Z Bielatalu si toho opravdu moc nepamatuji

Narodil jsem se v době, kdy pád socialismu byl ve vidění lidí stejně reálný jako dobrovolná demise jednoho premiéra nebo že by tentýž pán předal své miliardy na budování útulků pro bezdomovce. Nebo že by se snad ti bezdomovci do oněch útulků přestěhovali :-).

Když jsem jako mladomanžel opouštěl své druhé zaměstnání, ptali se mě proč. Tehdy jsem se při troše dobré vůle mohl dozvědět, kolik takových žlutých granulí, sloučeniny síry a uranu, opouští ve vagonech směřucích k mírovým účelům do SSSR významný důlní revír té zářící rudy, musel jsem být tedy důkladně prověřen. Na onu otázku proč jsem odpověděl, že bych se ještě někdy v životě chtěl podívat někam do ciziny. Paní se na mě velmi mile a schovívavě usmála a vypustila z úst větu, kterou si možná vybavím i ve své poslední chvilce. "Na to zapomeňte" :-). Naštěstí se psal srpen 1989....

 

Možná právě proto je pro mě každé projetí státní hranice malým, možná spíš velkým svátkem, možná proto bylo obytné auta tolik silným snem. Jedna z prvních oblastí, kam mě touhy táhly, byly skály Labských pískovců na té "druhé straně", a dodnes tam moc rád jezdím, ať už ke stolovým horám na levém břehu Labe nebo do národního parku. Právě tak se stalo, že jsem našel obrázky z jedné už hodně zaprášené březnové výpravy.

 

Začal jsem k obrázkům hledat místa, kde jsme tehdy v autě spali, to první bych si myslel tady 50°52´36.500"N, 14°6´56.387"E, to druhé nedám, ale ony poměry se stejně stále mění. Určitě to mohlo být někde v údolí Bielatal, je dlouhé "jak Lovosice", protéká jím říčka Biela, hodně skalnaté a vybavené mnoha i když symbolicky placenými parkovišti. Tehdy ještě na noc nezakázanými, ale je to dvanáct let... netuším současný stav.

Pak jsem začal pátrat, kudy jsme chodili, jenže i tam jsem byl vedle jako ta jedle. Stvořil jsem mapku, kudy bych šel dnes první vycházku, a vzpomněl jsem si na ty nádherné výhledy na oba zuby stolové hory Zschirnstein. Stál jsem na nich poprvé o pár let dříve při takovém tajném výpadu plném spíš bolesti než radosti o pár let dříve, a podruhé při už mnohem čistším a naděje plném výpadu o pár let později.

 

A Bielatal? Podle data na fotce jsme první kolo zkusili ještě v sobotu odpoledne, nejzazší část, kde se údolí zvedá až k české hranici. Obrázků jsem měl mnohem víc, jen jsem je při zbrklých úpravách všechny přeostřil, zveřejňuji jen ty méně "zprzněné". Pamatuji se, že nahoře, jak se na správný březen sluší, začalo něco padat, ale to nebylo vůbec nic proti Novému roku o pár měsíců později, s dnešní odolností bych tam neuspěl :-). A pamatuji si podobně nedělní vycházku ve skalách podél říčky, obrázky to připomenou.

 

Přestože jsem neuspěl, tohle pátrání má jeden velmi dobrý dopad pro mou osobu. Díky webu, díky pokusu ukázat, kde se mi někdy líbilo, sám sebe směřuji do Bielatalu na někdy příště. Možností, kam se tam jít podívat, je mnoho, nejspíš se netrefím do těch dávno prošlých pěšin. Pro příští návštěvu nechám kolo doma, vystačím si s pohorkami a batohem. Projdu si alespoň část těch tras, které jsem chtěl ukázat Vám a ony místo toho inspirovali mě.

3/2009

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace