Z Krušných hor ke stříbrným nalezištím

Jsou tak rozlehlé, že se v nich spolehlivě ztratí těch pár lidí, kteří je i v dovolenkové sezoně navštíví. Krušné hory, čím západněji, tím krásnější, čím východněji, tím opuštěnější. Každému dle jeho libosti.

Jižní svahy strmě padající do nepříliš vábné krajiny dolů, elektráren a chemického průmyslu, severní pak jen mírně se svažující do německých nížin. České příhraničí pomalu se probouzející z devastace minulých desetiletí k životu a rekreaci, saské rozvíjející se nějak stabilněji bez velkých výkyvů. Miluji to tady, zajíždím sem už mnoho let, i tak si pokaždé najdu něco nového, zajímavého, návštěvy hodného.

Od chvíle, kdy k výletům používáme horská elektro kola, jako by mě někdo polil živou vodou, tak nesmírnou mám chuť k dalším a dalším výletům, tak nesmírně si prožívám každý kilometr v přírodě téměř bez ohledu na výškový profil trasy. A vracím se jen mírně unavený, za to silně spokojený a především znovu natěšený na výlet příští. Právě za tohoto vnitřního rozpoložení jsme vyrazili pod Bouřňák, trasy sice nějak rozplánované, přesto šité horkou jehlou a tedy předem odsouzené k rozsáhlým změnám. Učím se méně plánovat a víc žít, smiřovat se s faktem, že ne vše dokážu mít pod kontrolou, lépe přijímat situace jak přicházejí a méně se trápit tím, že se věci nedějí pokaždé podle mých představ. Menší životní prostor v obytném autě a naopak mnohem větší možnosti měnit polohu tohoto životního prostoru se zdají být ideálními učebními pomůckami.

První večer na 50°41´17.327"N, 13°42´2.105"E parkovišti pod Bouřňákem patří k tomu snad nejnádhernějšímu, co lze v horách zažít. Pomalu zapadající ještě teplé sluníčko ozařuje pastviny i lesy, aby v posledních chvílích do růžova a oranžova zbarvilo přes den modrou oblohu. Když už se i tyto odstíny mění na šedou až černou, nebe přechází v nekonečný hvězdný prostor, tady ho lidmi prosvícená města neruší.

Ráno usedáme na kola a vyrážíme vstříc krušnohorským dnes už čistým a zdravým lesům. Nejprve vyjedeme na Vrch tří pánů, na jeho velmi mírném úbočí se točí tři větrné elektrárny, které můžeme sledovat díky světélkující červené celou noc. Zpět se díváme na Bouřňák a táhlé kopce kolem Cínovce, planina před námi patří stále k Vrchu tří pánů. Daleko vpředu vidíme Vlčí horu a Loučnou. Poměrně dlouhým sjezdem padáme na Dlouhou Louku, obec posazenou do jižního svahu Krušných hor. V zahrádce místní hospůdky si dáváme oblíbenou kávičku, pak jsme svědky jedné z mnoha událostí, kdy bacilová histerie dává těžký políček selskému rozumu. Vanilková zmrzlina může být, ale jen do oplatkového kornoutu a tam se nevejde šlehačka. Dát mi ji do skla z důvodů epidemiologického rizika hygiena zakázala. Ale můžu si objednat horké borůvky, ty ve skle restaurace podávat může.... dlouho už nevěřím našim úředním opatrovatelům a jejich "opatřením" ani za nehet.

Pokračujeme k přehradě Fláje. Na její hrázi jsem stál už mnohokrát a pamatuji na pohled na vodní hladinu zasazenou mezi táhlé holé kopce. Dnes je její okolí porostlé vzrostlým lesem a při troše fantazie pohledy připomínají skandinávské obrázky. Poprvé dnes přijíždím k jezeru od jihu po značené cyklotrase a máme v plánu je téměř celé dokola objet. Ke hrázi jiná cesta není a zpět k autu vlastně také ne. V mapách jsem našel místo, kde stávala obec Fláje před tím, než byla zatopena přehradou. Na břehu jsou dnes pietně upraveny základy kostela, přítok do jezera hlídá jakýsi kamenný svatý. Při trochu důkladnějším průzkumu najdeme ještě nezasypané sklepy a nepatrné zbytky zdí domů. Neklamným důkazem dávné lidské přítomnosti jsou i ovocné stromy.

Teď můžeme pohodlně po silnici dojet k autu, mnohem hezčí volbou je červená páteřní hřebenovka Krušných hor. Po pěkné lesní cestě dojedeme do Horní Vsi nad Českým Jiřetínem, u studánky, kterou známe z loňské moto cesty, doplníme vodu a pokračujeme po žluté značce. Tam nás dopravní značky loni nepustili. Žebrácký roh je místo, kde se láme česko saská hranice, stával tady hostinec Lohnhaus a v něm se vyplácela mzda lidem, kteří plavili dřevo po Flájském vodním kanále. Pojmenování místa nejspíš vystihuje výši mzdy.

Pokračujeme po žluté značce, tento úsek absolvuji už potřetí a znovu se nemůžu vynadívat na krásy rozlehlých pastvin, táhlých vrchů, alejí jeřabin. Nějak jsem zapomněl na členitost terénu a na "kvalitu" povrchu cesty, naše elektrostroje si však s nástrahami poradily nadmíru dobře a my se znovu ujistili o tom, jak správné rozhodnutí jsme touto koupí udělali. Při jízdě a zvláště při výjezdech musíme pochopitelně také zapojit svaly poměrně intenzivně, jen nejde o "silový sport" ale o stabilní a méně namáhavou aerobní zátěž. Současně mi stabilita kola dovoluje vylepšovat techniku jízdy v terénu a děje se to nikoliv na pokraji vysílení, nýbrž v radostné extázi.

Ještě pár pohledů do údolí potoka tekoucího k hranici a sjíždíme kamenitou stezkou ke kostelu v Moldavě. Vesnice je typickým produktem poválečného dosídlení a kolektivního zemědělského hospodaření, pohled na kostel zasazený pod holou pastvinu však vyrovnává všechny negativní vjemy. Zdoláme ještě jeden kopec, projedeme kolem nádraží, kde končí železnice z Mostu, a po žluté a zelené, širokých lesních cestách, se vracíme k autu na parkovišti pod Bouřňákem. Pro velký úspěch tady zůstaneme ještě na jednu noc, ráno přejedeme saskou hranici a podíváme se do bývalé NDR.

Parkujeme na 50°43´45.096"N, 13°40´47.504"E, i tady by bylo možné v autě přespat. Přes malou vyvýšeninu se znovu na kolech přehoupneme do údolí Jeleního potoka, tvoří státní hranici. Na mnoha místech jsou patrné stopy po pokračování železnice z Moldavy do Saska, o toto spojení však nejspíš soudruzi mírotvorci po válce neměli zájem. Dlouhé kilometry jen klesáme, míjíme Sporthotel, soutok Moldavského a Jeleního potoka, kde byl v době "předšengenské" zřízen přechod pro pěší a cyklisty. Od osady Techhaus bychom se mohli vrátit k Žebráckému rohu. V Holzhau končí železnice ze saské strany a my si trochu myslíme na kávičku a nějakou laskominu k ní, jenže tady nějak "chcípl pes". Možná je to způsobeno uzavřenou silnicí, možná bacilohisterií, možná oboje a ještě něco navíc. Objížďka uzávěry je běžně průjezdná, přesto je s německou dokonalostí řízena semafory. Čekací doba se zdá hodně dlouhá a čekají i cyklisté. Pravda, ne všichni... :-). Marně přemýšlím nad tím, čím mohly zdejší úřady ještě víc přispět k tomu, aby sem zbytečně žádní turisté nelezli. Stejné je to v Rechenbergu i Bienenmühle, tady už naštěstí opouštíme údolí, cyklotrasu i hlavní přístupovou komunikaci do hor dnes téměř bez provozu.

Po žluté pásové značce stoupáme úzkou asfaltkou na poměrně vysoký hřebínek, na okolních polích jsou žně právě v plném proudu. Asfaltka nahoře odbočuje do vesnice Nassau, my pokračujeme polní cestou rovně a bez ztráty výšky dojedeme na horní konec údolní vesnice. Konečně se těšíme na kávičku, stojí tu rekreační střediko, chatky, penzion a restaurace. Areál je však "zatažen" policejní páskou a všechny dveře a vrata jsou pečlivě uzamčeny. Dlouhou střídavě stoupající a klesající hřebenovkou tedy dojíždíme do Neuhermsdorfu, poslední vsi před hraničním přechodem. K autu už jsme hodně blízko, teprve tady si můžeme dát nějaké občerstvení. To se ve chvíli, kdy se z číšníka vyklube chlapec z Čech, zvrhne do oběda. A znovu máme možnost sledovat nádhernou rouškokomedii.

K lesnímu hotelu dojíždějí dvě auta, z každého vystupuje pár. Jedna paní nasazuje roušku na ústa, druhá na krk, pánům je to celkem jedno. Vyloží zavazadla, před vchodem do hotelu už jsou zarouškovaní všichni. Široko daleko v okolí nikdo, kdo by je mohl, nebo koho by oni mohli. Za pár minut vycházejí z hotelu ven, pánové roušky strhávají okamžitě, paní si vyměňují úlohy. Pilnější ji sundavá, zdrženlivější si ji nechává na ústech. Dýchá se jim jistě dobře, teplota atakuje třicítku :-). Odvezou auta na parkoviště, vracejí se do hotelu, po rouškách ani památky. Přesně takhle si představuji preventivní opatření. Chudák bacil, aby čekal na příhodnou chvíli, kdy může lidstvo napadnout a zardousit, dle pokynů vlády a hlavního hygienika. A ještě k tomu je to v každé zemi světa jinak... :-)

I přes úmorné vedro už autem přejíždíme do Frauensteinu, z dálky městečko poznáváme díky zřícenině hradu na kopci. Parkujeme na náměstí, obejdeme zámek, dovnitř už máme vstup zapovězen, zavírají ve tři. Znovu neodoláme kávičce a zmrzlině ve stínu slunečníků a jedeme hledat příhodnou výchozí polohu pro zítřejší už poslední výlet.

V létě 2019 byla zapsána do světového kulturního dědictví UNESCO Hornická kulturní krajina Erzgebirge - Krušnohoří, její součástí je několik lokalit ve Freibergu a Brand – Erbisdorfu. Z vesnice Linda jsme si vytýčili okruh, který místa spojená s těžbou kovů v okolí propojil. Souřadnice spacího místa úmyslně neuvádím, při cyklovýletě jsme našli místo mnohem příhodnější. Úplně nejdřív ze všeho jsme v neděli zabloudili a to hned třikrát :-). Nejdříve jsme vyjeli tam, kde jsme se chtěli vracet, pak jsme dali kopec, abychom nahoře zjistili, že chceme na jiný a nakonec, abychom si cestu zkrátili, dojeli jsme s ohradě pastviny hojně obsazené velkými rohatými stvořeními. Konečně jsme tedy vyjeli tou správnou neznačenou cestou, abychom postupně mimo silnice dorazili do Brand – Erbisdorf.

Měl to být jeden z vrcholů dnešního dne. Pravda, ve dvojměstí jsou dochované památky na těžbu stříbra, pro orientaci však lze použít jedině české mapy.cz, kde jsou vyznačeny jakési shluky symbolů označujících výskyt památky UNESCO. Na prvním místě stála budova muzea, pochopitelně uzavřená. Nebýt půlkruhu piedestalů, na kterých stály ukázky hornin, nepoznali bychom nic. Informační tabule jen v němčině a snad pamatují ještě vládu Erich Honeckera. Druhé místo už vypadalo trochu jinak, upravený park a několik evidentně čerstvě zrekonstruovaných budov, některé opatřené "švabachem" psanými nápisy. Socha kohosi uprostřed. Jenže domy obytné, takže choďte od jednoho ke druhému, dívejte se do oken bytů a hledejte nějakou souvislost s těžbou stříbra... A to třetí stejně, jen rekonstrukce staršího data. A zbytky něčeho, co připomínalo vysokou pec. Bych si myslel.

Tady rozhodně nejsou připraveni na to, že by někoho zajímala historie jejich města, těžby stříbra nebo jeho zpracování. Na jednu stranu dobře, rozhodně jsme si nemohli stěžovat na návaly turistů, na druhou stranu, koncept památky UNESCO, kdy její jednotlivé části jsou roztroušeny ve dvou zemích a na cca 300 kilometrech čtverečních asi nebude to pravé ořechové. Zvláště ne v době "kovidrouškové".

Cestu do Freibergu jsme si trochu zkomplikovali hledáním pokladu v lesích, a našli, byl vánoční, hezky provedený. Díky němu jsme objevili i 50°53´43.748"N, 13°19´17.466"E parkoviště u lesního koupaliště. Nejspíš také uzavřeného, aut tam stálo asi pět na rozlehlé ploše. Moc nerozumím tomu, že jsem takovou možnost spaní přehlédl při včereješím hledání. Krásné na spaní, praktické k poznání všech důležitých lokalik v okolí.

Freiberg je upravené město s hezkým zachovalým historickým jádrem. Trochu mi to tady připadá, že mají Němci zákaz vycházek, lidí v ulicích poskromnu, policejní dodávka však ve střehu projíždí pomalu pěší zónou pořád dokola. Zastavujeme na oblíbenou zmrzku, jedeme i k zámku, který byl vrchnostenským centrem těžby ve středověku. Nejspíš jsme už unaveni atmosférou i vedrem, v rychlém tempu dojedeme k autu, sbalíme své švestky a zamíříme k domovu.

Když si události v mysli srovnám dnes, rozhodně nelituji, že jsme všechna místa v německém krušnohoří navštívili. Dnes bych však otočil pořadí výletů, vše by gradovalo k tomu, co mám na cestování nejraději. V žádném případě nechci snižovat hodnotu krušnohorských hornických památek ani význam regionu pro hospodářství po obou stranách pohoří. Jestliže však někdo udělá A, protlačí "svou" památku do UNESCO, měl by podle mého názoru udělat i B, tedy tu památku zpřístupnit veřejnosti a poskytnout návštěvníkům dostatek informací a prostoru k poznání takové památky.

A nakonec mi nedá popřemýšlet trochu nad systémem výběru a zápisu takových památek. Pokud se UNESCO orientuje "na výkon", každý rok určitá kvota, kolik památek na seznam zapíše, tak možná bude zapisovat tak dlouho, že bude mít zapsanou celou zeměkouli. Nějak mi připadá, že tento způsob degraduje ty skutečné památky, které si svou pozornost zaslouží jak už svou existencí, tak i prací zainteresovaných na obecném povědomí o těchto lokalitách.

Nicméně, všechny výše uvedené úvahy jsou jen mými osobními úvahami a mohly být způsobeny mým momentálním rozpoložením. Možná jsem si trochu jinak představoval, co na těch místech najdu a jak to bude vypadat, a skutečnost se ukázala také jiná. To my lidi nemáme moc rádi :-).

8/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr