Vzpomínky na Provence 1

Vracíme se z dlouhého krásného výletu Španělskem, jen proto můžu po devíti letech spatřit dálniční ukazatale na Avignon, Arles, Orange, tam někde je i Chateauneuf-du-Pape. Vzpomínky na mnohá místa ihned ožívají, večer si sedám k obrázkům a k sepsání tohoto povídání.

Do Provence přijíždíme na Nový rok 2012 už po týdnu cesty přes Ardeche, pohoří Cevenes nebo část provincie Languedoc. Hranice do Provence prochází středem přírodního parku Camarque, tam prožíváme nejteplejší den celého výletu, odpoledne se už procházíme po Arles, městě s mnoha dochovanými antickými památkami. Římská aréna, divadlo, lázně, rozvoj místa však probíhal i ve středověku, proto románská katedrála. Možnost pozorovat camarqueská koně v jejich přirozeném prostředí však žádná památka v mých očích nepřekoná. Trochu trhlinu dostává tato teorie v prostorách zřícenin pevnosti Lex-Baux-de-Provence, není to však pro její historickou hodnotu. Přicházím sem těsně před západem slunce, jak stoupám do vyšších pater, prodlužuji si pohled na tento zázračný každodenní úkaz, stejně jako na okolní kopce pokryté oranžovou polevou nejměkčího světla, které je v krajině k vidění. A stejně jako na nejdelší stíny lidí, stromů i staveb.

 

Na noc vyjíždíme k jednomu z opuštěných parkovišť na protějším kopci, strachy nás přejdou až s příjezdem francouzských kolegů. Nakonec plochu využívají posádky tří obytných aut. Sjet ráno do Saint-Rémy-de-Provence je otázkou chviličky, vyhlídnutý areál římských vykopávek má však zavřeno a protože začíná pršet rezignujeme i na procházku městem. Naopak se přesouváme ke gigantickému římskému stavitelskému dílu, akvadukt Pont du Gard je pojmem. Však jsou tu také na turisty připraveni, především na jejich peněženky. Pochopitelně si vzpomínám na ty mohutné oblouky vysoko nad říčkou, lidé tudy přiváděli vodu s hor a "most" byl jedinou možností, jak překonat kaňon. Více mi však utkvělo v paměti martyrium s výjezdem z parkoviště.

 

Dovnitř to šlo hladce, ticket, závora vzhůru, vybrat si místo na rozlehlé prázdné ploše. Ale ven, ať jsme se snažili, jak jsme chtěli, nenašli jsme žádnou pokladnu, žádný automat, žádnou "díru" pro vyfasovaný ticket. Parkovště opuštěné, silný vichr občas poslal do obličeje spršku deště. Spásou nám mohl být pár ve vyjíždějícím osobáku, jenže my neznáme ani slovo po jejich a oni ani půl slova po našem. A bohužel, ani po jiném, má chabá angličtina výrazně převyšovala jejich schopnosti. Znovu jsme zůstali osamoceni u závory a já si začal rozebírat v hlavě všechna jejich slova, gesta, pohledy. Pak jsem se rozhodl k zoufalé akci a znovu vyrazil pěšky zpět k mostu, po kterém kdysi tekla voda.

Když jsme šli kolem, nevěnoval jsem informačnímu středisku ani vteřinu pozornosti, zdálo se být zabedněné už od podzimu. Přesto jsem zaklepal na dveře a vzal za kliku, která kupodivu povolila. Z přítmí mi vyšla vstříc paní a bylo poměrně evidentní, že jí má přítomnost velkou radost nedělá. Znalosti jazyka anglického však byly v nás obou na velmi podobné úrovni, tedy jsme se po snad čtvrthodině domluvili. Vzala můj ticket, připravila mě o 18 EUR a vrátila ho. Neměl jsem příliš času na další rozhlížení se, tedy není vyloučeno, že někde nějaký návod, kam jít zaplatit parkovné byl, my jsme ho však neviděli ani u vjezdu ani u info střediska. Ten kilometr a půl k autu jsem opravdu spěchal, netušil jsem, kolik máme času na opuštění "střeženého" prostoru, až za závorou z vnější strany jsem si opravdu a znatelně oddychl.

 

Spěch se však v tomto případě vyplatil, ještě za světla jsme dojeli do Avignogu, v rychlosti jsem do silniční navigace "naházel body zájmu" ve městě a místo parkování auta a v polo poklusu jsme vyrazili k papežskému paláci. Se stmíváním to ještě nebylo tak zlé, stihli jsme nejen vnější prohlídku všech budov spojených s působením papežů v Avignonu, ale i poslední průvodcovanou interiéry katedrály. Díky ní jsme stáli na nejvyšší věži města ve chvíli západu sluníčka a to byl top zážitek Avignonu, který nejspíš žádný papež zprostředkovat nedovede.

 

Hodně jsem se těšil na hornatou krajinu Provence a na malá městečka, proto jsme ještě večer dojeli do Gordes. Všechna jeho parkoviště byla důkladně osázena zákazovými značkami pro vjezd obytných aut, až na dvě. Oficiální STPL, přesně takový, jaký může vymyslet jen úředník místního národního výboru v turistické destinaci, protože snad ve 12% svahu. Druhou noc ve městečku jsme ho použili, vyjeli jsme na nejvyšší místo, kde byl svah "nejrovnější" ani klíny však nestačily auto dorovnat. Další dvě posádky, které tu stály s námi, bojovaly podobným způsobem a jsem si velmi jist, že žádná z nich se do městečka už nevrátí, přestože pohled na něj je přenádherný.

 

A to druhé bylo školní, terasovité, obrovské a prázdné. Když jsem do něj vjížděl, o existenci STPL jsem nevěděl a byl jsem šťastný, že u vjezdu není ta pro každého karavanistu nepříjemná značka. Tak šťastný, že jsem přehlédl, jak vjíždím do jednosměrky "proti srsti". Ráno nás trochu udivovaly zvědavé pohledy rodičů vezoucích své ratolesti do vyučování, přesto jsme auto zamkli a odešli na přenádherný pěší výlet. Počasí bylo znovu slunečné i když hodně větrné. Nejprve jsme došli k místu, odkud je asi nejhezčí pohled na Gordes, pak jsme se vydali pěšinou k souboru nespíš pravěkých z kamenů poskládaných srubů Village de Bories. Areál je velmi pěkně upraven, do některých "chýší" lze nahlédnout, mnoho dalších byť třeba v silnějším stádiu rozkladu lze objevit další cestou. Pak se pěšina zavrtá do hlubokého vyprahlého údolíčka a mezi skalami stoupá k silnici vedoucí po hraně srázu. Odtud už vidíme staré kamenné budovy kláštera Abbaye Senangue. Původně jsem sem chtěli dojít údolím, jenže jsme nenašli tu správnou pěšinu. Pro zpáteční cestu už využíváme silnici, chůze je sice jednotvárná, ale nemůžeme zabloudit.

 

Další den věnujeme prohlídce vnitřního městečka, moc se nám Gordes i jeho okolí líbí, současně jsme nažhaveni na další atraktivní podívanou, rudé skály v okolí Roussillonu. Hlína z okolí byla vždy využívána jako barvivo omítek městečka, které svou geologickou zvláštnost nezapře. Jenže areál skal je oplocený, protože vstup je placený. Není tu nikdo, kdo by měl chuť vybírat vstupné, brány bytelně uzamčeny. Beze slova vysvětlení, jak je snad všude ve středomoří v zimě zvykem :-). Projdeme tedy rychle městečko a přejíždíme do Bonnieux, jedné z vyhlášených provensálských vesnic.

 

Je malinká, projdeme jí zakrátko, využíváme však asfaltovou cestu na hřeben Malého Luberonu, jednoho z mála míst, kde v Evropě ještě volně roste dříve hojný strom cedr. Okruh z velkého parkoviště jsme si obešli kraťoučký, přesto na výhledy i cedry bohatý a krásný. Najednou nám bylo celkem jasné, kde nejspíš bije srdce Provence.

1/2012

 

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace