Vysočina v atmosféře strachu

Výlet v husté atmosféře strachu. Jedni se báli bacilů, druzí těch nařízení poslušných, "zodpovědných", a médii vystrašených. A ti první se pak báli ještě víc, protože těch druhých, a ti druzí zrovna tak.

Mnoho lidí na sebe nenávistně řvalo, i když to nebylo vždy slyšet. Z Čech se stala "bubáková země". Jen přírodě, zdálo se, tohle všechno bylo úplně fuk. I když ne tak úplně, začala se čistit, kvést, rodit nové životy. Chopila se své příležitosti profitovat na zmatení lidí.

 

Měli jsme domluvený roční servis našeho úžasného Malibu a byli jsme rozhodnuti mu potřebnou péči dát. Pak se nabízel volný víkend, jenže ten strach. První křičeli, že se to nesmí, druzí křičeli, proč první křičí. Strach je mocný vládce našich myslí, mnohem mocnější, než všechny bacily světa. Pokusili jsme se před ním schovat tam, kde čas trávilo lidí nejméně, kde do života se probouzející mláďata, stromy a květy netušily, čeho se lidé tolik bojí. Zakusili jsme reakce kamarádů, někteří nám zvedli palec, jiní nás vymazali z kamarádství. Ukázali se i ti opravdoví, vyjádřili svůj nesouhlas s naším konáním, a my jsme respektovali jejich názor a oni respektovali náš. Těm v tuto chvíli skládám hlubokou poklonu.

 

Ještě v pátek v podvečer jsme si prošli rezervaci Miroslavské kopce. Ve vsi stojí i pěkná tvrz, na tu se možná podíváme příště. Dnes jsme zamířili do vinic a táhlých kopců nad nimi, pozůstatků stepi. Podle toho vypadá flora i "malá" fauna na jejich ne příliš vyčnívajících vrcholcích. Okolní krajina je intenzivně obhodpodařována, vinice už upraveny a setříhány čekají na příval živin a slunenčího svitu, aby na podzim mohly vydat své poklady. Rozkvetly první stromky meruněk, drobounká bílá kvítka poutají pozornost všech po jaru lačných tvorů.

 

Obec chlapského nebo i princova jména opouštíme se setměním, po chvíli jízdy na obzoru objevíme světla monstra dukovanské elektrárny. Někde tím směrem bychom mohli bydlet, dnes pod mostem. Pod mostem přes Dalešickou přehradu kousek od Hartvíkovic. V sezoně je tady asi husto, poslední zastávka turistické lodní dopravy, v březnu doby bacilové lodě i jejich kapitáni ještě odpočívají. Odpočívat se v sobotu rozhodla i Hanička a dobře udělala, protože já si naordinoval cyklo výlet hodný buď šampionů nebo přídavné baterie pod rámem kola. Bohužel chybělo oboje a ještě k tomu svačina nebo oběd. Na nesmyslný hadřík přes obličej jsem však nezapomněl, i když jsem ho použil jen pár minut.... Jestliže se mé tělo rozhodne něco ze svých útrob vyloučit, a je jedno, kterým otvorem, nebudu mu tom bránit ani pod pohružkou sebe větší pokuty.

Od Stropešínského mostu jsem objel západní cíp přehrady po zelené turistické do Vladislavi a po červené turistické zpět k autu. Občas jsem hrdinsky opustil cyklotrasu, pak jsem se většinou velmi pokorně se ztrápeným nejspíš v zimě ne valně využívaným svalstvem vrátil zpět. Přece jen, tlačit kolo přes skály často s řidítky nad úrovní očí není úplně můj šálek kávy ani jsem-li ve vrcholné formě. A to už si moc nepamatuji, jak vypadá :-).

 

Ovšem ty obrázky, jaké mi tu příroda naservírovala. Už od mostu směrem ke hrázi je nádherný výhled, nebo později z Kozlovských skal. Řeka – přehrada tu meandruje v ostrých obloucích skalnatých břehů, uprostřed jedné zatáčky vystupuje z vody jako strmá jehla skála hradu Kozlov. Trampíci si na skalách zřídili pietní místo, kam se chodí kochat a vzpomínat na staré kamarády. Od Kozlan bych si dnes cestu do Koněšína trochu zkrátil po silniční cyklotrase, ušetřil bych jeden velký kopec. Pak už je tu jen jediná komplikace, sestup k řece Jihlavě u Prachovny, ten se ale dá přežít.

 

Červená zpět podél toku je také zavádějící, ani chvíli rovina. To vyznačená cyklotrasa je malinko přívětivější, kopce jsou alespoň sjízdné. I tady míjím několik výhledových bodů, k nejhezčímu z nich u hradu Holoubek musím sestoupit trochu k hladině přehrady. Cítím se nesmírně spokojený, jen síly rapidně ubývají. Po návratu k autu jsem jen tupě pár desítek minut seděl, čímsi se cpal a nechápal, jak se můžu nechat bicyklem takhle zřídit. Z posledních sil jsem se vydrápal na Stropešínský most a spolu s Haničkou jsme si těsně před západem Slunce užili výhledy na přehradu a okolí v posledních dnešních paprsích. Hanička pravila, že vypadám fakt unaveně, tedy jsem jí poslechl a zalezl do malibí postýlky.

 

Ač stále ještě březen, snídani venku jsme si nemohli nechat ujít, jen díky posunu času už to možná mohl být oběd. Na kolo jsem po včerejšku neměl ani pomyšlení, v kapsáři výletů jsem ale nahmátl Mohelenskou hadovcovou step, přírodní rezervaci nad hrází přehradní nádrže Mohelno. To je ta, odkud je přečerpávána voda zpět do dalešické, když jí je k výrobě eletřiny málo. Tomu principu vůbec nerozumím, už jsem si zvykl, že spousta věcí funguje, přestože jim nerozumím. Takže raději ke stepi, tam si můžu alespoň základní údaje přečíst z panelů naučné stezky.

sem může výlet pokračovat: Moravské dolomity 

Mají tady rozlehlé parkoviště, ne zcela rovné, přespat v autě by se asi dalo. To nejhezčí z rezervace je k vidění ve svahu k řece Jihlavě, už je tady taková obvyklá, jakou bych ji rád viděl po celé délce jejího toku. Trasa okruhu není dlouhá, jen jak nás cesta svede k řece, musíme stejné vrstevnice vystoupat zpět k autu. Svalstvo mi po včerejšku zregenerovalo asi dobře, přesto v kopci tuším, které je to cyklo šplapací. Překrásný kraj, jen nedůvěřiví lidé. Tak jako v celé zemi na počátku virové paniky a pandemie. Rádi se vrátíme v lepších časech.

3/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace