Ve válečné vřavě u pramene Odry

Jel jsem se podívat, kde pramení řeka Odra, jak vypadají vrchy, kterým dala jméno, a zažil jsem tam nefalšovanou válku.

Pravdou je, že pramen evropského veletoku leží ve vojenském prostoru. Ale copak to mohla řeka vědět v době svého vzniku před, Bůh ví, kolika desítkami tisíc let, co si v okolí místa, kde si její vody razí ze země cestu na povrch, lidstvo vymyslí? Na souřadnice 49°36´27.899"N, 17°32´16.040"E jsem dojel v pondělí dost pozdě večer, v úterý mě budila kulometná palba. Jedním oknem obytného vozu jsem se díval na unifikované stavby vesnických bytovek v Kozlově, výhled z těch na opačné straně hyzdily tabule informující o zákazu vstupu do vojenského újezdu Libavá. V mapách jsem se dozvěděl, že červená turistická značka vedoucí do nitra military area je přístupná ve svátky a o víkendech, to platí, a že se k prameni nesmí jezdit na kolech, to neplatí.

Chvíli jsem se rozmýšlel, zda do území pro dnešek zakázaného vyrazím, jak ale postupně slábla palba, má odvaha vzrůstala, a před polednem jsem vyjel. Ta cesta je krátká jeden a půl kilometru a celá po asfaltové obslužné komunikaci. Přemýšlel jsem, zda mě někdo zastřelí za mé neuvážené jednání nebo zamkne na sedm západů, a lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem neměl nahnáno. Ještě víc mě vylekala dodávka vyjíždějící po "zakázané" silničce, místo abych se ujistil, že s tím zastřelením to nebude tak horké :-). A ještě jeden jsem měl potíž, moc se mi líbila krajina Oderských vrchů. Tolik jsem toužil si domů odvézt nějaký obrázek, jenže co kdybych se tak pasoval do role imperialistického špiona?

Odra se může pochlubit dokonce dvěma prameny, vede k nim od asfaltové cesty několik set metrů dlouhý dřevěný chodník. Horní pramen je od dolního vzdálen asi 200 metrů délky a asi tři metry výšky, je u něj obrázek a lavička. Dolní zdá se být tím hlavním, obetonovaným. Pyramida chrání nápis, který oznamuje všem, kdo netuší, kam vlastně dorazili. Namočil jsem do "řeky", s níž jsem se setkal třeba ve Wroclawi nebo na německo polské hranici, dlaň, popřál jsem vodě i sobě šťastnou cestu a vrátil se zpět k autu. Tady však můj výlet nekončil, naopak, začínal.

Původně jsem chtěl podél Odry putovat na motorce, jenže na ni se nevejde ani postel ani koupelna, vyměnil jsem ji proto za e-bike a plán přetransformoval do podoby pro obytný vůz. Odra je druhá nejdelší řeka rozlehlého Polska, pramení u nás, možná proto si netroufám odhadnout potřebný časový budget pro takovou akci. Někde se však začít musí a to se mi přihodilo právě teď. Tok malého potůčku ale nekompromisně míří do míst, kde se válčí, musím tedy vzít za vděk okruhem Oderskými vrchy a se řekou se setkat někdy jindy. Z Kozlova vyjíždím tedy po cyklotrase do zaniklé obce Radošov, pomník z první světové je to jediné, co po ní zůstalo. A hezký výhled na nevysoké zelené vrchy a alej rozkvetlých kaštanů.

Vystoupám do Slavkova, kde se přes pastvinu rozhlédnu tam, odkud jsem přijel, a svěřen do péče zelené značky klesám, stoupám a ještě více klesám do údolí Srnkov a do Pekla. V těchto místech Oderské vrchy strmě stoupají z moravských nížin, proto hluboká údolí a strmá stoupání, však mě ještě jedno takové čeká po žluté značce do Uhřínova. Tam, kde vozová cesta přechází v nesjízdnou pěšinu, potkávám dvě malá liščata, každé z nich se nechá pozorovat sotva jednu vteřinu, než mizí v houští mladého listnatého lesa. Mezi pastvinami pod Uhřínovem volím další cyklotrasu, vyvádí mě na náhorní planinu, ze které můžu vidět Hostýnské vrchy a vzdálenější Beskydy. Tady se mi líbí nejvíc, opuštěná krajina luk a remízků, daleké výhledy, jen dvě ve trávě vyjeté koleje.

Na zelené cestou k Potštátu mám pocit, že jsem přijel do samého centra válečného dění. Hluk stíhačky ještě víc přehlušuje její kulomet, který pilot používá nejspíš v úsporném režimu, protože dávky jsou krátké a opakují se po dlouhých časových prodlevách. O to víc se ale pokaždé leknu, případné prodlevy ticha vyplňuje zlověstný zvuk přibližujícího se a vzdalujícího vrtulníku. Akční film je v televizi, ale tady já všechno zažívám "live", i když v patřičném odstupu, a ten děj se mi ani málo nelíbí. Dojíždím k pastvině, na které se povaluje asi třicet kravek, kolem nich lelkují a líně ocasy mrskají malá teleta. Kromě toho, že jsem se právě rozhodl už nikdy nepojídat telecí maso, jsem rozhořčen nad faktem, jak nechutně armáda ruší tohle idylické soužití matek a jejich dětí. Než si všimnu, jak jim je celá ta situace naprosto lhostejná, jak si "dobytek" žije to, za jakým účelem na svět přišel, jak je u té činnosti spokojen, klidný a vyrovnaný. Zajímalo by mě, zda tváře těch "bojovníků", jejich velitelů a velitelů těch velitelů v tuto chvíli také vyzařovaly takový klid a sílu z něj vyvěrající. Až příště budu chtít použít nějakou peprnou nadávku, už to nebude "ty krááávo", spíš se mi to jeví na "ty bojový pilote".

Ve válečné kulise sjíždím do Potštátu, dal bych si tu něco k snědku, chvíli poseděl, jenže není kde a není co. Všimnu si zdejšího zámku, jen tak mě napadá, že v posledních týdnech jsem už v několika podobných malých městech viděl, jak si městský úřad tyto budovy "zajistil" pro své potřeby, to asi také jejich budovatelé a uživatelé, rody šlechtické, původně nezamýšlely. Přes ulici sice trochu ošuntěle, přesto stále dobře vypadá soubor budov kostela a fary, morový sloup, sousoší s křížem a osamocená kostelní věž uprostřed náměstí také vytváří z mého pohledu zajímavou kompozici obrázku. Jen je tady zcela mrtvo, jedna mamka s kočárkem a jedno auto parkuje na protější straně náměstí za celou dobu mé prohlídky. Možná všichni obyvatelé hrají kompars v té nedaleké válce....

Alespoň z Potštátu vede pěkná nová cyklostezka do Boškova, tady se můžu napojit na starou silnici a až posledních pár kilometrů k autu jsem "pruzen" provozem na poměrně často používané silnici k Olomouci. Z nejvyššího bodu se ještě jednou rozhlédnu po Oderských vrších a těším se na zítra, na setkání se s mladou slečnou Odrou hned tam, kde jí z jejího útlého dětství propustí válečná zóna. Před tím ale potřebuji absolvovat jednu obchodní schůzku, proto se na noc trochu vzdaluji této oblasti, a noc to není nijak příjemná. Tichá a klidná ano, jenže také bolavá, asi jsem si v předchozích chladných dnech nechal nafoukat na záda a ta mi mou nelaskavost k nim teď vrací. Ráno je to všechno trochu lepší, rozhodování, zda vyjet nebo se pošetřit tak trochu za mě řeší menší nával pracovních povinností, plním je ve stínu stromů na břehu říčky Odry u města Odry. Alespoň už vím, co čeho tady příště půjdu.

6/2021