Ve stínu Vesuvu

Klidnou atmosféru vánočních dní v Laziu jsem sice neplánoval příliš měnit, aglomerace Neapolského zálivu však nepřipraveného zatraceně tvrdě hodila do víru společenské zábavy.

Ještě než jsem se však vydal k proslaveným antickým městům Pompei a Herculaneum, a ke středobodu neapolské zátoky k Vesuvu, zlákalo mě nenápadné městečko Cumae. U vchodu do areálu jednoho z nejvychvalovanějších antických měst v okolí (40°50´54.21"S 14° 3´17.99"V) jsem našel k přenocování malé parkoviště.

 

Město tady založili Řekové dávno před vznikem římské říše a chystali se odtud kolonizovat okolní území, i Neapol vnikla jejich zásluhou. V jedné z jeskyň žila Sibyla Kumská, od ní získali Římané knihy, které se staly základem prvního římského právního systému. A že jméno Sibyla není neznámé? Jistě, ona byla nejznámější antickou věštkyní. Do jeskyně jdu od vchodu vlevo a na konec chodby čtvercového tvaru, kam světlo proudí malými výklenky. Poslední tři místnosti prý byly jejím působištěm. Atmosféru mají i další části areálu, Jupiterův chrám nebo nejvyšší bod s dalšími ruinami. Z belvedéru se pokochám skvostným výhledem na protější ostrov Ischia.

 

Po prohlídce přejíždím na 40°47´20.00"S 14° 3´34.92"V a hledám místečko alespoň ke krátkému parkování. Výhled na mys Miseno a stejnojmenné jezero, na ostrovy Procida a Ischia i na celý neapolský záliv odtud je prostě excelentní. Na pláže pod mýma nohama sjíždím k odpolední krátké relaxaci. Honí se mraky, strašlivě fučí, to se líbí surfařům s plachtami vysoko nad hlavami, já mám brzy všechny nezakryté dutiny plné písku. Jen díky tomu mě neohluší řev vln :-). Se setměním vjíždím do Neapole, s nadějí hledám parkoviště u starověkého Herculaneum.

 

Najít je s navigací snadné, tady však nefunguje ověřené pravidlo z Čech, že u kulturní památky je zpravidla kde v autě přespat. Velká obezděná plocha je opatřena bytelnou zamčenou branou. Jezdit po Neapoli a jí přilehlých městech obytným autem bez "závozníka" je výživný zážitek. Červená slouží k tomu, aby řidiči zpomalili a rozhlédli se pozorněji, kruhový objezd je tréninkem zipování pro nevrlé. Parkování je pak samostatnou olympijskou disciplínou, vyhrává ten, kdo odstaví své auto na nejnepředstavitelnější místo. A při odjezdu se každý otáčí přesně tam, kde parkoval. Nikomu nevadí, že se tam auto napříč nevejde... Přihodilo se mi, projížděl jednosměrnou ulicí, která se stále více zužovala díky po obou stranách zaparkovaným autům. Přišla chvíle, když už jsem netušil, kolik místa mám po pravé straně, vlevo jsem si hlídal centimetry. Zrcádka, podle kterých by se dalo orientovat, vysoko nad střechami osobních pidižvíků. Zastavil jsem a zezadu se ozvaly první klaksony. A další a další. Ze dveří od naproti vyběhl holič s břitvou v ruce, na ní se ještě bělala nezaschlá holící pěna. A začal mi ukazovat, jen díky němu tam nestojíme dodnes.

 

V tomto chaosu najednou naprosto nechápu, kde budu dnes bydlet, vydávám se na zdař Bůh ulicemi. Nějak předpokládám, že čím blíž pod Vesuv, mohlo by to být lepší. Jezdil jsem a hledal snad dvě hodiny, netuším, kdo se za mě přimluvil, kolem jedenácté nacházím malou volnou plochu podél zdi v jednosměrce, vůbec mi nevadí mírný sklon. Mám pocit, že dnes si nezasloužím panáka, ale celou lahev. Ani si nevzpomenu, jak bych jí odšpuntoval a padám do mdlob.

Ráno podle navigace dojíždím asi 15 km za necelou hodinku :-) k parkovišti u ruin antického města Herculaneum a jdu na prohlídku. Rezignuji na všechny historické údaje, mírně stoupám ulicí dlážděnou obrovskými placatými kameny, rozhlížím se kolem sebe. Ústřední postavou, režisérem i strátegem je Vesuv, který nenápadně vykukuje nad budovami už moderních domů města za "hradbami". Myslel bych si, že se pošklebuje, jako by si říkal: "a tohle kdykoliv udělám s každým lidským hemžením", odpoledne na hraně jeho kráteru mám však úplně jiné pocity. Ale o tom potom, teď prostě chodím ulicemi, nahlížím do domů, pátrám po malbách, mozaikách, detailech a představuji si, jak tu lidé asi žili. Na katastrofu nemyslím, je hezký slunečný den a těch pár lidí, kteří sem dnes zabloudili, se usmívá a užívá si návštěvu podobně jako já.

 

Odlišují nás jen sluchátka na uších, ta na rozdíl ode mě určují jejich postup podle čísel, aby se neztratili. Přiznám se bez mučení, sluchátka nemám jen proto, že jsem se nedokázal domluvit s obsluhou. Zas tolik mi to nevadí, stejně se při podobných příležitostech v anglickém výkladu ztrácím někde mezi třetím a pátým bodem z cca osmdesáti sedmi. Tak si tedy šlapu, kam si tělo samo řekne, proto si pamatuji to málo, z výkladů těch druhých si však nepamatuji už dávno nic.

 

Odpoledne mě čeká Vesuv, moc jsem se tam těšil, hora i její okolí je vyhlášeno národním parkem a takové já túze rád. Hodně vysoko pod vrchol lze vyjet autem, naprosto nikde tam nelze zaparkovat, obytné auto už vůbec ne. Tedy alespoň kolem poledne ne. Sjíždím tedy notný kus silnice zpět dolů na konec řady a vztekám se, jak vysoko budu muset jít zpět. Pak to zkouším eliminovat nalezením nějaké alternativní cesty k vrcholu, jen díky tomu jdu kolem domku, kde prodávají vstupenky. Stojí tady jen pár lidí a jak nemám rád fronty, také kupuji a těším se, že u vchodu se frontě vyhnu. Moje taktika úplně nevyšla, ani u hlavní brány do národního parku nestála fronta lidí. Za to odtud všichni, komu neporadil někdo místní, se vraceli ten cca kilometr z prudkého kopce k pokladně, protože listky jinde koupit nejde. Aniž bych to tušil, má intuice mě v tu chvíli podržela naprosto spolehlivě.

 

A sopka samotná? Chodník o několika zákrutách vysoko vzhůru hůř vypadá, než kolik pak stojí námahy. Potkávám tu mnohem víc lidí, než na samotné hraně kráteru, jednak tudy jdou všichni nahoru i dolů a pak každý má jinou výkonnost a tedy rychlost výstupu. Na přístupných místech pod vrcholem už se lidé trochu rozeběhnou. Vůbec jsem netušil, co si mám od pohledů do kráteru nebo od výhledů dolů slibovat, možná jsem se i trochu bál. Přece jen, sopka je živel. Nakonec jsem poměrně dlouho hledal nějaké "živé" stopy po sopečné činnosti a těmi pár "pšouky" páry na mě hora tedy dojem moc neudělala. Těžko povědět, zda v dobách erupcí, které zničily Pompeje a Heraclum, to nahoře za klidného stavu vypadalo stejně. Naopak z výhledů na záliv, okolní hory a ostrovy jsem byl maximálně nadšený. Stejně jako z obrázků toho "neživého", co se ze sopečné aktivity dochovalo. Ona přece jen nějaká ta ztuhlá láva, zvláštní rostlinstvo na úbočích, vrásky skal v kráteru nebo rezavý pod podrážkámi bot podivně vrzající prach za návštěvu stálo.

 

Co mě naopak otrávilo byly kolony mikrobusů stoupající k hoře, davy lidí motající se všude kolem parkovišť, vchodu, pokladny, stánků se suvenýry. Vánoční Itálii znám jako autentickou zemi, kterou si konečně po turistickém létě mohou prožívat její obyvatelé. Prázdné pláže, nefungující parkovací automaty, otevřené jen ty dobré restaurace, kam na jídlo nebo kávu zajdou místní, protože turisté nejsou. Pro neapolský záliv to, bohužel, neplatí. Ještě zítra Pompeje a pak pryč.

 

Po zkušenostech z Herculaneum jsem v Pompejích vzal kemp. Nejprve jsem chtěl vzdálenější STPL, že bude trochu levnější. Už jen trefit se do jeho brány mi přišlo skoro nemožné, nicméně uvnitř stála obytná auta, tedy se sem musím vejít také. Vyšlo to, 10 cm z každé strany auta, jenže pak couvačka zpět, dnes je obsazeno. Proti vstupu do areálu antického města stojí několik kempů, vybral jsem na náhodu. Zůstal jsem tam nakonec dvě noci a bylo mi fajn. Prošel památku památek, kterou se prostě minout nesmí, jen tak jsem pochopil, že se vlastně minout může. Procházka se mi líbila, přesto příště raději pojedu do hor. Také jsem se potkal ne zcela náhodně s moravskou posádkou obytného VW California T4. Udělali jsme si mírně předsilvestrovský "mejdan" a ráno jsme ještě společně vyjeli k pobřeží Amalfi. Prohopsat k prvním kopcům pohoří Monti Lattari, které dělí neapolský záliv od pobřeží Amalfi nám zabralo celé dopoledne. Stáli jsme v silničním sedle, užívali si poslední vyhlídku na Neapol, Vesuv a všechno to šílené hemžení zálivu a já se ptal sopky na jedinou otázku. Proč si všechen tenhle blázinec necháš líbit? Bylo mi jí líto, jenže lítost není ten správný komunikační kanál, odpověď jsem nedostal. Sjeli jsme k pobřeží, kterému jsem chtěl věnovat mnohem víc času, a projeli malou část za pár desítek minut. Ve spěchu jsme proběhli městečko Viettri sul Mare s jeho proslulou keramikou a zelená T4 pádila Itálií dál. Ještě toho hodně chtěli stihnout za necelý týden. Pochopil jsem, co není můj způsob cestování, na noc jsem se vrátil uzoulinkou silničkou zpět do hor Monti Lattari a rozhodl se, že si pobřeží Amalfi projedu celé. Hezky pomalu i s časem na obrázky.

 

Když se dnes dívám do mapy Regionálního přírodního parku Monti Lattari, už si nedokážu vybavit trasu, kterou jsem horami projížděl. Co si pamatuji velmi dobře je strach, že se s někým potkám v zatáčce nebo v nejuzším místě. Průjezd vesničkami, které ač vzdušnou čarou vzdáleny jen pár kilometrů od turistického centra nejvyšší formy komerce, žijí si svým zapomenutým a po desítky let stejným způsobem života. Vinice, olivový háj, kravka nebo jiná domácí zvířata. Večer nálevna a pokecat s ostatními. Občas jsem potkal traktor, malý náklaďáček, větší mikrobus hromadné dopravy. A překrásné pohledy na okolní hory zalité slunečními paprsky. Cestu jsem prožíval velmi intenzivně, současně jsem si přál být už někde na silnici se dvěma pruhy a dělící čárou.

 

První vyhlídku na moře jsem spatřil znovu na samém jihu neapolského zálivu, u Montechiara, dál už jsem pokračoval přenádhernou vyhlídkovou silnicí ve skalách vysoko nad mořem. Postupoval jsem pomalu, zastavil jsem u každé možné vyhlídky na moře a skály, na každém rozšíření silnice. Jako na šňůrku jsem postupně navlékal perličky výhledů na pobřeží Amalfi. Přesto malá stále častěji se opakující tabulka znepokojovala mou mysl. Bílá, kulatá, s červeným lemem a obrázkem obytného auta uprostřed. Nedávalo mi to smysl, obytňáky mě míjely mým směrem i proti, o spoustě autokarů z vánočními hosty neapolského zálivu nemluvě.

 

Při vjezdu do městečka Praiano stál ten nekompromisní muž v černé uniformě. Nene, nechtěl po mně nic, jen projet kolem něj nebylo možné. Postaral se o prostor k vycouvání a otočení se na vhodném místě a odporoučel mě na zpáteční cestu. Zprvu jsem z toho nadšený nebyl, musel jsem znovu projet poměrně dlouhou stejnou cestu zpět, pak jsem se však rozhodl pro návrat na pobřeží přes sedlo Furore a to vůbec nebyl špatný nápad. Spatřil jsem pobřeží z mnohem vyššího patra hor, silnici, která jako kdyby po schodech sestupovala k modré hladině hluboko dole, v mezipatrech vždy pár řádků vinic. Dole na křižovatce ukazovala zakázaná cesta 5 km do Praiana vpravo, volná cesta dál pobřežím vlevo.

 

Takže další výhledy, další městečka, další zatáčky vysoko nad mořem. Zvedal se však vítr, stále silnější, u městečka Amalfi už jsem měl pocit, že nedržet se zábradlí, můžu létat jako jeden ze všudypřítomných racků. Ani předpověď počasí neslibovala nic příjemného a já měl v dalších dnech v plánu poměrně vysoké hory. Na poslední vyhlídce před Salernem už jsem ani nevystoupil z auta, rozhodoval jsem se, co dál. A rozhodl se radikálně. Dávám vale Kampánii a přejedu do Apulie, na podpatek proslulé italské holínky. Snad tam bude trochu tepleji, bez pokrývky sněhu a klid.

12/2014

 

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace