Vyčerpané zlaté žíly a tichý výběžek Slezska

Výběžky severu Čech, frýdlantský a šluknovský, znám jako místa trochu zapomenutá a turisty opomíjená. Proto volba na prožití jedněch červencových svátků, kdy turistická centra praskají ve švech, padla na podobný výběžek moravsko – slezský, Osoblažský. A cesta k němu mě vedla přes zlatonosný revír pod Jeseníky, bylo by hříchem se tu nezastavit.

Vlastně jsem ani do Polska tentokráte netoužil, jenže když ony Glucholazy a Zlaté Hory toho mají tolik společného, podzemní trasy rudných žil se na hranice neptají. Začínáme tedy výlet procházkou po historických památkách příhraničního polského města, kávičkou a "ciastkem", malým moučníčkem k ní. Pak přejíždíme na parkoviště za městem a vyrážíme na krátký ale prudkým výstupem zpestřený okruh přes "Přední kopu", tady se prý ve středověku dolovalo nejvíc. A že ubylo i novodobých zlatonosných žil, dokládá ruina hotelu a horské chaty na vrcholu hory. Hornictví moc nerozumím, jen díky naučným tabulím si všimnu nějakých pozůstatků po těžebních aktivitách, kopec a jeho okolí je však také součástí Parku krajobrazowy Gory Opawskie, tedy příroda relativně zachovalá. Zlaté Hory stojí na velmi krátký dohled, i tam jsou patrné památky na dobu mnohem větší slávy, než městečko prožívá dnes. Ač jsme už svalstvo zaměstnali, rozhodujeme se ještě pro jeden výstup, tentokráte na Biskupskou kupu s rozhlednou nad městem. Mnoho možností k okružní trase značky neposkytují, tedy po zelené kolem kaple sv. Rochus nahoru, po modré západnějším směrem zpět. Při focení Příčného vrchu jsem se potil jako vrata od chléva, žrali mě komáři, a to ještě největší část stoupání čekala. Z výhledových bodů se rozhlížím hodně rád, jen ty výšky mi dělají potíže, štíhlá stavba na Biskupské kopě však byla pro mě přívětivou. Díváme se tak na Otmuchovské jezero a do polského podhůří, Rychlebské hory na západním obzoru mi připomenou pěší přechod, Jeseníky východně jsou mi zatím jen nenaplněnou výzvou. Jedeme s kamarády s dlouhým přívěsem, proto k noclehu využíváme louku – parkoviště k hornickému skanzenu na 50°15´18.209"N, 17°22´17.360"E.

 

Na jeho prohlídku hned ráno vyrážíme, ještě než příjdou první davy letních návštěvníků. Nedostává se nám sice výkladu, za to potkáváme jen hrstku těch nejčasnějších, všechny stavby, pochopitelně nově zbudované, protože z těch původních nezbylo nic, si v klidu prohlédnéme a vše potřebné se dozvíme z informačních tabulí. Pak už přejíždíme hřebínek Zlatohorské vrchoviny a padáme do údolí říčky Osoblahy. Výběžek svou odlehlostí, malou návštěvností a malebností rozhodně nezklamal. První cyklo výlet začínáme ve vsi Pitárno a po zelené značce jedeme ke stejnojmennému rybníku, přes Dívčí Hrad a Karlov do Bohušova. Tady nás červená vyvede ke zřícenině hradu Fulštejn, nicméně památkovým objektem číslo jedna dnešního dne je zámek ve Slezských Rudolticích. Právě tam vede i červená značka, mně se hodně líbí i nádraží Osoblažské úzkokolejné železnice v tomto městečku. Jen ten vláček jsme jet neviděli. Zpestřením závěrečného úseku je nám setkání s bludným balvanem u Liptaně, němým svědkem doby ledové ve Slezsku. Předposlední nocleh volíme u Rudoltického rybníku na 50°12´23.983"N, 17°40´1.550"E. Jeden z mých velmi oblíbených způsobů, jak najít pěkné místo k noclehu v obytném autě bez kempu i bez "bezkempu" je právě při cyklovýletech. Během dne projedu nějakou předem zvolenou trasu a rozhlížím se ne jen po přírodních krásách nebo po památkách, tuláka z obytňáku v sobě ani v tuto chvíli nezapřu. Ta místa jako kdyby mi sama tak trochu nadbíhala, jen nesmím znervoznět, když hned od počátku trasy na něco nenarazím. Přesně stejným způsobem nám vstoupila do cesty i plocha u Rudoltického rybníka....

 

Ke druhému cyklistickému výletu jsme vyráželi z Krnova, vede odtud do Opavy nádherná cyklostezka podél říčky Opavy, jež tu tvoří státní hranici s Polskem. Naším cílem však nebylo okresní město, ale rozhledna na vrchu Strážiště postavená na pamět jakéhosi politika, významného rodáka vesničky Úvalno pod kopcem. Jenže jsme se, bohužel, trefili do nějaké pauzy nebo čeho, dveře k výhledům byly pro nás zamčeny. Také úsek do Dubnice přes Býkov a Láryšov byl trochu očistcem, sice po cyklotrase, jenže na frekventované široké silnici, vesnicemi a údolím bez výhledů. Pak ale cesta začala stoupat ještě víc, stala se pro auta zakázanou a vyvedla nás do oblasti rozlehlých luk a lesů nad Lichnovem. Tady se mi hodně líbilo, jen ti hluční a svou technikou les devastující dřevaři nepatří pro mě k oblíbené sortě. Řekl bych spíš firmy, které sice ve svých proklamacích lesy chrání, než lidé v lesích, jenže ty firmy tvoří zase lidé a devastaci jim někdo dovolil, nebo spíš použití strojů přikázal. A kdo z nás nezažil někdy totálně zdevastovanou cestu, krajinu, stráň po jejich "ochraně" lesa.

Četl jsem v jedné hodně pěkné knize o lesích, že obvyklý věk smrku je kolem 300 let, to se z něj stává "statný muž, žena" v nejlepším, pak už spíš chřadne. Naši lesníci kácejí takové smrky už stoleté, je to něco podobného, jak kdyby nějaká vyšší forma života, než jsme my, zabíjela všechny lidi ve věku kolem pětadvaceti let. Že jsme o tom nikdy neslyšeli? Koho by taková celkem zbytečná informace mohla zajímat, že.... profit je to důležité.

 

Z téhle tak trochu náhorní planiny klesáme do Zátoru a pak už silnicí, cyklostezkou ve velkém vedru jedeme do Krnova. Podvečerní procházka městem, jeho historickým jádrem, kávička, zmrzka, to je už jen taková třešnička na dortíku dalšího i přes některé připomínky vydařeného dne. Poslední nocleh máme někde u vesnice Pocheň, protože v její těsné blízkosti je k nalezení zřícenina hrádku Vartnov, jen přesné souřadnice dnes už neumím poskytnout.

 

Někdy se mi na výletech "dějí" takové zvláštní události, především, když se něco nedaří. A nám se nedařila příliš komunikace. I když jsme měli stejné zájmy, nějak jsme je sladit nedokázali. Všechno vyvrcholilo poslední večer, kdy jsme se sice nepohádali, přesto napětí bychom mohli krájet. A ráno výlet ke hradu, který ani nebyl hradem, spíš jen hromadami hlíny s jedním nepatrným zbytkem zdi. To už však mí kamaradi dobře věděli, že výlet ukončí co nejdříve a jedou domů, protože práce na zahradě a kolem domu a uklidit a, a, a. Já jsem naopak cítil dusivý kašel, bolesti hlavy, možná i zvýšenou teplotu. Dnes se musím usmívat nad otázkou "kde se takové věci najednou berou, chodí nám to snad poštou?" :-))). Rozloučili jsme se, nejspíš jsme si všichni celkem oddechli, nahlas jsme to však nedokázali říci ani jeden. Pro mě i poslední den výletu je pořád dnem výletu, ještě jsem se vrátil do Krnova a vyjel na vrch Cvilín. Poutní místo, rozhledna a také zelená značka ke hradu Šelenburk. V mém rozpoložení mi stačila ta krátká procházka, zpocený a unavený jsem se vrátil do auta, a také velmi spokojený. Vždyť tento výlet jsem měl uchystaný už několik let a právě teď jsem završil jeho program v celé šíři tak, jak jsem zamýšlel. Je to jako když dokončíte nějakou práci, ke které už se nikdy nebudete muset vracet, naplnili jste záměr, který jste do ní vkládali.

 

Jen má "nemoc", chtěl jsem dojet na pár hodin domů, pořešit nejnutnější práci a odjet na další výlet do oblasti Lužických jezer. Jenže teď se vracím domů s horečkou a zjevnými potížemi s dýcháním. Noc ze středy na čtvrtek je mi očistcem, moc toho nenaspím, ale ráno jak kdyby se věci proměnily. Jsem spokojený, po nějaké nemoci ani památky, pracovní úkoly téměř žádné. Ačkoliv v noci bych na to nevsadil ani zlámaný pětník, už další podvečer odjíždím podle původních záměrů jen s tou korekcí, že budu hodně odpočívat a kolo můžu i vynechat. Hned v pátek dávám 60 kilometrů, v sobotu další a v neděli další. Sice rovinaté, ale nádherné. A kam se najednou poděla má nemoc?

 

Třeba to tak není a třeba to tak být může. Potlačoval jsem pět dní své pocity do toho nejzazšího kouta, byl jsem při tom s lidmi, se kterými jsem se necítil dobře. Ve vedrech a dusnech jsem honil všechny cíle, které jsem si dal před výjezdem, protože "na jejich splnění mám jen pár dní". Žil jsem s pocitem, že co nestihnu teď, nebude už nikdy. Zákonitě musela přijít chvíle, kdy mé tělo zásadním způsobem řeklo A DOST!! Tehdy jsem ho poslechl ještě velmi ne vědomě a s vydatnou pomocí mých kamarádů, ale poslechl. A tělo reagovalo také okamžitě. Bez požití léků, bez potlačování příznaků, jen jsem na chvíli vzdal "svůj boj" a díky tomu prožil malé vítězství.

7/2016

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace