Už nikdy víc na Bärwalder

Poprvé jsem stál na břehu jezera Bärwalder, že si ani nechci vzpomenout, kdy. S podzimním podvečerem jsem se vyloupl na škvárou vysypané volné ploše, někde hluboko pode mnou se rodilo jezero dnes známého rekreačního střediska. Okolí zdevastované těžbou hnědého uhlí, přímo proti mě stovkami světélek problikávající tepelná elektrárna. Zalezl jsem do postele dodávky Iveco, která se nikdy nestala obytným vozem, a při pozorování těch úkazů jsem usnul.

Od té doby jsem postával na už upravených parkovacích plochách mnohokrát, rovinatá krajina okolí zve k nenáročným projížďkám na kole, kolem jezera postavili cyklo a in-line bruslím stezku, zázemí bratwurst stánků se také v mnohém změnilo. Pláže na mnoha místech po obvodu jsou vysypány jemným pískem, opatřené v patřičných rozestupech protivětrnými kukaněmi známými od pobřeží Baltského moře. I samotný obr elektrárny se tváří nějak přívětivěji. To všechno se mimo jiné odráží ve vysoké návštěvnosti i v ceně parkovného pro obytná auta.

 

Přes víkend jsme chtěli spíš odpočívat, než se někde honit, konečně teplé dny jsme chtěli trávit u vody. Velmi nedávno byly německé hranice znovu otevřeny i lidem, kteří nevěří tlakům jiných lidí stran nejmenované a záhadně snadno přenosné choroby, to všechno nás znovu přivedlo k Bärwalderu. A rybníky a jejich obyvatelé, u některých jsem stál už tolikrát a přesto mě pohledy na tichou hladinu v každém ročním období jinou, protože i příroda kolem ní se mění, nepřestanou fascinovat. Vždycky je tu živo, mnohá území jsou součástí Biosférické rezervace UNESCO, která chrání desítky druhů vodního ptactva. Stačí přejet na kole hlavní silnici do Hoyerswerdy a jsme v centru jejich království. A ještě jeden fenomén nenechává mou mysl v této oblasti v klidu. Jsme tady na pomezí horní a dolní Lužice, kraj odpradávna obývali Lužičtí Srbové, Slované. Dodnes nacházíme alespoň dvojjazyčné názvy vesnic, pozorný pozorovatel si ale všimne více signálů nejednotnosti mluvy.

 

Na parkovišti trochu severně od toho základního, velkého, se nemůžeme na první dobrou "uprdelit", své místo si však najdeme a jdeme na kus řeči k "litoměřickým", kteří sem často jezdí "kejtovat", jestli to píšu dobře. Vypadá to nějak tak, že si nohy člověk uváže k prknu, které jezdí po vodě, sněhu a podobně, trup k obřímu křídlu z tkaniny, to létá ve větru vysoko nad tou scenérií, a pak se celkem marně pokouší tu kombinaci nějak uřídit, aniž by se utopil nebo odletěl někam třeba na ostrovy v dalekých mořích. Zatímco my ostatní se rádi vyhříváme na sluníčku, vyznavači tohoto sportu potřebují ke svému uspokojení bouři, vichr, mráz a hromy. Alespoň tak nějak jsem to pochopil, když jsem po hodině tichého pozorování běsnění všech živlů a dvou postaviček na hladině jezera z kabiny auta spatřil toho hocha a dívčinu absolutně splihlé, promočené, za to však spokojené a vysmáté se vracet k jejich Knausu.

 

To bylo v sobotu odpoledne, kdy my už jsme měli za sebou poklidný a pěkný cyklo výlet, začali jsme cestou po břehu Bärwalderského jezera, pod dozorem chladících věží elektrárny jsme si dali ranní kávičku a pak pokračovali proti toku říčky Schwarzer Schöps mezi rybníky u Kreby – Neudorf. V Brandýse mají dvojměstí, tady to je "dvojobcí, dvojvesnicí". Komu by to přišlo málo složité, můžu přidat překlad do lužickosrbštiny: Chrjebja – Nowa Wjes. Už to chápete? Mají tady zámek, kostel, fotbalové hřiště, několik rybníků. Na břehu Hammerteich stojí dřevěná konstrukce, ani jsem nepátral, k čemu sloužila, ale na obrázku to nevypadá nejhůř.

 

Zpět k autu se vracíme cyklotrasou pro změnu mezi dalšími a dalšími rybníky, mimo jiné, řekl bych, potkali jsme mořského orla. To stvoření si poletovalo hodně vysoko na obloze a evidentně velmi obratně využívalo vzdušných proudů. I přes tu vzdálenost bylo patrné mnohem větší rozpětí křídel než u běžných dravců, proto bych si na orla myslel. Navíc jsme jeli po cyklotrase, která měla jeho siluetu v symbolu a slovo "adler" v názvu. Takže teď mi klidně může někdo zkusit to rozmluvit.

 

Odpoledne přišel kontrolor zkontrolovat, zda máme zaplaceno parkovné. Chodil tam už v době, kdy stávalo 5 EUR, při dnešní ceně 20 za den stání na parkovišti bez jakýchkoliv dalších služeb se nedivím jeho mírnému nervovému vypětí. Když odcházel od okna našeho auta, použil jsem jedno z deseti slov mé německé slovní zásoby: "Gut?". Spustil na mě poměrně dlouhou, sice přátelskou, současně však přísnou litanii slov, která zasloužila pouze použití zbytku mé německé slovní zásoby. "Promiňte, nerozumím Vám". On svůj proslov zopakoval, pomaleji, s trochou gest, vyšlo z toho, že parking gut a kemping, ukázal směrem k židličkám a stolku poměrně daleko od auta na trávě za zábradlím směrem k jezeru, také gut. Až později nám "litoměřičtí" vysvětlili, že tady personál stryktně potírá kempování, tedy rozložení židliček a stolků přímo u auta. No co byste také za 20 EUR za den chtěli, že.

 

Nové ráno po bouřkách a nočním dešti nepatří k nejteplejším, fouká a semo tamo hrozí i nějaká ta přeprška. Nechce se nám nikam a nic, ale také nikam a nic nemusíme. Mám sice z předchozího večera připravenu trasu na kolo, jenže mám-li jí odjet sám, ihned pochopím, pro koho ji moje mysl připravovala. Na kolo sedám po jedenácté, věci nechávám svému vývoji. Vyjíždím původně navrženým směrem, tedy k Uhystu, ale v místě, kde jsem před mnoha lety prvně spatřil boxberskou elektrárnu a budoucí jezero Bärwalder, se napojím na silnici k jihu. Podél hlavní k Bautzenu vede asfaltová cyklostezka, ta mě však úplně neoslovuje, mapa kousek doleva slibuje soustavu lesních rybníků. To se sice ukáže jako neaktuální informace, přesto lesní cestou se mi jede příjemněji.

 

V Lieske přejíždím Sprévu a mám v plánu se napojit na její cyklotrasu, jen mě brzy zláká neznačená ale dobře sjízdná cesta podél břehu rybníka. Ještě teď s vděkem děkuji za ten nápad, více než hodinu se pohybuji zcela osamocený v říši vody, rákosí, žlutých kosatců nebo bílých leknínů. Potkávám spousty labutí a kachen, zahlédnu i divoké husy. Hluk přírody a života kolem vody jen umocňuje ten zážitek. Do civilizace vyjíždím ve vesnici Raude, tentokrát už naprosto cíleně mířím do další rybniční oblasti trochu severněji. Křižuje ji jediná turistická cesta, po ní však nikdo nechodí. I proto u břehu jednoho z rybníků vyruším labutí rodinku, která sice rozvážně odpouvá dál na vodní plochu, po chvíli si však táta uvědomí svou roli, načepíří křídla a "valí" to zpět ke mně. Je mi jasné, kdo je tady doma, ani se nepokouším svou pozici obhajovat. Kousek dál vidím nad lesem kroužit dalšího dravce rozhodně větších rozměrů, než běžně vídám káně, soustředím se však na myšlenku, jak není důležité jméno, které ptáku dal člověk, ale zda vnímám majestát přírody a její věčnou podstatu. Jsem šťastný, že z ní jsem vyšel i já, že si alespoň občas umím všimnout jejích detailů a mechanismů. Že občas přemýšlím nad tím, kdo řekl leknínu, kdy vykvést, kdo naučil tátu a mámu labutí se tak hezky starat o své malé.

 

Do běžné lidské reality mě vrací návrat do Uhystu a návštěva zdejšího domu kávy a zmrzliny. Kde jsou ty časy, kdy jsme u stolků na návsi pojídali velké poháry a popíjeli kávičku, dnes vyhrazenými dveřmi v náhubku dovnitř, nezdržovat a jinými ven. Káva do kelímku, do druhého vanilková a straccatela s trochou šlehačky. Hlavně vypadněte rychle ven, na lavice stlučené z palet. Dokonalá ochrana proti bacilu, ještě dokonaleji potlačená lidská důstojnost a sebeláska. Podél břehu jezera na místě bývalého povrchového dolu se vracím k autu a nějak mi dochází, že prožívám nekrolog mých návštěv u Bärwalder see, tady už pro mě místo není. Naštěstí bývalá NDR ještě disponuje mnoha jámami, ze kterých bylo vytaháno uhlí a teď je třeba je nějak vrátit přírodě zpět. Naštěstí se cesta budování umělých jezer v podobných lokalitách ukazuje jako ekonomicky přijatelná a přírodě pomáhá. Naštěstí mám ještě pár let času, než i sem dorazí německá tržní dokonalost, kázeň a poslušnost davů. A kdybych bez Bärwalderského, Parwitzerského nebo Senftenberského jezera snad nemohl v životě vydržet, můžu sem přijet třeba v listopadu ve středu. To zcela jistě zažiju všechna v těchto dnech veřejností okupovaná jezera tak, jak jsem je poznal před lety. Tichá, klidná a zádumčivá, vracející se domů do lůna země.

6/2021

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace