Vidět Sylt a zemřít

Vidět Sylt a zemřít, alespoň tak na mě působila atmosféra "ostrova bohatých" letošního léta. V zemi, kde pravděpodobnost bezprostředního setkání se s nemocným Covid je někde v řádu desetin promile, se s mašinérií a panikou setkáváme na každém kroku.

 

 

Už příjezd na ostrov zdá se, mírně nadsazeno, poněkud bláznivým. To dojedeme obytným autem do Niebüllu na nádraží, za cca 160 EUR už ráno kupujeme on line jízdenku u Deutsche Bahn. Systém odečte platbu, ale potvrzující email nepřichází. V pozdním odpoledni na vjezdovém terminálu padá první otázka, zda máme zajištěno na ostrově nějaké "ubytování". Protože tomu tak není, zapracujeme na rezervaci, chceme dva dny, systém však vyžaduje nejméně tři dny, posíláme dalších 97 EUR. Teprve pak je nám sděleno, že systém rezervací Deutsche Bahn neumí rezervaci na týž den a tedy že nám peníze nejspíš budou vráceny. Pokud však chceme odjet na ostrov, musíme si znovu koupit jízdenku za původních 160 EUR. Po všech procesech za 410 EUR teď stojíme na "nástupišti" a čekáme na pokyny personálu.

 

Podobným způsobem jako na trajekt nás navedou na nákladní vagon, couváme ve velmi "úzkých" asi 300 metrů, abychom v cílové stanici odcouvali zbylých 10 metrů na konec vlaku, pracně se na velmi malém prostoru otočili a sjeli z vlaku na ostrov. Všechna auta za námi už najížděla popředu.... Po celou dobu cestujeme vlakem, ale sedíme v autě. Vlak jede pevninou, později po hrázi, aby nás po pár zmatcích a čekání kousek před cílovou stanicí vyplivl v největším městečku Syltu.

 

Vybrali jsme kemp ve středu podlouhlého ostrova, ovšem bez testu nás do areálu nevpustí. V první fázi stačí takový ten domácí, každé tři dny je však nezbytné využít některého z testovacích středisek. V kempu samotném jedno je, po ostrově dalších jak naseto. Při cenách testů hodně dobrý obchod, stačí lidem nahnat strach a pak vyžadovat poslušnost. K tomu slouží aplikace, prý si ji máme stáhnout a zaznamenávat do ní každý pohyb. To se dělá třeba tak, že u vchodu do restaurace musíte před zraky obsluhujícího personálu načíst QR kod a daná aplikace už si všechny údaje přechroustá. Ještě loni na konci jara jsme nevěřili zprávám, že vládnoucí moc využije bacilu k přímému sledování každého pohybu obyvatel svých zemí a ono je to tady. Díky pouhým třem nocím je pro nás snazší se vyhnout tomu, co je podle našeho názoru jen obrovskou covid buzerací. Jde mi hlavou myšlenka, kdybych se těmito "preventivními" opatření dokázal ochránit před rakovinou, byl bych ochoten se jim podrobit? A to je pro mě zatraceně silná káva, pro mnoho mých přátel i pro mé rodiče právě tato nemoc byla tou poslední v jejich životě. Na rozdíl od ní, neznám žádného člověka, který zemřel na covid, kterým jsme tolik v posledních měsících strašeni, za to znám stovky lidí, jež covidem prošli a bez zvláštní péče zdravotníků se během pár týdnů uzdravili.

 

Tento stín provází celý náš pobyt na Syltu a, bohužel, jeví se nám jako všudypřítomný, protože tady jsou i lidé všude přítomní. Ostrov projezdíme na kole skoro celý za dva dny, třetí den jej s chutí opouštíme. Naštěstí, je tady na co se dívat. Samotná země sice nikoliv, ale už pár metrů od pláže je veškeré viditelné území chráněno nejvyšším možným stupněm ochrany přírody. Národní park Schleswig – Holstein Wadden Sea, v překladu wattového moře. Sice odborně nevím, co znamená výraz wattové moře, ale co jsem tak už vypozoroval dříve v jiných podobných národních parcích, tady jde o jeden zajímavý jev. Severní moře je součástí Atlantického oceánu a ten vykazuje velmi velké rozdíly výšky hladiny mezi odlivem a přílivem. Protože Severní moře je mělké, za odlivu voda ustupuje hodně daleko od břehu a odhaluje obrovská bažinatá území, na kterých žijí živočichové i rostliny jinde nevídané. V době odlivu musejí dlouhé hodiny odolávat slunci, větru a relativnímu suchu, v době přílivu naopak musejí přežít pod vodou. A to pořád dokola se želenou pravidelností.

 

K tomu přidáme pustá území velmi řídce porostlých a v létě díky pestrým květům všemi barvami hrajících písečných dun a nekonečné písečné pláže. Jezírka a laguny plné vodných ptáků. Rozlehlé pastviny koní, ovcí, krav. A spousty domků připomínajících prý ty z "Pána prstenů", což však nemůžu potvrdit, chvílemi se mi nedostává klasického vzdělání. Pravdou ale je, že cihlové a hrázděné domy pokryté rákosovými střechami a často "kulatých tvarů" se mi hodně libily. Sylt stejně jako všechny Fríské ostrovy od nizozemského pobřeží až sem a dál na sever do Dánska vznikl navátím písku díky neutuchajícím větrům od severozápadu, velká část rozlohy ostrova, ač není součástí národního parku, je chráněna individuálními přírodními rezervacemi. Vše pak prošpikováno hustou sítí asfaltových nebo alespoň zpevněných cyklostezek a pěších tras dává ty nejlepší předpoklady k dokonalému poznání ostrova.

 

Natěšený jsem vjížděl po umělé hrázi vyhrazené jen kolejím a vlakům na čtvrtý největší a nejspíš nejnavštěvovanější ostrov Německa, šťastný jsem jej po třech nocích a dvou dnech opouštěl. Šťastný proto, že jsme měli možnost vidět vše, co nám nabídl, a že jsme té možnosti využili. Šťastný i proto, že celé se to odehrálo ze sedla mého milovaného jízdního kola a že jsem se vždy večer vracel do stejně milovaného obytného auta. A také šťastný proto, že jsem opouštěl to území, kde už si všichni zvykli na šikanu, sledování, povinné každodenní testování, kde se nikdo nepozastaví nad pro mě zcela nelidským omezováním lidské svobody a volnosti. Možná bychom měli být vděčni za vynález "chytrých" telefonů, díky nim na Syltu nikomu zdravému nebyl vypálen nebo jako v koncentračních táborech vytetován cejch přímo do kůže, každému stačí jeho smartphone. Pokrok zastavit nejde, ono cejchování v dobách minulých probíhalo násilně, dnes si svůj cejch do telefonu "natáhne" každý zcela bez odporu. Možná někdo věří i tomu, že ku prospěchu jeho zdraví, můj pocit je však takový, že se tak děje jen proto, že "náčelník přikázal". Náčelníkovi se odporovat nesmí, to přece ví každý. Co svět světem stojí, platí: Když nás budeš poslouchat, budeme tě mít rádi, a to si moc nepřej, abychom tě rádi neměli. Dodržuj pravidla a nepřemýšlej nad tím, zda dávají smysl, na to jsme tady my mocní."

 

Sedím za volantem našeho obytného vozu, pražce monotonně drnčí pod plošinou dlouhého vagonu, snad proto mám čas na zvláštní úvahy. Počátkem minulého století jeden národ se nechal "ukecat" a vyrazil do první šílené války. Z prohry se úplně nepoučil, stejně jako lidstvo se nepoučilo z toho šílenství. Neuběhla ani polovina toho století a ten stejný národ se znovu "nechal nachytat" malým křiklounem s úzkým knírkem pod nosem. Nechal nachytat a vtáhl svět do nového, mnohem šílenějšího šílenství. Dlouhých sedm let trvalo, než ten národ dostal pořádně přes prdel, dlouho se zdálo, že tahle "príučka", jak říkají bratři Slováci, docela pomohla. A dnes se mi zdá, že znovu poslouchají svou vrchnost aniž by alespoň trochu popřemýšleli nad smyslem svého konání. Národ, který se vždy pokoušel zdecimovat národy okolní, prý méněcenné, teď decimuje sám sebe.

 

Naštěstí vlak s sebou trhne na výhybce, vjíždíme do stanice Niebüll, a já už nemám čas dál rozvíjet své úvahy. Zcela plně se teď soustředíme na vyhledání pekárny, dostaneme tady i kávu do kelímku, a pak už jen pár kilometrů severně můžeme překročit hranice do úplně jiné tak trochu už skandinávské země Pil jsem jako Dán.

7/2021

 

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace