Vánoce, vánoce přicházejí, šťastné a veselé

Pomalu postupujeme k jihu podél španělského středomořského pobřeží a naši přátelé začínají spřádat štedrovečerní plán. Vánoce poněkud zavirovaného roku klepou na vrátka a my jen díky Kačence, Irence a Martinovi máme o tom nějakou povědomost.

Rodina na cestách objevila v Alicante nějaký ten market plný vánočních dárků, mě lákají kopce a úžasná Hanička se chce na velké město také raději podívat z výšky než z jeho útrob. Nejbližší tmavá zelená, která označuje na google mapách zachovalou přírodu, vyhlíží hned nad posledními domy a dostupné obrázky nás lákají k balkonu nad Alicante a na skalnatý vrchol Maigmo. Pozitivní se jeví i možnost vyjet velkou část kopce autem a pod vrcholem přespat, ale známe "své papenhaimské". Dokud nestojím nahoře, nemůžu horským silničkám úplně věřit, že nás na vysněné místo propustí. Čím později odpoledne do takových pasáží vjíždíme, tím větší máme šanci se s nikým nepotkat a prudké svahy i zákruty vyjet v rámci možností obytného auta.

Na 38°30´16.463"N, 0°37´17.441"W na nás čeká plácek z rodu excelentních, rovinatý, dostatečně rozlehlý, v noci opuštěný a daleko od lidí. S výhledem na osvětlené město a moře. Všude ticho, jen hvězdiček máme málo na obloze, ruší je světelný smog. Už od rána přijíždějí první nedočkavci lační po výhledech, my však nejsme mrštné ptactvo a starty máme pomalejší. Mívá to i své výhody, cestou na vrchol hory Maigmo, nejvyšší široko daleko potkáváme už jen velmi málo turistů, Španělé nejspíš spěchají na siestu doma. Jen prvních pár stovek metrů stoupání mi připadá trošičku nudných, pak už nevím, kam se dřív dívat. Vystoupím z piniového lesa a za mými zády se odhalí zubaté řady skalnatých štítů všech pohoří na sever odtud. Modrá obloha a velmi daleká viditelnost všemu dávají punc dokonalosti.

Na prvním mezistupni Hanička odpočívá, já hledám ty nejhezčí kompozice pro obrázky, bílé skály, zakrslé keře, občas nějaký kvítek. Hluboko dole města a vesnice a jen kousek dál hory a hory a hory. Některé vyšší ve tvaru tatranských štítů, jiné oblé a porostlé vegetací jako třeba Brdy. Čím výše stoupáme k vrcholu, máme co dělat, abychom na strmé, úzké a kamenité pěšině udrželi balanc, vrcholová pasáž už vyžaduje jistou chuzi a poměrně časté použití rukou k zajištění bezpečnosti. Ani nevím, zda se mám raději dívat do vzdáleného okolí nebo se věnovat té šílené díře těsně pod mýma nohama. Vrcholová skalnatá plošina s výrazným označením samotného nejvyššího bodu naštěstí toto dilema řeší za mě. Kolem se rozprostírá učiněná nádhera, moře, město, hory, kultivovaná i divoká krajina. Nejbližší okolí hory Maigmo obsadili další skalnatí obři oddělení od toho největšího hlubokými roklemi spíš holými, než porostlými sporou vegetací.

Z cesty dolů mám takovou hrůzu, že nejsme schopni najít pěšinu, která by nás labyrintem skal dovedla do bezpečí sedla hluboko pod námi západním směrem. Haničce stejná trasa k autu nevadí, využíváme alternativní souběžnou pěšinu, abychom zjistili, že není o nic méně vzdušná, než naše původní. U auta se ani nepřevlékám, vyndavám kolo z garáže a jedu obhlédnout další alespoň trochu dostupná místa okolí. Díky tomu se dostanu i do sedla, kam jsme měli z hory sestoupit, a jsem tomu opravdu rád. Maigmo vypadá majestátně i ze žabí perspektivy a pohled na další části pohoří je v přicházejícím podvečeru také pěkný. Jen znovu děkuji za motor mezi pedály, bez něj bych se polovičku krátké trasy s kolem jen vláčel, protože tady je to buď strmě nahoru nebo strmě dolů. Dojedovou rovinku před příjezdem k autu tady mají jen proto, aby si na její absenci nezdvořilý návštěvník nemohl stěžovat.

Na přepychovém místě jsme pro velký úspěch zůstali dvě noci, ráno s trochou obav o brzdy těžkého vozu sjíždíme kopec a přejíždíme o pár kilometrů k severozápadu. Ani nevím, jak se to tu jmenuje, mají tady však piknik area, ve Španělsku tolik oblíbené stoly a lavice a zděné grily v přírodě, jakousi kozí stezku určenou speciálně pro horská kola, zavřený hotel a velké parkoviště (38°31´9.233"N, 0°40´36.522"W), kde by také bylo možné zůstat na noc. Mám vymyšlený asi 20 km krátký výlet na kole, oblast je také součastí pohoří Maigmo, o vrchařské "prémie" tedy nejspíš ani tady nebude nouze.

Je to v poslední době taková trochu móda, všichni chceme být lepší, růst, a to prý nejde, když neznáme své poslání. Jak vznešené slovo, také ho už "řeším" spousty let. Hlavně aby to bylo pro lidi, pro společnost, aby to bylo prospěšné, křičí mysl, a hned shazuje všechny možné indicie, které sama při pátrání vymyslí. Pak příjde jeden takový a velmi klidným hlasem říká: "Jistěže potřebuješ znát své poslání, vědět, proč jsi přišel na tento svět. Nehledej, nepouštěj k tomu mysl, až se budeš v nějakém okamžiku cítit opravdu šťastný a spokojený v té činnosti, právě děláš to, pro co sis na svět přišel. Jsi ve svém poslání i kdyby to byla sebevětší "blbost". Věř pocitům, neposlouchej mysl". Možná je to zjednodušený "překlad", ale mně se líbí, takhle to umím pochopit.

Neodjel jsem z auta snad ještě ani kilometr a je mi jasné, že tady jsem "doma". Ne tady v tomto místě, spíš tady, v této rovině žití. Venku, v pro mě přijatelné teplotě, na sluníčku, v přírodě, v horách ne zas příliš vysokých. Kolem mě jak film běží krajina, která se mi moc líbí. Rychlost přehrávání toho filmu i jeho zápletky určují jen mé pocity, uhnu vždycky právě tam, kde mám pocit, že mi bude dobře. Ano, na řidítkách kola mi svítí chytrý telefon s vyznačenou trasou, moje mysl je dnes však mimořádně klidná a nevyžaduje její stryktní dodržování. Možná proto, že není cíl, neni časový limit, není výsledek, pro který bych musel podat výkon. Není ani strach, že bych si nemusel udržet tyto pocity napořád. Je jen radost, teď, teď, teď, teď.

Mapa mi ukazuje symbol zříceniny, jedu k ní. Nacházím jakousi polozbořenou kopulovitou stavbu zajištěnou čtyřmi stejně zahnutými pilíři, mívalo to i sklep, říká hluboká jáma pod kopulí. Mysl se ptá, k čemu tohle sloužilo, srdce říká nezkusíme obrázek? Mysl má hned argument, je tu špatné světlo, velmi temný stín, z toho nic nebude. Miluji svou mysl, i ona ke mně patří, těch obrázků jsem zkusil několik a jeden z nich si zaručeně schovám. Pak jsme spolu s myslí a chytrým telefonem vybrali další směr a cestu tak, abych projel, neztratil se, nemusel vláčet kolo po nesjízdných stezičkách.

Vyjeli jsme takhle "všichni" na hřebínek s nádhernými výhledy a já byl zase tam "u sebe doma", prožíval jsem každičký pohled do dálky i na blízké detaily. Všiml jsem si, jak stavba rozhledny ovlivní celek, jak si lidé vyšlapali pěšinku podél široké cesty, aby lépe "srostli" s okolím. Zastavil jsem s každou nadějí na nový pohled, kdyby tachometr měřil zastávky, bylo jich mnohem víc, než ujetých kilometrů. A byl jsem nesmírně šťastný a nesmírně radostný. Za každou zatáčkou, za každým sjezdem, za každým výjezdem. Po každém otočení hlavy i při každém pohledu vpřed.

V těchto chvílích je dobré vědět, že i bifteků z pravé svíčkové se jednou každý přejí, že i z nejlepších vín bývá ráno kocovina, že i nejkrásnější krajina zevšední. Nikomu se takové uvědomění asi nepovede vždy, ale každý "bodík" se počítá. Byl jsem ten den asi v dobré formě, začal jsem ty endorfiny pomalu "upouštět", aniž bych to tušil, a také aniž by mě spokojenost opuštěla. Začínal jsem být "u sebe doma" normálně, tam, kde to znám, kde nelítám v oblacích a přesto je mi dobře. Dokončil jsem svůj okruh, spatřil ještě další krásné obrázky krajiny i hor, našel malý bílý kostelík. Vrátil jsem se do auta, Hanička mi uvařila teplý čaj a dostal jsem najíst. Přišla zpráva od kamarádů, kam za nimi máme přijet a já jsem se už zase hodně těšil. Protože vánoce přicházejí, i když my s Haničkou je "nesvětíme".

Vjezd do prostoru u pláže nedaleko Santa Pola na 38°13´31.943"N, 0°30´39.573"W střeží obrovská tabule, kam obytná auta nemají vjíždět. Málokdy jich za ní stojí méně než dvacet. V uctivých rozestupech, aby nikdo příliš nerušil toho druhého. Podle obrázků P4N některá i několik měsíců. Místní policie projíždí kolem několikrát denně, v zimě má asi jiné starosti, v létě si netroufám odhadovat. Právě tady jsme se sešli s přáteli ke štědrodennímu menu. Pro mě, ježdění na kole stále více chtivého, byl jeho předkrmem výlet k majáku na útesu nad plážemi. Postavili tam takový vysunutý most ocelové konstrukce, aby bylo všude vidět. Hlavní pozornost všech přitahuje ostrůvek Tabarca, nejmenší obydlený ve Španělsku. Místní agentury k němu pořádají lodní výlety, přes Vánoce však odpočívají, tak možná příště. Projížďka po pobřežní promenádě pod palmami při západu Slunce naštěstí na žádné agentuře závislá není.

Tu oslavu vymysleli Irenka s Kačkou a Martinem, my jsme přišli vlastně k hotovému. Ještěže jsme všem koupili "santovské" čapky, mohli jsme je smeknout před nápaditostí, kulinářským uměním i radostí, se kterou vše probíhalo, a mohli jsme popřát hezké vánoce i všem známým i neznámým kamarádům. Začínali jsme krátce po poledni a protože všechny chody pocházely z moře, zapíjeli jsme to bílým vínem. Lososový tatarák, krevety, sépie, platýz, úžasný lehký bramborový salátek, jen moučník přišel z chladícího boxu Mercadony. A na doradu nezbývala kapacita. Tímto způsobem bychom mohli slavit vánoce každý den, tímto způsobem bych oslavoval život.

Přesto, jeden stín se nad naší oslavou vznášel, stín loučení. Naše cesta neměla plán, měli jsme ale smluven den nejpozdějšího návratu, a ten se neúprosně blížil. Zatímco naši kamarádi pokračují ve své třeba i nekonečné cestě, my jsme ještě nevystoupili zcela ze zajetí složenek, šéfů, pracovních povinností a materiálních hodnot. Vývoj ukáže věci příští, teď jsme se však na první svátek vánoční loučili, pak si znovu domluvili sraz u ještě jednoho jezera jižněji, pak ten sraz zase zrušili a nakonec se definitivně naposledy, snad jen pro tentokrát, setkali na původním místě. Ještě dva přírodní parky jsme měli v dojezdové vzdálenosti a já je chtěl vidět. Je to přece moje "poslání", na takových místech je mi nejlépe, tam jsem doma, v hezké krajině, venku... Taková místa potřebuji objevovat a pak pokračovat k dalším.

Na Salinách Santa Pola jsme jen zastavili na krátkou chvíli u bývalé strážní věže, a stálo by za to tu oblast objet na kole celou. Chtěli jsme však také vidět laguny de la Mata a Torrevieja, také chráněné jako přírodní park. Stání u hřbitova nic moc, nějak jsme se namlsali plážových a horských idylických spacích míst (38°1´9.544"N, 0°39´55.353"W). A okruh? Kdybych předem věděl, jak to tam bude vypadat, jel bych znovu, to ano. Mě prostě taková místa přitahují, i když nejsou top, a tady to nebylo top. Plochá nížina, vodní plocha evidentně slaná, bílé hrudky krystalizovaly na místech před Sluncem obnažených. Suché křoviny, pozorovatelny ptáků, kteří dnes však létali někde jinde. Husté osídlení, na druhé laguně regulerní povrchový solný důl. Alespoň paela a zmrzlinový pohár ve městě, a daň placená jízdou v protivětru a zimě a honbou za světlem, abychom u auta byli včas.

A bylo nám i smutno, Kačenka nám nechala obrázek u auta, když jsme přijeli, už tam nebyl. A to divné loučení neloučení. Zpět do bylo necelá půlhodina jízdy a tedy jsme se ještě jednou potkali, bylo nám znovu moc fajn všem. Teď už nic nebránilo otočit se a pomalu se začít vracet, rozloučit se a slíbit si další setkání. Ono to možná vypadá trochu nepravděpodobně, ale i dnes, vánoce, vánoce přicházejí, šťastné a veselé....

12/2020