránu vystrčím nos ze dveří auta a ihned se pokouším nacpat do paměťové karty obrázek písečného přesypu, který dělí cestu a auto od mořského břehu. Moře přebírá barvu oblohy, daleko vzadu pózují skalnaté vrcholky hor. Máme tady z večera naplánovaný cyklo okruh kolem lagun a do Deltebre, jediného většího města "rýžového" výběžku. Auto ještě odvezeme kousek zpět prašnou cestou k většímu parkovišti u uzavřené restaurace a vyrážíme.

předchozí část putování: Serra de Montsant nás vítá v Katalánsku 

Ujedeme sotva 50 metrů a už se kola boří do hlubokého písku, na mapy.cz a jejich doporučení, které cesty lze projet na kole tady spoléhat nemůžeme. Ihned improvizujeme náhradní trasu k první laguně, tam však brání v průjezdu masivní závora. Nakonec se probojujeme kousek blíž k místům, která nás tolik zajímají, cestu však definitivně zamyká vysoká písečná duna. Nabízí však zajimavé fotografické motivy. Potupně se vracíme na silnici, brzy nám roztává úsměv ve tvářích. Po téměř dvou týdnech ve Španělsku a mnohatýdenních restrikcích v Čechách projíždíme kolem první i pro nás otevřené restaurace, čeká nás španělská kávička na zahrádce před ní. Co na tom, že umakartové stoly a staré židle jsou vybavením, za které by se nemuselo stydět pohostinství Jednoty před padesáti lety, co na tom, že musíme hledat místo, kam na nás alespoň trochu bude svítit sluníčko. Co na tom, že v tu chvíli jsou nám softshellové bundy a kulichy dobré ve studeném větru.

 

Nemusíme do pedálů šlapat dlouho k odbočce z hlavní silnice, prašná cesta nás má dovést definitivně k lagunám, které zůstaly jedinými ucelenými územími parku. Při pohledu na vodní hladinu a zvláštní rostliny ji lemující se nemůžeme ubránit rozpakům. Můžeme přivírat oči sebe víc, vždy v zorném poli najdeme zbytek plastové židličky, biologický odpad z rýžových polí, snad několik desetiletí nepoužitou malou loďku. Stačí projet dva zákruty a stojíme u něčeho, co mi připadá jako pohřebiště starých časů. Polorozpadlé dřevěné kontrukce miniaturních nástupních mol, u nich přivázané staré zcela nebo alespoň z části potopené čluny, všudypřítomné patinou času pokryté odpadky kolem. Jako kdyby sem nepřišel člověk několik desetiletí, přitom kolem projede nějaké auto každou chvíli, najdou se i cyklisté a pár pěších turistů.

 

Kontrastem na dohled, nejprve jako růžový pás uprostřed modré hladiny laguny, jak se přibližujeme, hlučný a v neustálém drobném pohybu, se jeví hejno plameňáků, nikdy jsem je neviděl v tak hojném počtu a tak blízko. Najednou i mysl chápe předmět ochrany přírody. Ještě ani nedozní štěbetání svatební tanec a vybarvení svých křídel předvádějících samečků z růžového hejna, když přijíždíme k rybářskému přístavu, přesně zapasovanému do filmu, který se nám už pár desítek minut promítá při pomalé jízdě s otevřenými ústy i očima. Loďkám bych hádal datum narození ne příliš dlouho po válce, některé evidentně už hodně dlouho nevyjely na moře. Hromady rolex replica rybářských sítí opatřených těžkými dřevěnými černými kůly tady zastanou skoro krajinotvornou funkci, tak jsou vysoké a dominantní. Všude chaotický nepořádek, lehký zápach rybiny a hlavně zcela pusto.

 

Do městečka Deltebre nemáme dlouhou cestu, vede nás jak mezi políčky šachovnice. Dlouho rovně, v pravém úhlu doleva a znovu chvíli rovně. Doleva, doprava, všechno v pravém úhlu. Městečko je moderní, nepohrdli bychom obědem, dostane se na nás jen sednvič a pivo. V plastikových boxech si teplé jídlo odnášejí jen ti, kteří měli objednáno. Chceme vidět řeku, která má celý tento kout na svědomí, přinesla sem všechny nánosy až někde od pramenů v Kantábrii. Klene se přes ní moderní most, při pohledu na jednu stranu si můžeme představit, že její pouť se brzy skončí, pak přelezeme zábradlí a vidíme hory, kterými se musela proplést, aby své vody donesla až sem. Neunikne nám ani parkoviště několika obytných aut vedle otevřené restaurace, najednou máme jasno o našem příštím "ubytování" (40°42´51.870"N, 0°42´58.151"E). Ještě kousek se projedeme po cyklostezce lemující tok velké líné řeky, pak zamíříme k autu.

 

Na pondělí Hanička avízuje studijní povinnosti a dává mi jasně najevo, že má přítomnost v autě v době, kdy se má on line napojit do školy, není žádoucí. Včerejší výlet na kole se mi sice líbil, druhý okruh ve stejné oblasti byť po jiných cestách jsem však trochu považoval jako z nouze ctnost. Protože si Hanička vyžádala místo, kde nebude ničím rušena, poodjeli jsme z města na břeh další laguny na 40°38´19.150"N, 0°43´17.509"E. Na kole jsem místo opouštěl trošičku znuděně s pocitem, že tady už nemá co překvapit. Jestliže jsem byl včera nadšen z hejna plameňáků a z malé vzdálenosti, na kterou jsme je mohli pozorovat, pohledy, které si pro mě zdejší příroda připravala snad ani ne dva kilometry od zaparkovaného auta mi vyrazily dech. Těch ptáků se tam pohybovaly snad desítky tisíc, na některé, měl jsem pocit, bych si snad mohl sáhnout. Přestože je z vyhlídkové věže pozorovalo hodně lidí, přestože neustále přijížděla a odjížděla auta dalších návštěvníků, ptáci se tu cítili zcela bezpečně. Ti krajní předváděli námluvy "po plameňáčím", těm vzdálenějším aktivity nadržených mládenců nijak neimponovaly, jídlo nebo odpočinek jim bylo přednější. Dlouhé minuty jsem tady stál a sledoval to přírodní divadlo. Při odjezdu jsem si pak pobrblal něco o tom, jak moc bych přál je vidět všem, které zaujalo těch pár přenádherných jedinců při návštěvě nějaké zoologické zahrady. Asi je dobře, že v nich můžeme ukázat dětem, jak které zvířátko vypadá, kolik dětí však může spatřit ten opravdový život v přírodě...

 

Dojel jsem znovu k pobřeží moře, objel jsem dokola celou chráněnou lagunu. Vyzkoušel jsem místní cyklostezku, pokochal jsem se pohledy na tichou vodní hladinu, hluboké porosty rákosí, vylezl jsem i na několik vyhlídkových věží. Našel jsem restauraci, kde mi po ne úplně lehkém procesu dorozumívání donesli grilované jehněčí kotletky a sklenku červeného. Bylo mi najednou hodně dobře, uvědomil jsem si, že už pár dní znovu žiju svůj sen. Najednou mi nevadilo dlouhé čekání na jídlo, v Čechách lidé čekali už déle než měsíc a ještě si počkají, nevadilo mi, že nejsem v horách, viděl jsem je všude kolem sebe. Nevadilo mi ani, že trpělivost číšnice při vracení drobných byla vytrvalejší než moje, což můj oběd trochu prodražilo. Možná pro mé pocity štěstí na sebe další odměny nenechaly dlouho čekat.

 

Nejprve modrá obloha s plujícími mraky a skalnaté štíty hor zrcadlící se v téměř zatopených rýžových polích, hra světel, stínů a barev na rozlehlém štětinatém plátně. Pak volavčí sněm, tak početné hejno volavek bílých jsem také ještě nespatřil, i když tito ptáci žijí i u nás. Poetické obrázky usedlostí, starých i nových, rozpadajících se i stylových, všech stejně hranatých uprostřed rýžových polí. A nakonec ohnivý západ slunce, který jsem mohl vidět při nuceném pochodování kolem auta, jež si stále ještě uzurpovala nadšená studentka. Její zkouška se trochu protáhla a já si tak mohl vybrat. Mohl jsem stepovat kolem a čílit se nad tím, že nemůžu dovnitř, a také, přiznávám, jsem se chvíli čílil. Naštěstí brzy jsem si všiml, že je hodně se na co dívat, že můžu zkusit zklidnit mysl a být jen tady a teď. A že se nemusím na sebe zlobit, když se mi to nepovede, v takové chvíli můžu zkoušet ty obrázky zaznamenat i pro jiné, a pak se zase zklidnit, a pak být znovu aktivní.

 

Hanička svou zkoušku sice pozdě, ale zdárně dokončila, už byla skoro tma. Rozhodnutí zůstat na noc a teprvé ráno pokračovat dál padlo jednomyslně a ihned. A pak přišla zpráva, která, aniž bychom to v tu chvíli tušili, zcela zásadně a pozitivně ovlivnila náš běh dalších dní. Dostali jsme nabídku k setkání se karavanistickou rodinou z Čech, na zítra odpoledne, jen jsme k tomu museli přejet z Katalánska do oblasti Valencie. To bylo pro nás už jen pár kilometrů na jih.

12/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace