Za námořníky ke Sprévě

Po dvou dnech odření se podél Odry jsem mírně změnil destinaci. Od širokého a v těchto dnech i prudkého hraničního veletoku jsem se přesunul k idylické, mírné a poetické Sprévě.

V bažinách Spreewaldu rozmělnila svou sílu v tisících ramen, před Berlínem pak napájí několik jezer a snad aby zmátla akurátního braniborského turistu, stále se různě rozděluje, stéká, laškuje a mění směr. Stává se tak učiněným rájem pro cestovatele v motorových člunech a mně poskytuje mnoho možností k dlouhým okružním výletům na kole po cyklostezkách, kterých v rovinaté krajině vybudovali tisíce kilometrů. A když zatoužím po troše dobrodružství, sjedu na nějakou turistickou pěšinu, to abych se lépe ztratil, víc se s kolem nadřel a nebo abych viděl něco úplně úžasného, jako třeba téměř každý den.

K parkování a nocování jsem si pro příští dvě noci vybral luxusní parkoviště v Beeskowě pod hradem přímo na břehu Sprévy, nad plavební komorou. Není tam žádná zákazová tabule, přesto mi nějak začala brnkat na city infotabule o STPL u přístavu člunů asi 800 metrů daleko. Že by tam auto bylo oba dny "za plotem", že bych měl jistotu, že mi nikdo nevyžene, že poplatek za stání je snesitelný. Prostě jsem "vyměkl" vůči německé autoritě :-). Tak jsem se první večer díval na malý přístav ještě menších člunů, kolem mě stálo jen pár aut v uctivé vzdálenosti, byl tu klid a pohodička. A druhý večer jsem změnil polohu auta, abych viděl na tok řeky, po které ještě dlouho do večera připlouvaly a odplouvaly lodičky různých tvarů, velikostí a určení. Oba dny mi bylo moc fajn.

Beeskow je vyhledávané město, mají tu hrad, zbytky hradeb, pár kostelů postavených ve staroněmecké cihlové gotice. A také pro okolní jezernatou krajinu protkanou rameny Sprévy. Historickou zajímavostí je, že ve středověku tu převládalo slovanské obyvatelstvo lužických Srbů, v té době celá oblast Dolní Lužice spadala pod české panovníky. Teprve v roce 1600 se místním podařilo zařadit se pod braniborskou správu. Jenže vyprávějte tohle řece, která tudy protékala už v době, kdy si někde v Africe první opice začaly rovnat páteř a učily se chodit po dvou.

První výlet na kole vyjíždím přes náměstí a musím také projet jednou ze zachovalých bran Beeskowa. Dobrý začátek, za chvíli už to valím mezi poli a vesničkami takovým tempem, že jsem málem přejel zámeček v Gross Rietzu, jedinou zajímavost první poloviny trasy. I když, co ono vlastně znamená to slovo "zajímavost"? Pro mě je to místo, obrázek. Na něm rádo spočine mé oko, pohladí mě něco tam uvnitř. Poslední dobou převládají obrazy, které neumím pojmenovat, což o zámku asi povědět úplně nejde, ale poznal jsem to na kytičkách. Ty, jejichž jména znám, jsou "běžné, tuctové", ty ostatní jsou zajímavé, mají v sobě nádech tajemna. Proto se dnes znovu učím vidět krásu v pampelišce nebo kopřivě :-).

Přesně takové místo, obrázek jsem našel v Drahendorfu, to snad není ani vesnice. Pět domů, Spréva a mostek přes ní. Hned ten druhý domek je malebně zanedbaný, krásné hrubou nití vyšívané krajky v oknech. Pod nimi hrubé džbány, hrázděná konstrukce jakoby se hroutila pomalu do velkého tiskacího S, jak nemůže stářím unést krovy a střechu. A šedá lucerna před chalupou.

O pár metrů dál autobusová zastávka, poštovní schránka, chomáč zahradních květin plný barev a za tím vším tichý tok řeky. Už se nesnažím pochopit proč, ten obrázek se mi opravdu líbí. Jen tak mimoděk si vzpomenu na postavu kameramana a režiséra Kendyho ze série filmů o básnících, kteří třeba přicházejí o iluze apod. Vnímal svět prostřednictvím obrazů ze spojení palců a ukazováčků do výřezu čočky kamery. Taková docela pomůcka pro vnímání detailů. I já bych rád vnímal detaily i obzory, od každého si vzít to mému srdci milé. A mé duši prospěšné, až dosud jsem jí zanedbával mnoho let.

Kousek odtud se Spréva potkává s kanálem, který jí spojuje s Odrou. Jezdí jím i velké říční lodě, jak jsem se na vlastní oči zjistil u zdymadla Kersdorfer Schleuse, které vyrovnává nadmořskou výšku hladiny obou řek. Vydržel jsem se dívat na celý proces naplnění plavební komory vodou a vyzdvižení dvou výletních člunů když se objevila ta velká říční na obzoru. Probudilo se ve mně malé dítě, musel jsem tu ještě pár desítek minut čekat a proceduru sledovat znovu. Naštěstí už nezávidím posádkám lodí jejich svobodu a volnost, naštěstí už si umím vychutnat tu svou. Třeba dlouhým díváním se na vzestupy a poklesy hladiny vody v plavebních komorách.

Druhý díl mého výletu se nesl ve znamení Sprévy, proti jejímu toku jsem se vracel do Beeskowa. Správně jsem měl bedlivě sledovat tok řeky, kochat se jejími zákoutími, a také jsem to v rámci možností dělal. Co mi v tom bránilo však byla intenzivní bolest v sedacích partiích zvláště ve chvílích delšího neměnného posazu v sedle. Jak ten můj e-bicykl hodnotím veskrze velmi kladně, jeho sedlo rozhodně není zcela kompatibilní s mým zadečkem. Nejlépe se to prý pozná třetí den bikování, což je pro mě právě dnes. Jak by kapacita baterie v rovinatém terénu bohatě vystačila na mnohem delší trip, jak mám takový i vymyšlený, dnes vzdávám "severní smyčku" a ochuzen o nějakých 20 km se vracím do Beeskow. Však ona na mě ta krásná zákoutí Sprévy do příště počkají.

Druhý den vyjíždím západním směrem a ještě netuším, že dnes Spréva nebude tím správným iniciátorem mých estetických zastávek. Jak včera posloužil coby předkrm zámeček, dnes se jím stává kostelík v Merzu, nádherná napůl kamenná a napůl hrázděná stavba nejspíš minimální památkářské hodnoty posazená přesně do středu vsi, aby ji i ti totálně nevěřící měli na očích. Jako třeba já. Dlouhou dobu jsem si myslel, že jestli měla římsko katolická církev na něco pozitivní vliv, tak to byla možnost, kterou dávala umělcům realizovat jejich nadání. A stavitelům, řemeslníkům, tvůrcům. Dnes mě ta díla už téměř neoslovují, ale tady vnímám věci jinak. Jako kdyby sem ta stavba nějak patřila.

Za Mixdorfem sjíždím silnicí hrubých kostek dlaždic z mírného kopce, abych se dostal do údolí Schlaube. Ještě netuším, ještě zajedu k otevřené restauraci, o které si myslím, že má zavřeno, protože tu nikdo není. Vrácím se zpět na silnici, modrá turistická na mě kýve z pravé strany. Trochu se obávám, že se pěšina ještě zúží, bažina plná vody a popadaných stromů napravo je však příliš velkým lákadlem. Pěšina kopíruje její okraj. Mé obavy se ukazují jako zcela zbytečné, rozšiřuje se nejen cesta, ale i vodní hladina, z bažiny se stává jezero. Jezero pokryté v této části snad tisícem listů a poupat leknínů. Poskakuji po břehu a hledám to nejlepší místo pro fotografii a při tom se snažím si ty obrázky zafixovat do paměti. Asi je to zbytečné, díky mému způsobu života je brzy vytlačí další obrázky, možná právě tohle je ten život v přítomném okamžiku. Prožít tady a teď všechnu krásu a neptat se, co bude zítra. Není to o tom, nemít perspektivu, je to o tom, nemít strach z budoucna. A tak se dívám, fotím, kousek cesty popojedu a znovu se dívám a znovu fotím.

Míval jsem takovou vizi, že každý kluk musí něco sbírat. Známky, fotky zpěváků nebo modely aut. A tedy jsem začal fotit a sbírat obrázky z výletů. Dokonce jsem si je někdy pustil na promítací plátno, později do televize. Nemám k ní kabel, tedy si můžu přehrát jen to, co sám posbírám. Někdy se podívám rád, někdy si ani nevzpomenu. Trochu záleží i na počasí, slunečné dny raději trávím venku. Pak jsem se začal ptát, proč vlastně ty obrázky beru? Primitivní národy věří, že fotoaparát jim bere kousek duše, co kdybych také přírodě kousek její duše bral? Dnes je moje focení právě o tom tady a teď. Jsou to tvůrčí okamžiky, rád obrázky někomu ukážu, rád se na ně sám podívám. Největší přínos pro mě samotného však má ten proces vidět obrázek, najít přesně to, co chci světu z tohoto okamžiku ukázat. A dostat ho v co nejvěrnější kopii do datové karty, pozvat jím další lidi k cestě za takovými obrázky. Nebo kdyby tam už nemohli dojet nebo dojít, tak ať se alespoň potěší obrázkem, který jsem pro sebe i pro ně našel.

Může se stát, obrázky se lidem nebudou líbit, třeba neosloví ani jednu desetinu populace, která je někdy uvidí. Jenže to se nikdy nedozvím a kdyby přece, každému se něco líbí a něco ne. Sám jsem si svůj tvůrčí okamžik prožil hned dvakrát, jak jsem obrázek "vkládal" na kartu a jak jsem později lehce korigoval rozdíly mezi tím, co jsem viděl já a co fotoaparát. Zajímá mě názor ostatních, přesto si přeji, aby neovlivňoval ten můj vlastní. Pochvala i pomluva je pak vyjádřením toho, co se děje v nitru chválícího nebo pomlouvajícího a nic nevyjadřuje o tom, kdo nebo co je chváleno nebo kritizováno.

Přesně podle této teorie postupuji i při fotografování jezer v údolí Schlaube. Abych si okamžik ještě intenzivněji prožil, vybírám si lavičku, kde posedím, posvačím zásoby připravené v pojízdné kuchyni Malibu a pak všechny ty úžasné obrazy, které jsem celou dobu pozoroval, zkusím zvěčnit. Kde lekníny ustupují, přebírá vládu vodní hladina ohraničená hlubokými lesy. A lavička, na které jsem posedával, může posloužit jako hezké popředí kompozice obrázku.

Projel jsem modrou turistickou, na rozcestí jsem podle plánu zvolil cyklostezku k výjezdu z údolí ven. Když se dnes podívám do mapy, nebyla to šťastná volba, s tím ale teď už nic neudělám. Ještě mi trvalo nějakou dobu, než jsem dojel do Dammendorfu a pak do Frienlandu, krajina podél cesty však nedokázala překonat to, co jsem našel v údolí Schlaube. A Sprévu v závěrečném úseku okruhu už jsem nevnímal téměř vůbec, tekla ztracená někde daleko od míst, kterými jsem na kole projížděl. Dojel jsem do Beeskowa k autu, kolo jsem umístil do garáže a vydal se na cestu domů. Nesmírně spokojený s faktem, že jsem prožil čtyři dny přesně toho, co chci v životě dělat. Hra bych byl rád, kdyby zůstala stejná, dnes si dovolím povědět, že ani herce bych v ní nechtěl měnit. Kulisy však naopak změním moc rád podle momentální nálady, ročního období, předpovědi počasí nebo podle touhy poznat a vidět něco, o čem jsem dosud neměl potuchy. Právě proto za pár dní odjíždíme do bavorských Alp.

7/2020