Vrcholný podzim v Podkrkonoší

Bláto snad úplně všude, tak vypadá vrcholný podzim v Podkrkonoší. Potom vyjde sluníčko, všechnu přírodu obarví do neuvěřitelných odstínů všech barev a poskytne překrásné světlo k dalekým okrovým až měděným výhledům.

 

Už za tmy přijíždím na pusté parkoviště u Hřibojed, odtud chodí nejvíc lidí k k Braunovu betlému, souboru dnes už hodně zdevastovaných soch vytesaných známým sochařem Šporkovy doby do skal. Parkuji v horní části, je rovnější, musím však počítat se zítřejším návalem turistů, všechny čeká sváteční listopadový den.

 

Sice nikoliv s prvními paprsky si v brzkém dopoledni vykračuji po silnici lesem dolů k Žírci, brzy narazím na žlutou značku. Krajinu kolem Kuksu někdo nazval "duchovní", hrabě Špork, který byl považován za velmi pokrokového ve své době, přírodu "vylepšoval" různými prvky umění. Sochy v lesích, stavby zasazené citlivě do krajinného rázu, ale také rytí plastik do živých stromů. Před Žírcem odbočuji po žluté značce ze silnice vpravo a rychle chápu, o čem dnešní pochod bude. Snad až příliš často v kluzkém blátičku musím udržovat balanc, současně mé oči připoutá šedá stavba hřbitovní kaple, která ve slunečních paprsích vůbec nepůsobí ponuře. Jen to jméno, svatého Odiora, při hledání zajímavé kompozice obrázku však na něj rychle zapomenu.

 

Pokračuji podél železniční tratě, mokrá tráva je tím nejstabilnějším povrchem chůze. Brzy přícházím k souboru moderních soch zasazených do louky mezi barevný podzimní les. Zřizovatelé tu věc nazvali "křížová cesta 21. století - cesta utrpení a naděje". Nebudu se tajit tím, že význam abstraktních soch ve velké většině nechápu. S vyjímkou dvou nebo tří mám pocit, že se dívám spíš na hyzdiče těch nádherných barev okolo. Zakladatel iniciativy říká:"Každý z nás si nese svým životem vlastní křížovou cestu. A bez naděje se neobejdeme".

Omlouvám se vám, vážení sochaři, nesouhlasím s vámi. Jsem si jist skutečností, pokud si někdo nese životem svou křížovou cestu, je to jeho volba a nikdo k tomu nikoho nenutí. Každý může svůj kříž odložit a přeměnit život na naději, ke které dosud jen vzhlíží, a ve štěstí. Bohužel, mnohem pohodlnější pro většinu lidí je brečet pod křížem, než se pokusit něco ve svém životě změnit.

 

Já jsem se pro tuto chvíli rozhodl změnit svůj postoj k sochám, mezi nimiž procházím. Pokouším se sladit lidské dílo s dílem přírody a tu symbiozu zasadit do rámečku fotografií. Ne vždy se mi to daří k mému potěšení, přesto v těch pokusech nacházím zalíbení. Ještě víc se mi líbí cesta údolím Labe, to je tady ještě úzkou a poměrně divokou říčkou. Kdo při pohledu na ni by uvěřil ambicím evropského veletoku? Setkání nám zprostředkovává starý úzký železný most u Šporkova mlýna nedaleko Stanovic. Po proudu šlapu směrem ke Kuksu a jsem nesmírně potěšen krásou barev a možností často sledovat proud díky už téměř bezlistým stromům na břehu. Vrcholný obrázek mi řeka dopřává pohledem na zrcadlící se hospital se Šporkovou hrobkou a zastřenou ohnivou koulí sluníčka.

 

Samotný Kuks je z mého pohledu pouť, atrakce. Sjíždí se sem mnoho domácích i zahraničních turistů, všechny informační tabule jsou psány v několika jazycích. Každý si může stahnout aplikaci a virtuálně se podívat, jak to tady bylo, kam se díval pan hrabě, jak vypadal zámek a proč už není tam, kde býval, a ještě tunu dalších informací. Večer potom dostat od chytřejšího telefonu nadáno, jak dnes v jeho společnosti prožil zase víc času, než včera. Znovu se ptám sám sebe, mají všichni ti, kdo takové divadlo vymýšlejí, i ti, kdo ho sledují, vůbec nějaký prostor pro vlastní prožitky? Dívám se z mostu vyrobeného z dnes už nepoužívaného druhu oceli na hladinu Labe. Jak dlouho by plaval klacek tady a teď hozený do řeky do Hamburku nebo k samému ústí do Cuxhavenu? Pak si vzpomenu na všechny plavební komory, jezy a přehrady a chuť házet klacek do vody mě opouští. Modrá tabule dnes trochu zbytečně láká alespoň ke kajakovému nebo raftovému sjezdu.

 

Schodištěm ke Šporkově hrobce, součásti hospitalu nestoupám poprvé. Správně bych měl znovu rozšifrovat názvy soch všech dvanácti ctností a neřestí a díky všudypřítomnému internetu to nebude nic složitého. Jenže copak by mi z té iniciativy něco zůstalo po pár hodinách v pamětí? Raději si hledám vlastní kompozice souborů děl věhlasného barokního sochaře s okolní odpoledním nízkým listopadovým sluncem nasvícenou krajinou. Trošku z povinnosti projdu zadním traktem hospitalu, nahlédnu do bylinkové zahrady a pak už se ubírám rozmočenou polní cestou směrem k betlému. Vyplatí se alespoň občas se ohlédnout, i z dálky působí soubor staveb připomínající spíše zámek než nemocnici a hrobku jako dominanta kraje. Směru mého pochodu naopak dominuje zcela přírodní nejvyšší kopec celého podkrkonoší Zvičina.

 

Z cesty se brzy stává pěšina, střídavě stoupá a klesá lesem, aby dospěla k plastice sv. Františka. Velmi drobné a především časem poznamenané dílo je ukryto šedou patinou, kterou se během staletí skála pokouší zakrýt vřed způsobený člověkem. Z pohledu člověka umělecké dílo, které za pár desítek let už nikdo nerozezná od původního tvaru kamene, z pohledu skály zcela nepřirozený zákrok člověka do vývoje přírodních poměrů pískovcové struktury krajiny. Dílo člověka na pár staletí, dílo přírody na pár tisíciletí. Pro mě ukázka, kam se všichni svými díly pachtíme a kdo, i když to opravdu nechceme vidět, celému běhu světa vládne.

 

Těšil jsem se na výhled na Šporkovo panství, k bodu v mapě označenému růžovou růžicí však bylo třeba vystoupat bahnitou vozovou cestou. Trochu se mi nedostávalo dechu, možná proto jsem se otočil a se zalíbením sledoval tu ladnou barevnou krajinu, s popředím moderní železniční trati, se sice centrálním, přesto však nedominujícím obrazem hospitalu Kuks. Přibližoval jsem si a oddaloval ty obrázky a perspektivy a vyhříval se v jedněch z posledních paprsků slunce dne. A o pár metrů výš na inzerovaném místě jsem pochopil, že moje nejhezčí vyhlídka nemá se znakem v mapě mnoho společného. Nechci hanět práci kartografů a tvůrců map, tam nahoře bylo opravdu vidět mnohem dál a širší obzory, jen mně se níž mi líbilo víc. Tam dole u kolejí bylo moje dnešní intimní místo.

 

Od vyhlídky jsem došel k altánu a protože ho v tu chvíli nikdo neobýval, sedl jsem si na lavičku, kousnul do raw výživné tyčinky a nechal oddychnout svaly dolních končetin. Trošku jsem tím nepotěšil asi tříletou slečnu, jejíž rodiče mě nejspíš označili za nedůvěryhodného a přes její úpěnlivé prosby nebraly dřevěnou stavbičku v potaz. Naopak vousatý a světem protřelý turista z místečka vyhnal mě, už jsem se stejně balil. Doba bacilová mění pohledy lidí na ty ostatní a důvěru v ně. Pomalu jsem vystoupal po červené značce s došel jsem k Braunovým plastikám Betléma. Nejen že jsou poničené vandaly, nejen že už se trošku ztrácejí v původní barvě skály, ve státní svátek odpoledne jsou navíc hustě obaleny dalšími návštěvníky. Vůbec jsem se tady necítil dobře a raději jsem pěšinou prchal do bezpečí obytného auta.

 

Na posváteční středu jsem si připravil výlet na kole. Elektroskvost jsem pro tentokrát nechal doma, v nížinách se pro junáka nehodí užívat si jeho výhod. Na 50°21´2.216"N, 15°45´10.548"E během letní sezony funguje parkoviště před vjezdem do kempu, od konce září sem však zavítají na dýchánek s kapry jen místní rybáři. Přespal jsem přes ulici, i tam je místa k zaparkování obytného auta hojnost.

Ráno jsem po asfaltu dojel do Cerekvice nad Bystřicí, brouzdal jsem tu už před dvěma dny a teď si můžu v klidu prohlédnou zámek využívaný jako škola a pobočka pošty a kapli Zvěstování panny Marie spojenou se zámkem jakousi arkádou. Už dávno nepátrám po letopočtech, zakladatelích nebo stavitelích, spíš hledám, kde se mi jen tak obyčejně líbí. Tady jsem sice vnímal vliv jakéhosi "bezvlastnictví", přesto ten komplex ve mně určitou vzpomínku, vrásku v mozku, kdo ví, jak to nazvat přesně, zanechal.

 

Úsek do Benátek je dnes ten nejnudnější, už se trochu dotýká polabské placky Hradecka a ještě míjí obrovské skladiště pohonných hmot Čepra. S pohledem na roubenku s podloubím v Hoříněvsi se však začíná odvíjet jiná kapitola výletu. Stáčím se zpět k severu ke kopečkům, brzy také končí asfalt a to, co její tvůrci nazývají cyklotrasou, se stává hnojně bahenní lázní. Zlatem bych teď platil za kachní blány mezi prsty a v duchu si děkuji za volbu bicyklu. Těžký motor a baterii bych tady přenášet vážně nechtěl. Lehce měním trasu a do Habřiny dojíždím po silnici.

 

Po chvíli na lavičce a letmém pohledu do facebookových skupin, které není třeba jmenovat, musím vystoupat na kopec. Potom přichází úsek, jež dokáže zahladit všechna trápení vyvolaná špatnou fyzickou kondicí jezdce. Občas pořád blátivá cesta mě vede hlubokým lesem k Velichovkám, lázním zaměřeným na pohybové ústrojí. Možná bych měl potřebu tady výlet ukončit a několik týdnů rehabilitovat, jenže mně energii dodalo setkání s malým stádečkem srnek i s mladými, moc jim přeji, aby zimu přečkaly ve zdraví, a přenádherného daňka. Kráčel si důstojně po cestě, hlavu vztyčenou, vysoké parohy na svém místě. Chvíli mu trvalo, než zaslechl šum přijíždějícího bicyklu, pak se ohlédl a utekl do lesa. Ne úplně daleko, ještě chviličku jsme se vzájemně měli na očích.

 

Poslední kilometry po modré a později žluté až na Chotěborky staly se mi rájem i utrpením. Kola bicyklu se bořila do spousty bláta, pokud jsem jel, vynakládal jsem na to příliš velké úsilí. Rozhlížel jsem se nádherným výhledem na kostelík a panorama Zvičiny. Kde neúřadovaly stroje pro lesní těžbu, zdevastovaly pěšinu v blátivou lázeň kopyta koní, menší kopýtka srn a zurčivé potůčky. Miluji ty chvíle samoty, jen les, s podzimem barvy spadaného listí, můžu opřít kolo o strom a dívat se. Jeden kontrast střídá druhý.

 

Největší pakárna je vystoupat na Chotěborky, osadu, jíž dominuje kostelík, fara, morový sloup a dřevěná zvonice. Měl jsem v plánu jinou cestu, které jsem během dne přestal věřit. Za odměnu se mi dostalo prudkého stoupání, měkkého bláta a pohledu na malebné seskupení církevních staveb. Nejsem příznivcem žádného náboženství, ale tady mi to nějak zapadalo. Jako by tohle místo vybral někdo, kdo věděl proč, a navrhoval někdo, kdo v tu chvíli realizoval veškeré své tvůrčí cosi... Býval jsem dřív nespokojen, když jsem nacházel zavřené brány kostelů na vesnicích. Modlit se příjít můžete, ale jen v neděli s farářem, protože ti lidi jsou dnes hrozní, krade se všude. Znovu na mě padá otázka, proč by Bůh dovolil hrozné lidi a kradení, kdyby to kněží z nějakého důvodu nepotřebovali?

Už mi stačí podívat se zvenku, na zámky, na kostely na veškerou historii. Protože ji píší vítězové, protože je pokroucená. Atmosféru zvenku, první dojem, ten mi nikdo nepokroutí, nepřikládám mu žádnou zvláštní důležitost. Vidím v něm ono tady a teď, prožívám to všechno ve vteřínách, za to nesmírně intenzivně. Dotlačit zablácené kolo na Chotěborky jsem prostě měl.

Vedle kostela, zvonice a hřbitovní zdi někdo vybudoval dřevěnou odpočívku s lavicí, stolem a střechou. Trochu jsem vydýchal, spolykal zbylou raw tyčinku od včera a zhodnotil mé vyhlídky na další cestu. A to jsem se stal spokojeným, čekala mě vyhlídka na Zvičinu, kousek asfaltového sjezdu, u hájenky odbočka na lesní cestu a v součtu už jen pár kilometrů do auta. Tady jsem se stal rozpolcenou osobností. Něco mě táhlo domů, listopad není pro mě úplně top výletové období. A stejně bych jel dál, s obrovskou chutí pokračoval kde to neznám. Jako kdyby Podkrkonoší navnadilo a vábilo.

11/2020 

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace