Učíme se couvat a hledáme kostelíky

Ještě večer po prohlídce královského hradu v Mykénách jsme vyrazili na dlouhou cestu k jihu poloostrova Pelopones, jejíž cílem byl maják na nejjižnějším bodu pevniny Řecka. K němu jsme však ještě měli daleko.

Silnice sledovala pobřeží a zvláště ve chvíli, kdy se k němu přiblížily hory a kdy západ Slunce za nimi ozařoval moře a ostrovy světlem růžové barvy, nedávalo smysl kamkoliv spěchat. Silnice se stejně kroutila do tisíce zákrut a jízda mimo nahoru nebo dolů byla svátkem, kdy uvědomělý lid uvažuje o vyvěšení státních vlajek. Soumrak i svítání na útesu na 37°11´12.977"N, 22°54´18.139"E , kde mohl i camper bydlet, byla podívaná pro suchozemce nevídaná.

Předchozí část: Vánoce pod ochranou pevnosti 

Ráno jsme ani nemuseli popojíždět daleko, za poměrně neturistických okolností nás zaujala pevnost na městem Leonidio. Aplikace v chytrém telefonu poukazovala na krabičku – skrýš jen 200 metrů vpravo od silnice, to jsme jako občasní náruživí hráči té hry nemohli nechat bez povšimnutí. Aplikace zas tolik chytrá není, zapomněla dodat, že také 400 metrů výškových nahoru. Když už jsme našli Laice přijatelné místo k zaparkování, vydali jsme se pro ni. Krabička dobré, věž bývalé pevnosti hezky zrekonstruovaná s posezením na příjemné zídce, do které se opíraly teplé dopolední paprsky lepší, avšak výhled k moři a především pak na město samotné a strmé skalní stěny obklopující ho ze tří stran, nelitovali jsme ani vteřinu vynaložené námahy...

 

Teď se naše trasa odchýlila od moře, kaňonem Dhafnon jsme stoupali do hor. Překvapovalo nás množství řeckých aut i těch s poznávacími značkami snad všech zemí Evropy odstavených na nejneočekávanějších místech podél silnice do údolí, brzy jsme se však dozvěděli, že právě strmé stěny zvedající se takřka od úrovně moře jsou jednou z nejoblíbenějších horolezckých oblastí Řecka. V době "teplých" vánočních svátků si tady užijí zvláště lezci z oblastí pokrytých sněhem.

 

Hluboko a vysoko ve skalách je ukryt klášter Elonis, starají se o něj tři jeptišky, které prodávají knihy, mešní víno a suvenýry. Klášter byl založen ve středověku a byť ho několikrát v jeho historii a naposledy v roce 1972 přestavěli, jeho návštěva na nás hodně zapůsobila. Jednak zbožnou atmosférou a především leteckými výhledy z cesty nebo od klášterních budov jakoby přilepených ke strmým vysokým skalním stěnám. Přestože parkoviště je značené přímo u vstupu do kláštera, silnička k němu je úzká a především velmi krátká, tedy jsme auto nechali stát u hlavní silnice. Přijet sem večer, mohli bychom tu i přespat, přes den je však malá plocha beznadějně zaplněna auty ostatních návštěvníků.

 

Horké chvilky jsme si připravili v ještě výše položené vesnici Kosmas, vyhledávaném místě pro horské procházky. V nadmořské výšce 1150 metrů na střechách ležel sníh, za ním jsme rozhodně do Řecka nejeli. Malebnou náves zdobí několik mohutných platanů i starých domů, v některých i v posledních dnech v roce fungující hospůdky. A zmateně značená objížďka a jediné místo k zaparkování. Nevím, jaký strach mě ovládl, spěchal jsem nejspíš aby nám to místo níkdo "nezabral". A nedíval jsem se do kamery a otestoval pevnost nástavby i odolnost sloupu veřejného osvětlení. Přestože někdo zatroubil, někdo zamával a někdo zapískal. Připadal jsem si, jak kdyby mě včera pustili z autoškoly, nebo spíš ještě hůř. Jako stárnoucí řidič v klobouku, který má pocit, jak bravurně ovládá svůj vůz a všichni kolem něj rostou hrůzou z jeho kousků. Bohužel se blížím k tomu věku a stejně bohužel jeden přesně tímto způsobem se chovající řidič mi býval velmi blízký. Ano, toho se na stáří opravdu bojím.

 

Ani jsem se nešel podívat na následky, sloup byl v pohodě. Vystartoval jsem podle nejbližší šipky označující objízdnou trasu, zábava však nekončila. Opravdu strmý výjezd po kluzké namrzlé čedičové dlažbě uzounkou ulící, kde se nevyhnou ani dva osobáky. To jsou chvíle, kdy se v plné nahotě ukáže nešťastná kontrukce obytných aut s dlouhým převisem za zadní nápravou = špatně rozložená hmotnost na nápravy, a pohonem nápravy přední. Laika se vzpínala jak divoký kůň, kontrola prokluzu ať dělala, co chtěla, mnoho nepomohla. Už jsem viděl ten kolos se po námraze pomalu a nekontrolovaně šinoucí jak saně do zdi některého z okolních domů. Zda se to pak prohráblo "na sucho", nevím, prostě nějak to přecukalo tu nejhorší chvíli, a po asi 500 metrech nám obec nabídla sice hodně nakloněné zcela prázdné parkoviště.

 

Ani se mi na plánovaný pěší okruh nechtělo vyrážet, klepal jsem se jak špatně vycvičený dobrman. Nicméně volant bylo to poslední, co jsem v tu chvíli chtěl držet v rukou a po obhlídce následků nárazu do lampy (díra do plastového nárazníku) jsem pochopil, že k opravě nutně potřebuji "střepy", které někde pod lampou zůstaly. Tedy jsme se patřičně přioblékli a vyrazili zpět na náves.

Ta vesnička je opravdu kouzelná. Nejen, že pod lampou jsem našel, co jsem potřeboval k následnému složení a slepení mozaiky nárazníku do původního stavu, navíc sluníčko ozařovalo to nádherné a fotogenické prostranství. Bylo mrazivo, vzduch však průzračný, obloha modrá a okolní zalesněné kopce rámovaly obrazy zasněžených střech v údolí. Obešli jsme vesnici asi pětikilometrovým okruhem, prošli jsme hájem jedlých kaštanů, podívali jsme se lidem do dvorků i na panoramata vzdálených hor. Po návratu do Kosmasu jsme využili pohostinství té nejzapadlejší taverny, kde jedné početné rodině při závěru slavnostního oběda asistovala stejně početná rodina majitele taverny. Tedy polovina stolů zůstala ještě volná. Znovu nám naše znalosti angličtiny nebyly k ničemu a znovu jsme si mohli vybrat ze dvou možností. Hostinský nám ukázal jídlo na pekáči a my jsme mohli říci ano nebo ne :-). A tak jsme znovu ochutnali něco, na co si do taverny chodí jen místní a co nebylo vařeno pro turisty.

 

Tady jsem zklidnil, pochopil, že o plastech nárazníků obytných aut život není, pohladil jsem Laiku po přístrojové desce a horskými silničkami jsme přejeli do Geraki, městečka vyhlášeného neobvyklou hustotou výskytu více než tisíc let starých byzantských kostelíků. A k nim nevedou žádné naučné ani turistické stezky, kdo je chce vidět, musí si je mezi zahradami nebo v olivových sadech najít. My jsme hledali vodu, místo na vylití medu a také kde složit hlavu. V tom prvním nám pomohli Indové pracující v nějaké malé místní firmě. U zdi omývali obří hrnce, našich deset konví nikomu neubralo, stejně tak díra do kanalizace a rychle postupující soumrak se hodily. A spaní? Nic moc, vyhlídnuté místo pod franckým hradem mělo sklon, že ani klíny nepomohly, takže kdesi u malého obchodu ve zchátralém domě na kraji Geraki. Noc však byla klidná a k jednomu z kostelíků nedaleko.

 

Druhý jsme si prohlédli u hřbitova cestou zpět k franckému hradu a zbylých asi dvacet šest jsme nechali pro větší zvědavce. A hrad byl vlastně původně městem Geraki postaveným po čtvrté křižácké výpravě. Proto i v jeho areálu najdeme několik byzantských kostelíků, nahlédnout však můžeme jen do jednoho z nich. Za to výhledy do okolí jsou skvostné, navíc stále hezky hřeje sluníčko, takže tady nakonec zůstaneme mnohem déle, než jsme původně předpokládali. Vymstí se nám to hned při následující cestě zpět k pobřeží.

 

Jedno z neštěstí některých obytných aut je nízká doložnost a výrobce ji řeší lecjakými prapodivnými způsoby zpravidla na úkor uživatele. "Solidní" prodejce si pak skrytá tajemství nechá pro sebe, proč klienta trápit, že. U Laiky je to třeba nádrž na 50 litrů nafty u auta, jehož spotřeba je okolo 11 litrů na 100 km. Žalostný dojezd. Chytří vědí, že stačí z nádrže vyndat jakousi "clonu" a už je objem 90 litrů. Váhu v Řecku nebo v Itálii nikdo neřeší, Němci posunuli hranici "osobního" auta u camperů na 4,2 tuny, v Rakousku za stejnou váhu vybírají 700 EUR pokuty a kdo nemá "C v řidičáku", dopouští se trestného činu obecné ohrožení. Sodoma Gomora a nám při té příležitosti už potřetí během řeckého putování chybí nafta...

 

Pokračování: Na ostrov byzantské historie - Monemvasia

Vůbec si neužíváme cestu horami a pak podél pobřeží. Leckde bychom i rádi zůstali na noc a dívali se na moře a kopce, svítící hladové oko nás však pohání dál. Dopadlo to znovu dobře, poslední kilometry jsme dlouho sjížděli z kopců, u čerpací stanice ještě pár litříků zbývalo a na noc jsme zůstali na STPL zdarma v přístavu Geryfa přesně naproti Monemvasii, byzantskému městu na ostrově. Úžasné výchozí místo pro zítřejší den.

12/2018

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace