Z Janova ke vzácné hrobce

Velká města nemám zrovna v lásce, jenže Janov jsem si naplánoval a ještě jsem tehdy nevěděl, že plnění plánů v tom, co děláme rádi, budu jednou vnímat jako znásilnění duše. Navíc pro nás byl Janov trochu poslední štací výletu, který jsem už cestou sem vnímal jako hodně podařený.

Přálo nám i štěstí v hledání parkování, když po mnoha minutách jízdy přeplněnými ulicemi jsme dojeli k jedinému neobsazenému místu, kam nás sice za ne malý peníz zanavigovala obsluha toho parkoviště. Na prohlídku bývalé námořní mocnosti, spolu s Benátkami nejmocnějšího městského státu na Apeninském polostrově minulosti, jsme měli skoro celý den. Běhali jsme tehdy ještě s průvodcem v rukách a odškrtávali si tučně zvýrazněná místa, kam nás kniha dovedla. Tržnice, banka, nějaká správní budova.

předchozí část: Národní park Cinque Terre

 

V paměti mi utkvěl kostel s přenádherným portálem poskládaným z tmavě šedé břidlice a bílého mramoru do stovek propracovaných detailů. Co si z něj však pamatuji nejvíc, stával na náměstí, které dělilo dvě mnoho desetiletí znepřátelené čtvrti, proto musel mít dva vchody a uprostřed být přehrazen bytelným plotem. Možná i tenkrát se tomu říkalo "křesťanská láska", umím si i představit, že těch vztahů uměli duchovní v kostele kázající obratně využít ku prospěchu církve a sebe samých. V ulici pod kostelem jsme si koupili za celou cestu první italskou zmrzlinu, sice foukalo a ve stínu vítr dokázal zalézt pod bundu, ale Itálie bez zmrzliny prostě není možná.

 

A pak přístav, ta představa, že odtud vyplouvaji Janované do válek nebo za obchody, co všechno se muselo odehrávat v myslích odplouvajících nebo naopak po dlouhé době na moři se vracejících lidí. Jedna taková loď, skoro dřevěná skořápka, se tam dodnes pevně připoutána k molu pohupuje. A vše zastřešuje ocelová konstrukce pojmenovaná Bigo, má připomínat přístavní jeřáby té dávné doby. Dnes jejich místo zaujaly stovky jachet. Nejsem extra příznivcem takových výtvorů, v janovském přístavu jsem se však cítil velmi dobře, užíval jsem si tu posledních slunečních paprsků a věděl jsem, že s vyjímkou jediné zastávky mě po setmění čeká už jen cesta domů.

 

Tou zastávkou bylo městečko Certosa di Pavia od Janova už poměrně vzdálené, industriální a nové, samo o sobě zcela nezajímavé. Mezi domy jsme vybrali rovnou plochu k přespání a vyrazili na poslední pizzu a láhev červeného. Pizzerie zela prázdnotou, pec však už byla rozžhavená a než jsme objednali a než nám všechny pochoutky donesli, stoly kolem nás se začaly plnit hosty. Už bylo jasné, že jsme si vybrali přesně to, po čem jsme toužili. Posedět ve společnosti místních, sníst a popít to, za čím oni běžně chodí do oblíbené hospůdky.

 

Ráno jsme se probudili do typické lombardské mlhy a vyjeli hledat klášter do knihy světového kulturního dědictví UNESCO zapsaný pro svou historickou hodnotu. Zdejší vládnoucí rod si kostel postavil jako hrobku a patřičně v době gotické vyzdobil. Pak však přišel jiný vládnoucí rod, kostel – hrobku přenechal církvi a ta kolem vystavěla honosný klášter. Dalo se vstoupit dovnitř, jenže já si sečetl, kolik hodin budu muset teď prosedět na dálnicích cestou k domovu a už jsem neměl stání. Ještě jsme prošli tu památku zvenčí, ještě jsme povinně shlédli, co úředníci svým statusem světu doporučili, pak jsme udělali jednu velkou tečku a mlhavou nížinou vyrazili k Alpám, Rozvadovu, do zmrzlé střední Evropy.

1/2013

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace