Vzpomínky na Provence 2

Pod Malým Luberonem stojí městečko Menerbes, působiště britského spisovatele Petera Mayle, který velmi neotřele a s lehkým humorem umí popsat běžný život obyčejných Provensálců. Tam se probouzíme do dalšího dne a hned z rána vycházíme na prohlídku městečka.

Každá jedna provensálská vesnice, každé malé městečko stojí za pár desítek minut procházky, i když se všechna zdají být stejná. Navíc jsou poskládána jako perličky na kostrbatém náhrdelníku pod hřebeny Malého nebo Velkého Luberonu. Menerbes jsou pro mě hlavně výhledy ze skalnatých teras, Oppede le Vieux zase staré kamenné domy lemující jedinou uličku.

Z Robionu znovu stoupáme úzkou pěšinou mezi skalami do svahů Malého Luberonu, délka kopce mi rozhodně nepříjde malá. A už vůbec ne výška převisů, pod kterými občas stezka vede. Nemusíme se škrábat ani na samotný hřeben, abychom spatřili množství krásných výhledů na okolní skály i do daleké krajiny. Závěrečný sestup zpestřuje pár skob a o skály chrastících řetězů, než se však stačíme leknout, už se přicházíjícím večerem vracíme po asfaltové cestě mezi neudržovanými vinicemi a pod masou skal, kterými jsme před pár hodinami stoupali vzhůru, k autu.

Čekají nás poslední dny v malebné oblasti, současně už se cítíme trochu vyčerpaní věčnému odolávání silnému větru nebo oblačnému a deštivému počasí. Jako kdyby na jihu Francie v období vánoc panovaly jen tyto dva extrémy. Přejíždíme trochu severněji do Fontaine de Vacluse, příjemného městečka, kde se vyplatí jít především kousek proti poměrně silnému proudu široké řeky Sorgue. Vůbec si nedovedeme představit, že ani ne po kilometru dojdeme ke strmé skalní stěně, ze které tato řeka vyvěrá. Nikdy jsem neviděl vydatnější pramen.

Dnes už trochu s úsměvem vzpomínám, jak jsme si v západních zemích v té době připadali být chudými příbuznými, ve Fontaine de Vaucluse jsme si po dvou týdnech dopřáli oběd v restauraci, nabízelo se levnější polední menu. Pochopitelně bez google překladače jsme netušili, co si za ten drahý peníz kupujeme a v podstatě jsme se po celou dobu třásli, zda to, co dostáváme na stůl, je ještě součastí menu a nebo zda to budeme platit zvlášť. Jsem nesmírně šťastný, že dnes už máme tyto věci nastaveny trochu jinak, že si dokážeme uvědomit obvyklé životní výdaje a především fakt, pokud se na cestách vyloženě "necapíme" cestovní výdaje ty obvyklé až tolik nepřesahují. Pomáhá nám k tomu i občasná lehká kontrola rozpočtu :-).

Ještě nás ten den čekala prohlídka města Carpentas, z něj si však nepamatuji nic jiného, než že jsme jím procházeli. Těžko říci, zda to způsobila nadcházející poslední noc na výletě nebo touha rychlého přejezdu do Chateauneuf-du-Pape. Kamarád mi tam doporučil úžasné přenocovací místo na 44°3´29.143"N, 4°49´45.105"E v těsné blízkosti zříceniny letního papežského sídla s výhledem do okolních vinic, na Mount Ventoux i do nížin podél líného toku Rhony. S přicházejícím večerem by to byla romantika jak zdejší červené víno, kdyby však nefučel mistrál a neprofukoval všechny škvíry ve dveřích vestavby.

Chateauneuf-du-Pape je především víno, červené víno, prý nejlepší červené víno světa. Sestoupili jsme z naší větrné hůrky do vsi a když jsem vstoupil do prvního obchodu s víny, o jeho světové proslulosti jsem ihned přestal pochybovat. První cenovka, na které zaparkovaly mé oči, nesla číslo 2.147 EUR za lahev. Ihned jsem pochopil, že v tomto obchodě nejsem asi zcela správně a vycouval jsem stylem, kterému se prodavač možná pošklebuje ještě dnes. Hodně jsem po lahvičce místního moku toužil a také jsem věděl, že obvyklá cena bývá někde kolem 30 EUR, i na tu jsem se musel dlouho psychicky připravovat.

Díra do sklepa, lákala nás sem silueta sudu a na ní postavených několik prázdných lahví, už vypadala zajímavěji. Přivítal nás týpek, který stejně jako mnoho dalších Francouzů neznal ani slůvko jinou řečí. Ukázal na bednu plnou lahví toho pravého, ale také na bednu druhou, kde už sice nebylo to úplně čisté Chateauneuf-du-Pape, ale také to roste tady okolo a stojí jen 10 EUR. Přesně takhle se padá do pasti na lakomce.... Koupil jsem si jednu láhev pravou a tři ty falešné, spokojen, jak jsem ušetřil. Vždyť jsem ochutnal a zas takový rozdíl v nich nebyl. Donesli jsme úlovek do auta a hned si jednu lahev otevřeli, abychom oslavili úspěšné zakončení naší cesty i to dobré víno. Ráno už nás čekalo jen jedno město a pak daleká cesta k domovu.

A také pěkný bolehlav, který mě konečně donutil podívat se pozorně na etiketu levnějšího vína. Stálo tam v překladu "stolní víno", takové, které v marketu obvykle stojí dvě až tři EUR, za pět už musí být trochu pozlacené. I tak, Chateauneuf-du-Pape mi učarovalo. Rozhodně, bude-li ještě nějaká příležitost navštívit je alespoň ve trochu jiném období, než je počátek ledna, nezaváhám. Tady se mi opravdu moc a moc líbilo, navíc bych si rád složil reparát z předmětu nákup světově proslulého vína... :-).

Poslední zastávka měla být možná vrcholem, stala se z ní však bezvýznamná tečka. Orange a jeho římský amfiteátr je památkou zapsanou do světového kulturního dědictví UNESCO. Jenže co je tohle všechno platné, když už jsem jednou nohou na dálnici k severu, a co je to všechno platné, když ještě ne zcela dobře vím to, co vím dnes. Že totiž žádná památka světa pro mě neznamená tolik, kolik zapadající slunce, kolik věčný šum moře, kolik výhled do horské krajiny. Patřím do přírody, tím se památek a měst nezříkám, jen doma tam rozhodně nejsem. Trvalo mi dlouho, než jsem si na ten fakt přišel a Orange mi bylo jedním z kamínků do mozaiky poznání.

1/2012

Ukázat na mapě | Vladi Štekr