Wolinský park mezi Odrami

Když Wolinski park narodowy zažijete uprostřed sezony v letních teplotách a pod modrým nebem, což nebývá u Baltu tak úplně samozřejmé, nejspíš nepochopíte, co by tady mohlo být ještě k ochraně přírody. Proto kdybych dnes volil dobu jeho návštěvy, vyhnul bych se té oblasti od června alespoň do půlky září. Dovedu si představit, že pak bude procházka po pláži pod písčitými útesy přenádherným zážitkem.

My na sever vyjeli v půli srpna a jestliže míjíme po cestě přístavní město Štětín jen velmi těsně, bylo by hříchem se tady alespoň na krátkou procházku nezastavit. Ovšem stejně tak by bylo hříchem se tady zdržovat příšliš dlouho, válečné bombardování důležitého přístavu pro turisty naší doby mnoho památek k prozkoumání nenechalo. Dominantou nad Odrou je zámek Pomořanských knížat, staré město pod ním jako "na pětníku". Kamienica Loitzow je ukázkou městské architektrury boháčů své doby, dům v době renesance patřil nejváženější rodině a dnes pečlivě zrekonstruován je nejcennější stavbou starého města. Radnice na Senném trhu, Senná ulice a dámská věž, jediný pozůstatek městských hradeb. Je tak obrostlá břečťanem, že byste jí klidně zaměnili za vodojem. Kostely, mohlo by se zdát, že v polských městech se ve válce kostelům bomby vyhýbaly. Někde jsem slyšel, snad to ani nebyl vtípek, spíš hádanka, ekonomicky nejúspěšnější firma za posledních dvatisíce let? A kolik spíš chudších lidí dodnes do jejich kasiček své mince hází...

 

Už dávno nad Štětínem se Odra dělí na západní a východní, kolem rozlehlého jezera Dabie je oderská situace přinejmenším nepřehledná, ale ještě jednou se všechna ramena řeky spojí těsně před jejím ústím do Štětínského zálivu. Ten je ale od města samotného vzdálen několik desítek kilometrů a jeho plocha by mohla připomínat takové malé moře. K vesničce Swieta na 53°33´8.446"N, 14°37´9.861"E dojíždíme nejprve hodně uhoupanou silnicí, kdo včas nesundá nohu z plynu by jí definoval jako skákavou. Poslední metry k vodě jsou dlážděné a hodně děravé, ale místo ke spaní máme excelentní. Poslední říční kilometry dlouhatánské Odry, přehlídka lodí a lodiček všech velikostí i použití, barevný západ Slunce. A zítra už Wolinský národní park.

 

Najít místo k zaparkování obytného auta tak, aby nevyčnívalo, nepřekáželo a nedráždilo případné ochránce pořádků, je v letním dni hodně masakr, stačí vlastně i jen pokus silnicí jaksi taksi kopírující mořské pobřeží projet. Naštěstí se alespoň občas od písčitých útesů a pláží poměrně vzdaluje, o dlouhou procházku zachovalým přirozeným lesem nikdo z plážových hostů nestojí. Jako rozumné místo se nám jeví 53°58´50.955"N, 14°37´44.311"E, ale že bych ho s klidným svědomím doporučil k následování, tím si úplně jist nejsem. V každém případě, naše auto zůstalo po celý den v původním stavu a nikým nezvaným nenavštíveno, ani žádný nemilý vzkaz za stěrači nebo v datové schránce jsme nenašli, tak snad bylo vše v pořádku. Jediným mým chabým odůvodněním, proč i tady nebylo zcela obsazeno, je dost dlouhá docházková vzdálenost a absence přímých cest k pláži.

 

Nejhorší pochodový úsek našeho okruhu kolem útesů vedl po hodně frekventované vyasfaltované cyklostezce podél ještě mnohem frekventovanější silnice, chtěli jsme ho mít hned z počátku za sebou. Tupě ale ve stínu šlapame po červené značce k asi kilometr vzdálenému totálně přecpanému placenému parkovišti, další auta se zdarma povalují po příkopech, v lesích, na lesních cestách, některá se opřela o značku zákaz zastavení nebo zákaz vjezdu, i tady jsme na území národního parku. V místě nejkratší docházky na hranu útesů i dolů k pláži, věřím, že nejkreativnější jedinci tu přemýšlí, jak auto na výšku opřít o prastarý strom, aby se sem vešli, aby se nemuseli vláčet obaleni plážovým vybavením pro početnou rodinu daleko pěšky a aby ušetřili minci za parkování na šílené děravé písčité ploše už mnoho desítek let prosté jakékoliv údržby.

 

Útesy ve Wolinském národním parku vypadají úplně jinak, než bychom z našich dosavadních zkušeností očekávali, tady jako kdybychom stáli na hodně vysokém pískovišti, ze kterého si moře sice po centimetrech za to bez přestání, Poláci by řekli "calodobowo", bere. Úzkou stezkou sbíháme z první vyhlídky dolů, jsme zvědavi, jak se chrtky "k moři" postaví, ale nejdříve se musíme davem opalujících se těl v plážových hnízdech probojovat alespoň kilometr západním směrem, sem už tolik rekreantů nedojde. Trochu jsme se polekali i několika zákazových tabulí "u vchodu" na pláž, pejsci tu prý nejsou vítaní, přesto mimo "nárazovou zónu" spousta psů místních obyvatel pobíhá.

 

Moc mě baví pozorovat různé "národy", jak se stavějí k aktivitám vymýšlečů zákazů, např. Němci se mi už dávno jeví jako méně vystrašení, řecké restaurace s tabulkami o zákazu kouření na každém stole vedle běžně používaného popelníku mi připadají jako hodně úsměvné, a Poláci? Na kreativitu svých úředníků reagují ještě větší kreativitou, často tady mívám pocit, že všechny polské zákazy byly vydány za jediným účelem, aby bylo co porušovat. O parkování v národním parku už byla řeč výše, za dva týdny putování po pobřeží Baltu jsme potkali i mnoho cedulí o zákazu vstupu psů na pláže, a asi stonásobně větší počet psů na plážích. Ani jeden nebyl "přivázaný" na vodítku. A co na to "nechovatelé"? Nepotkali jsme jediného protestujícícho, spíš si všichni přišli psi pohladit, zajímali se o plemeno, tvářili se velmi potěšení ze setkání se s chlupatými čtyřnočci, to se rozhodně netýkalo jen našich psů.

 

A jak ti se tvářili na tu slanou mokrou šplouchající věc po pravých tlaplách? Tak trochu podle očekávání, ta mladší jako kdyby ji pustili z dlouholetého věznění na řetězech, lítala pískem jak pominutá, válela se v něm, neustále zkoušela, co udělá právě přicházející vlnka a zda by nešlo ji chytit do tlamičky, ulovit. A zase do písku a zase do vody, mám pocit, že ještě několik měsíců po návratu jí z kožichu občas vypadne zrnko písku nebo soli. Za to starší, zdálo se, vyložené trpěla, plahočit se tím měkkým pískem, na tvrdší se nedá, co kdyby se tam vyskytla kapky vody. Ve vedru jsme jí zkusili poučit, že svlažit si tlapky by mohlo být i docela příjemné, o zbytku kožichu nemluvě, ale tím jsme jen zhoršovali její utrpení. A že slunko pražilo, také jsme toho po hodině plahočení se na hranici písku a moře měli plné prostory mezi prsty na nohou, chlazeni od spoda a spalováni shůry. Zároveň však jsme šli konečně alespoň trochu sami, plátěná hnízda známá i z německých pláží se v místech, kde bylo daleko i k vesnici Wiselka i k placenému parkovišti, vyskytovala ve velmi přijatelných intervalech, tady jsme se mohli trochu cítit jako v národním parku.

 

A když už jsme si přáli plážový pochod ukončit, na obzoru se začalo rýsovat mnohem hustší osídlení, přicházející hluk jako kdyby ohlašovali jezdci na vodních skůtrech, brzy dětský křik, ještěže černá turistická značka zavedla naše kroky do borového lesa. Stoupání na vrchol útesů sice po plážové pařbě ještě víc vyčerpalo, maják Kikut jako všechny v pobřežních lesích nepřístupný jasně ukázal nejvyšší bod a konec trápení. Dál cesta ani úzká ani široká, ani moc dolů a ani moc zpět nahoru, ve stínu listnatých velikánů a příjemně se kroutící, abychom nemohli si postěžovat na dlouhé roviny, ale ne zas příliš, abychom nechodili zbytečné kilometry navíc. Ke konci už zdlouhavá, když jsme opustili území národního parku a les změnil z přirozeného na hospodářsky využívaný.

 

Projet v letní sezoně přímořské Miedzyzdroje mi malinko připadá jak sebekanibalismus, jenže bez něj se k výhledům u Lubinu a k Tyrkysovému jezírku nedostaneme. Na noc parkujeme za kostelem na 53°51´58.625"N, 14°25´59.515"E, spíme v klidu a tichu. Ráno jako první aktivitu volíme krátkou vycházku k pozůstatkům hradiště v Lubinu, travnatá přírodní plošina vysoko nad jezerem a bažinami, kterými se prodírá ke svému ústí řeka Swina, poskytovala našim předkům bezpečí a dokonalý přehled o dění na vodě. Jsem moc rád, že už nemusím sledovat a hledat dobyvačné nepřátele, že se můžu kochat dalekými výhledy přes klidnou hladinu Štětínského zálivu a jezera Wicko, nejvíc mě baví pohled na změť kanálů a do neuvěřitelných zákrut stočených malých vodních toků protínajících téměř celistvou plochu rákosin oddělujících záliv od starého toku řeky Swiny. Odtud by tvůrci map mohli malovat své výtvory, kdyby neměli k dispozici satelity a družice.

 

Podstatně delší a na metry převýšení i trochu náročnější je výlet k Tyrkysovému jezírku, jedné z nejnavštěvovanějších atrakcí Wolinského národního parku. Závisle motorizovaní se sem dostanou snadno od parkoviště v obci Wapnica, stačí projít zahradní restaurací a vyšplhat se na nevysoký břeh, my přicházíme od jihu pěšky po modré značce. Pod rašící vous mé týden neholené tváře se usmívám kasičkám pro výběr vstupného do národního parku, jejich výskyt ignorují všichni kolemjdoucí. Za mých mladších let bývalo dobrým zvykem, pokud ode mě někdo chtěl za něco peníze, požádal o ně nebo vyslal zástupce, pokladníka, který mi důvod platby vysvětlil a současně dbal, abych svým chováním jeho chlebodárce neošidil. Dnes jsme si, alespoň ve městech, zvykli platit za všechno, vždyť jen pípne chytrý telefon, a my spěcháme, nemáme čas se ptát, jak vypadá služba, za co vlastně platíme. Večer před spaním se pak divíme, že nemůžeme usnout, protože nám dluhy trošku přerůstají přes hlavu, zatímco těm "chytřejším" přetékají konta v bankách tolik, že už si ani nevědí rady, co s tou potopou bankovek dělat. Každý si musíme nějak náš chabý spánek pojistit...

 

Tyrkysové jezírko je tady atrakcí No.1, to musí vidět všichni, třeba na Šumavě by si ho nejspíš nikdo nevšiml. Svou barvu dostalo od hornin, které tu v minulosti byly těženy a jezírko samo vzniklo zatopením lomu, možná lépe řečeno piskovny, z hlediska ochrany přírody je to spíš skrytý průšvih než nějaká k zachování pro příští generace nezbytná lokalita. Jezero obcházíme dokola a pomalu stoupáme po zelené značce, později přecházíme na neznačnou cestu, která nás vede kolem pozůstatků těžebních zařízení vzrostlým listnatým lesem. Brzy narazíme znovu na modrou, po níž se můžeme vrátit k autu. Jako rozloučení s národním parkem bereme krátkou zastávku ve městě Wolin, které dalo jméno ostrovu i národnímu parku. Na náměstí tu chystají příliš hlučnou letní slavnost, procházet se mezi chatrčemi, které postavili ve skanzenu prastarých slovanských kmenů sotva před pár lety není naší oblibenou zábavou, a jiné památky připomínající x tisíciletou historii města na druhém vedle Swiny dvojčeti Odry Dziwně jsme nenašli, proto přejíždíme ještě kousek do Kamien Pomorski.

Pokračování výletu: Kdyby nebylo pobřeží polského Baltu

Dziwna se tu roztahuje jako tlouštík na prostorném kanapátku do baculatých jezer a zátok a slastně se kroutí mezi malými i většími ostrůvky, než se úzkým hrdlem u Dziwnowa protáhne do Baltského moře. Na jejích březích i v podvečer fungují bary, smažírny ryb a restaurace, do předzahrádek se opírá zapadající sluníčko. Před spaním se ještě projdeme mezi cihlovými gotickými stavbami rozlehlého kostela, náměstí dominující radnice a vchod do města střežící brány bývalého opevnění, nakonec usínáme za jemného šplouchání vlnek bachraté řeky na bezplatném parkovišti 53°58´22.254"N, 14°45´57.672"E pod hradbami oproti Wolini přece jen lépe zachovalého významného města regionu.

8/2023

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace