Vizovické vrchy - výlet plný zvratů

Jarní "zákaz vycházení", přesně tak jsem se cítil při přiblížení se k státní hranici naší země, byl pro mě svým způsobem přínosem. Třeba proto, že jsem několik dní využil k toulkám po severních Bílých Karpatech a odtam se nechal vábit Vizovickými vrchy.

 

Čas k jejich poznání přišel koncem srpna a začali jsme pěkně od západu od nejnižších pater tohoto sice ne vysokého, za to velmi členitého karpatského pohoří. Okolí Zlína je pro mě silně spojeno i s vůní benzinu, křikem motorů a pohledem na rychlá závodní auta, Barum rallye je ve světě automobilových závodů velkým pojmem. A já, ač milovník přírody, jsem i mírně vyčpělým příznivcem tohoto sportu. Proč vyčpělým? Občas zkouknu nějaké výsledky závodů nebo videa, podívat se naživo už jsem nebyl dlouho. Z důvodů všeobecné paniky letos byl závod zrušen a mně se tak naskytla jedinečná příležitost si kultovní úseky rally projet na kole.

 

Tím Barum nejkultovnějším je úsek zvaný Pindula a téměř celá jeho délka je značena i jako cyklotrasa. Okružní výlet na kole jsem zahájil z 49°7´27.282"N, 17°39´10.637"E, to je volná plocha využívaná místními k houbaření, procházkám do lesa a my jsme ji využili pro dvojí přenocování. Krásné tiché místo téměř stranou lidského hemžení. Vyjel jsem po asfaltce mírně vzhůru na kopec Doubí, z něj lze přehlédnout hodně velkou část Vizovických vrchů i okolní Hostýnské nebo Bílé Karpaty. Na západ ke Chřibům a Uherskému Hradišti je vidět z cesty do Zlámance, pěkného padáku, na jehož konci jsem se připojil k cyklotrase 5055. Její začátek nic moc, nahoru a špatně sjízdná cesta, později takové ostrovy bláta, které je třeba objet nebo obejít. Na vrcholu Losky už je cesta lepší, navíc tady využili starý kmen k výrobě jakéhosi pomníku na počest lesu.

 

Hned za silnicí už jedu po rozbité asfaltce, stále stoupám, tady se při "barumce" jezdí opačným směrem a bývají to "letecké dny". Pro diváky nic moc, pro jezdce pasáže, kdy srdce stoupá až do krku. Také moje tělesná schránka stoupá někde starým hustým lesem, jinde mezi pasekami. Výhledy zatím žádné, na ty však ještě dnes dojde. Třeba z terasy hospody "Na pinduli" nedaleko rally jezdecky náročného přejezdu hlavní silnice. Jsou chvíle, kdy si opravdu moc nerozumím, zapomněl jsem doma vodu, přesto nevyužiji příležitost k občerstvení. Na terase prostě na můj vkus sedí příliš mnoho lidí...

 

Raději znovu stoupám tentokrát už ve společnosti žluté značky na Klenčov, výrazný vrch a další krásný vyhlídkový bod. Libí se mi osada Za Díly, taková typická pasekářská, jak jim tady říkají. Děkuji si znovu za rozhodnutí uznat své schopnosti a pořídit si kolo s elektro přípomocí, bez něj bych mohl jet zítra domů. Nejspíš bych jeden den ta stále se opakující stoupání a klesání nějak přežil, pro další výlety bych však těžko v sobě našel dostatek ať už fyzických nebo morálních sil. Při sjezdu do Provodova nevím, zda víc sledovat kamenitou vozovou cestu nebo ten krpál, který mě čeká za pár chvil. Po naučné stezce přejíždím strmou louku, závěr stoupání ke zbytkým hradu Rýsov však už nedávám ani při té nejvyšší formě elektropomoci.

 

Děravá skála v sobě obsahuje přírodní památku, protože takových ve Vizovických vrších mnoho není, i zbytky hradu, protože spousty děr jsou stopy lidské činnosti. Hrad Rýsov byl dřevěnou stavbou a trámy bylo třeba do něčeho usadit. Na samotný vrchol kopce Čertův kámen se můj oranžový "stroj" ještě docela nadře, často oceňuji možnost pomoci si elektromotorem i při vedení kola do příliš prudkého kopce. Jedinou "chybkou" je, že v takových pasážích mi kolo občas ujíždí. Na vrcholu se chvíli trošku pošklebuji, jak jsem se nechal bicyklem uhnat, pak už se věnuji výhledům. Vizovické vrchy jsou hodně zalesněné, průhledy přes řídký bukový les jsou pro mě zajímavou alternativou ničím nerušených kruhových rozhledů.

 

Sjezd do údolí k Březůvkám je "bikerský" zážitek, dlouhý, často kamenitý, široké cesty i úzké pěšiny, vše však bezpečně sjízdné. A na konci studánka. K autu už to sice nemám příliš daleko, přesto vodu lemtám jak velbloud, který utekl z malůvky na krabičce známé značky cigaret. Beru si i do zásoby a zítra na 49°8´28.270"N, 17°42´50.820"E dojedeme doplnit nádrž v autě. Stačí konev a trocha trpělivosti. Naučná stezka mě dovede ještě do Březůvek, do Doubrav a zpět k autu už si musím vystačit s obyčejnou silnicí. Závěrečný krpál dává baterie kola s přehledem, takže můžu dojet k autu s úsměvem na tváři. Večer dáváme grilování a ohýnek, kočička Mafinka se potuluje kolem auta a chytá svou první myš. Dostala se k nám před třemi měsíci po poměrně náhlém úmrtí obou svých "lidí", celý dosavadní život však prožila v městském bytě. Chodit ven jí opravdu baví, zažívá spousty nových zkušeností.

 

Po včerejším výletu na kole rychle měním plány. Jednak se mi tady opravdu moc líbí a chci vidět víc míst, cest, zákoutí, stejně tak vnímám potřebu vzdálenosti trochu zkrátit, protože opravdové kopce teprve čekají a baterie ani moje chuť vláčet se s kolem po drsných karpatských cestách není bezedná. Krásná lekce z předmětu "umím si vyhovět" :-). Ráno nikam nespěcháme, původně pěší výlet trochu prodlužujeme a jedeme na kolech. Dalo by se to nazvat jako volná variace na téma Pasekářská stezka z Kudlova. Tentokrát jedeme v páru a znovu se nestačíme divit, jakými cestami tady lidé jezdí domů, kde všude lze postavit dům nebo jak malebnou krajinu tady lidé spolu s přirodou vytvořili. A dojde i na restauraci "Na pinduli", ráno kávička, odpoledne pozdní oběd. Někdy mě prostě baví spěchat a "drtit" kilometry, jindy často zastavujeme, posedáváme po lavičkách, kocháme se výhledy a třeba si i povídáme o tom, jak se máme dobře.

 

A potom zase, když je toho hodně, se rozdělíme. Další docela příjemné místo k noclehu v obytném autě je na 49°9´10.078"N, 17°44´28.362"E pod poutním kostelem v Provodově na Malenisku. Vyjet nahoru ke kostelu obytným autem možné je, místo na zaparkování tam však spíš nenajdete. Kdyby ano, rozhodně to nebude na rovině, v době jakéhokoliv obřadu se nahoře neotočíte, není totiž kde. Pro mě je to od samého začátku výletu jízda na plný výkon motoru a baterie, přestože se snažím energii šetřit. U kostelíka se rozhlédnu, zkusím nějaký obrázek a pokračuji ve stoupání ke zbytkům hradu Starý Světlov. Sklon cesty mi občas dovolí baterii trošku ulevit, jinde naopak mám co dělat, abych se udržel v pedálech. Úžasná škola techniky jízdy na horském kole, docela si máknu (normální kolo bych potupně vedl celou cestu), endorfiny se však do mozku řinou v proudech.

 

Hřebenovka Vizovických vrchů je typicky karpatská, takže chvíli nahoru, chvíli dolů, spíš víc než méně. Hlasům, že karpatské cyklotrasy jsou jen pro otrlé bikaře, už věřím absolutně. V zápalu boje o vrchol Komonec přehlédnu odbočku k vyhlídkovému vrchu Bába, naopak jsem naprosto unešen cestou a průhledem řídkým lesem kolem Slavického kopce. Zbytky hradu Sehradice identifikuji jen podle patrného příkopu, přes paseku a řídké buky však vidím na Komonec a další kopce okolo. Sjezd do sedla Paseky nad Provodovem je bikerskou lahůdkou, hřebenovka nad vesnicí pak lahůdkou krajinářskou. Večer jsme tudy zkoušeli projet obytným autem, protože kdosi v jedné aplikaci inzeroval luxusní spací místo. Tam už se však nikdo, kdo nechce porušovat práva majitelů pozemků nedostane. A obytným autem už vůbec ne, to se na zdejší cesty prostě nevejde.

 

Už výhledy z hřebene mě fascinují, Hostýnské vrchy, všechny části Vizovických, Bílé Karpaty, vše pak vrcholí na bezejmenném holém kopci opatřeném stožárem s vlajkou. Tady se jen otáčím dokola jak plechový kohout na střeše a mačkám všechny dostupné spouště záznamových zařízení. To okolo je pro mě nepopsatelné, toto jsou ty chvíle, pro které žiju. Bez ohledu na to, co mi zkouší nakukat většinová společnost, reklamní bilboardy, politické strany. K téhle radosti opravdu potřebuji tady mít jen sám sebe a okolní krajinu. Dobře, kdyby někdo moc chtěl, příště ho vezmu s sebou :-).

 

V euforii sjíždím do Provodova k autu, protože je zamčené, dávám si ještě jednou kopec ke kostelu. Tam stojí i restaurace a není vyloučeno, že se v ní Hani bude občerstvovat. Pivečko a klobása jsou mi zaslouženou odměnou za to, jak jsem celý den šetřil s podporou e-biku.

K dalšímu poznávání Vizovických vrchů bylo třeba se přesunout víc na východ, tam hory rostou a stávají se divočejší. Zůstával nám ještě jeden volný den a tři varianty jeho náplně. Pro spaní jsme zvolili místo podle Park4night, z hlediska stání trochu o ničem, krajinově nádherné, kousek nad Vizovicemi (49°13´59.563"N, 17°51´51.724"E). Úzký pruh mezi cestou a pozemkem klubu lidí, kteří si rádi hrají s RC modely letadel. Vůbec jsem se tady necítil dobře, auto se sice na místo vešlo dobře, kola přesně padla do vyjetých kolejí. Evidentně sem zajíždí víc lidí... Pozemek letiště nikdo neměl potřebu oplocovat, je dost rozlehlý, lidí tu prochází minimum. Až do doby zveřejnění v aplikaci. Teď už plaňky rezolutně oddělují pozemek klubu od proužku země nikoho. Tady camperisté nejsou vítaní a upřímně se tomu ani nedivím, otravujeme život místním lidem a umím si představit, jak mnozí bez ohledu na práva majitelů najížděli na jejich pozemky. Zvažovali jsme i změnu, zdržel nás jen přenádherný výhled a pohoda pozdně letního nedělního odpoledne. I Mafince se tady líbilo, potulovala se kolem auta a zajímala se o kočičí věci.

 

Už se skoro stmívalo, protože se ochladilo, zavřeli jsme dveře do auta, Mafi neměla zatím ani pomyšlení na návrat domů. Ještě jsme si libovali, jak se máme hezky, když se ozval hluk zpod auta. Ihned jsme vyběhli ven a spatřili jsme jen prchající kočku a za ní zběsilého psa. Kdesi daleko od auta kráčel mladý pár, co dělá jejich pes, ty dva zabrané do sebe pranic nezajímalo. Mafinku jsme našli v křoví, vyděšenou a zraněnou. Ihned jsme jí naložili a odvezli k ošetření na nejbližší non stop veterinu. Skonala nám v náručí pár metrů před vchodem.

Nesmírně smutní jsme se vraceli zpět, na inkriminované místo jsme už pochopitelně nejeli a zůstali kdesi ve městě. Zažil jsem jen velmi málo tolik smutných večerů v obytném autě. Hluboký zármutek střídaly myšlenky, kterým často velel ten nejkrutější soudce, náš vlastní, vnitřní. Desítky variant, co jsme mohli udělat jinak, výčitek, že jsme už dospělou kočku, která to dosud neznala, zkusili učit částečné volnosti a životu venku. A také vnitřní velmi silné přesvědčení, že sám bych si zvolil raději pár let života naplno v radosti, než dlouhověké živoření v kleci, není úplně podstatné, jakých rozměrů.

 

Na další dny jsem měl smluveno pár obchodních schůzek, potřebovali jsme v kraji ještě zůstat. Znovu jsme se rozdělili, Hani si zašla do městečka, pak do zámeckého parku, já jsem zvolil svou terapii na radost i žal a vyjel znovu na kole do okolních kopců. I když jsem všechny výhledy vnímal jen napůl, byly nádherné. I dnes si je vybavuji, do dálky se kupící hřebeny a kopce, střídající se lesy, louky, vesnice a městečka. Z úbočí Janova vrchu do údolí i na hřebeny, z hřebenů na další ještě vzdálenější hřebeny. Třeba Radhoště a Kněhyně daleko na severu v Beskydech. Nad rozcestím Klokočí se mi u obrázku sv. Vendelína, patrona pastevců a poutníků otevřel pro tento výlet poslední a možná nejhezčí výhled, rozhledna na Doubravě měla zavřeno. Stál jsem později pod její vzdušnou kontrukcí a pochopil, že pro mě doživotně. Od sv. Vendelína jsem se díval na Bílé Karpaty i slovenský Povážský Inovec. Daleko na severu v mlze se rýsoval obrys bílých skal malofatranského Rosutce a po dobrém zaostření zraku i další vrcholy jeho okolí. Javorníky, Beskydy už jsem nedokázal věrohodně identifikovat, ale ani mi to nevadilo.

 

Cestou dolů k autu jsem projel možná nejstrmější sešup, posledních pár kilometrů už údolím a po asfaltu dolů jen mírně. Bylo to moc dobře, převodník nevydržel hrubé karpatské zacházení a zčásti vypověděl službu. K autu jsem dojížděl jen velmi pomalu na ty nejlehčí převody, nic jiného nefungovalo. Obchodní schůzky jsem zredukoval do jediného dne, byli jsme nevyspalí a potřebovali jsme nutně změnu prostředí. Ta přišla dřív, než jsme se nadáli.

Na poslední noc toho podivného výletu plného zvratů jsme zaparkovali u památníku bitvy u Hradce Králové. 50°16´41.850"N, 15°44´29.192"E nemůžu úplně doporučit, noc sice klidná, ale atmosféra dávného bojiště nám dobrých pocitů nepřidala. Jenže na to jsme hned ráno zapomněli. V Jičíně na nás totiž čekalo přenádherné malinké černé zvířátko s bílou náprsenkou a bílými ponožkami na všech čtyřech nožkách. Poslední volné koťátko se mělo dostat do nové rodiny, naše úžasná kamarádka nám je našla, chovatelce zaplatila a dala nám příležitost pokračovat v kočičí lásce. Koťátko se jmenuje, jak jinak, Mafinka, má se čile k světu a stává se z něj cestovatelská kočička. Zdatně svými drábky a zoubky ničí interiér obytného Malibu, už si našla pár oblíbených místeček na spánek a odpočinek i několik pozorovatelen. A už také ví, jak chutná volnost, zkusila si pár skoků venku a pomazlit se s čerstvou trávou. Je ještě opravdu prcek, jsme tedy velmi opatrní a ostražití, nicméně už dnes vnímáme, jak jeden výlet obytným autem dokáže otočit životem ze slunečného dne do temné deštivé noci a přes dobu mraků zpět na výsluní.

8/2020

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace