Týden na cestě k Honzovi do Kadaně

Tento výlet začal už někdy v zimě, to se najednou v mé schránce objevil email od Honzy z Kadaně, prý čte články a líbí se mu mé obrázky, rád by se setkal. No vyrostl jsem jak národní lípa, takové setkání se neodmítá. Jenže jsem vyjel v sobotu večer a už v neděli jsem se vracel domů.

Ono se to tak prostě někdy stává. Z nedávného výjezdu jsem si zůstal dlužen okruh na Okoř a kousek údolím Vltavy, jistotu dobrého noclehu jsem hledal na Mělníku u Labe. Není to až tak dávno, stával jsem tam sám, i ve vrcholné sezoně dvě tři obytky. Tuto sobotu jich na nábřeží stálo snad dvacet, zalezl jsem do nejzazšího koutku, na středu se objednal k Honzovi a ráno rychle zmizel, byť i před otevírací hodinou nedalekého vinařství Betina. Necítím se býti zcela ve společenské formě v posledních týdnech a v těch víkendových dnech se mi to vyjevilo v plné své nahotě, potřeboval jsem být sám.

 

Na dnešní cyklovýlet jsem se těšil moc, měl jsem ho v plánu už mnoho let. Ještě dávno před érou obytného auta jsem projížděl při obchodních cestách údolím Zákolanského potoka v měsíčních intervalech a nikdy mi neunikla směrovka červené značky ke hradu Okoři, dnes kolem ní konečně pojedu vysněným směrem na kole. Startoval jsem z Dolan nad Vltavou do kopce asfaltkou, pak travnatou cestou dál na vrchol Nehošť. Má jen 267 metrů nad mořem, ale z nížin vystupuje dostatečně na to, aby poskytl překrásný výhled. Vidím kopečky Máchova kraje, ale také rafinérii v Kralupech, České Středohoří a Krušné hory. Chladné jaro a pomalu odkvétající keře mi navíc dodávají iluzi docela jiného času. Rozhlížím se, hledám tu správnou kompozici obrázků, kochám se blízkou krajinou i vzdálenými obzory. Je mi, jako kdybych se vrátil domů, a nemyslím tím žádné stěny ani místnosti, dokonce ani ne ty v obytném autě. Má mysl se na chvíli zklidnila a ztišila a dala prostor tomu, čím je živa moje duše. Vnímám jako velký pokrok už jen fakt, že si podobné stavy umím uvědomit, teď se ještě naučit si je i vlastním konáním a bez pomocných berliček nastolit v běžných životních situacích.

 

Teď se ale musím soustředit na prudký sjezd rozbitou polní cestou do Minice a napojit se na červenou značku úzkým údolím Zákolanského potoka, musejí se do něj vejít silnice, železnice, cyklostezka i potok. Mám v úmyslu se alespoň zdola podívat na Minickou skálu, přírodní památku a pak vyjet na podobnou jen rozlehlejší Otvovickou skálu. Pod první jmenovanou je možné v autě na 50°13´3.898"N, 14°17´12.407"E přespat, k té druhé mi zamezí přístup čerstvě spadlý košatý strom přes cestu. Zdálo by se banální překážka, jenže tady jsem opravdu s těžkým e-bikem nedokázal hustými větvemi prostoupit. Cesta dál do Zákolan byla hladká, hezká, přírodou.

 

Jméno obce Zákolany možná něco říká pamětníkům starých pořádků, těm ostatním dá jasnou zprávu pomník v nadživotní velikosti nedaleko návsi. Právě tady se narodil druhý "dělnický" prezident Antonín Zápotocký. Je to pár měsíců, kdy jsem stál u památníku na místě tábora politických vězňů u uranového dolu nedaleko Příbrami, snad proto tomu pánovi věnuji jen velmi letmý pohled, který rozhodně není naplněn příjemnými pocity. Ale to už stoupám k národní kulturní památce, o které jsem ještě před pár minutami neměl ani malé potuchy. Budeč býval slovanským hradištěm, důležitým centrem české státnosti, a rotunda sv. Petra a Pavla je prý nejstarší stojící budovou na území české země. Hned vedle jsou základy ještě jednoho kostela, také z devátého století, a mnohem mladší stánek s občerstvením, kde dostanu guláš s chlebem. Pravda, moc kilometrů jsem ještě dnes nenajezdil, ale nedejte si kus stravy ve stínu historického skvostu. I tady je možné v autě přespat (50°11´29.082"N, 14°14´41.863"E), jen si nejsem jist dojezdem větších camperů úzkou a strmou asfaltkou ze Zákolan.

 

Zpět do údolí padám lesní cestou, abych přijel k místu zmíněnému v úvodu, křižovatce značených cest, kde mě červená už před mnoha lety lákala k jiným zábavám, než byly ty pracovní. Úsek od Podholí přes Nový mlýn do Okoře údolím Zákolanského potoka, které je tady vyhlášeno přírodní památkou, je mi dnes nejmilejší, nejhezčí, pohled na mohutnou zříceninu pak sice atraktivní, ale také plný komerčního okolí. Pouťové atrakce, přeplněné náležitě placené parkoviště, restaurace s velmi rozlehlou zahrádkou, to není místo pro mě stvořené.

 

Pokračuji stále po červené značce a souběžné cyklotrase do Malých Číčovic a Tuchoměřic, kde bych se mohl zastavit u fungujícího kláštera, ale zdá se mi to tady zatuchlé, zchátralé, ani nemám chuť nahlížet, raději po silnici valím do Statenic. Vážně nejsem v dobré kondici, zdejší zámek se mi jeví jako v poslední fázi rozpadu, nezastavím ani v pekárně a kavárně u silnice. Žlutá mě vede do dalších vesnic Černý Vůl a Úholičky, tady ještě před prvními kapkami deště stíhám obrázek zámku, ale ani tahle stavba mě nenadchne. Plná zahrádka hospody a absence vanilkové u stánku s točenou zmrzlinou, má nerozhodnost, zda se schovat před deštěm nebo pokračovat už jen doplňuje tragikomedii mých chvil. Probouzím se až o pár set metrů dál, na křižovatce mi dává přednost řidička letitého Fordu a já jí ukazuji, že odbočuji. Vrací se mi krásný úsměv a ten rozehraje stejný na mých svěšených rtech. Ve stoupání přede mnou se na starém favoritu trochu trápí mladý chlapec, já přidávám na přípomoci a zvolňuji frekvenci na pedálech, nechávám ho v klidu s patřičným odstupem dojet ke křižovatce nahoře.

 

Kousek odtud mapa signalizuje místo dalekého rozhledu ze skal nad Vltavou, přítomnost stožáru mobilního operátora mi dává naději na slušnou příjezdovou cestu k tomu místu. Je tu sice hodně nepořádek, ten při kochání se výhledy nechávám za svými zády. Znepokojuje mě pohled na několik clon deště padajícícho z naducaných černých mraků ve všech světových stranách. Po nevítané studené sprše opravdu netoužím, rychle sjedu do Libčic nad Vltavou a napojím se na zelenou značku, která vede k autu asfaltovou cestou v těsné blízkosti řeky. I tady bych našel pár míst ke spaní, odrazuje mě ale velmi frekventovaná železniční trať a hlučné vlaky, klidného spánku bych se asi nedočkal.

 

Doma i v práci jsem nahlásil, že nevím, kdy se z výletu vrátím, že zůstaneme ve spojení právě proto, abych se vracet nemusel. Pokusil jsem si tak nasimulovat situaci přijet domů až ve chvíli, kdy se mi bude chtít. Vím přesně, co bych celý týden dělal, kdybych v autě zůstal, místo toho se s nedělním podvečerem vracím. Pod couvací kamerou se na řetízku z bílého zlata pohupuje pentagram, který jsem si nechal vyrobit za mírný poplatek a všechny dva mně sice ne příliš přané a přesto získané šperky ze žlutého kovu, aby mi připomínal potřebu mé vnitřní vyrovnanosti. Možná je na čase ho znovu "obléknout" pod trička, tílka, košile, v každém případě, zdá se, mám o zábavu do příštích dnů postaráno. Začínám trochu litovat schůzky smluvené s Honzou, obávám se, že tentokrát nebudu dobrým společníkem.

V pondělí a v úterý jsem jednak dobře zaměstnán svým zaměstnavatelem, a také myšlenky letí jak zběsilé stádo, nahoru i dolů. Mysl dává otázky a já doplňuji odpovědi, abych za chvíli tyto odpovědi úplně změnil a nebo neznal. Co bylo před hodinou jasné je teď plné pochybností, pochybnosti nabyly zcela konkrétních hran. Cítím všechno, jen ne vnitřní spokojenost. Mému vědomí v určitou chvíli zřejmě došla trpělivost, možná proto si vzpomínám na starou známou pravdu. Pokud se mi něco nelíbí, můžu to změnit, pokud to změnit lze. Můžu od toho také odejít a nebo to musím příjmout takové, jaké to je. Cokoliv jiného je čirým šílenstvím. Netuším, zda se podle té pravdy chovám vědomě, jisté ale je, že úterním podvečerem znovu projíždím stejnou silnicí jako v neděli. Jen za Mělníkem pokračuji na Slaný a Jesenici.

 

Městečko je celé rozkopané, mám docela hoňky najít rozumné místo na spaní, nakonec se zabydluji vedle rozestaveného rodinného domku na okraji rozlehlé plochy, kam z jedné strany místní vozí nepotřebnou zeminu a suť a z druhé jedna z firem pana premiéra nabízí k prodeji cosi, co dříve bývalo průmyslovou nebo zemědělskou halou. Esteticky nic moc, ale dívám se do zeleného, je tu ticho a auto stojí rovně. Ráno skládám kolo a mířím na hráz Velkého rybníka. Na jeho břehu bývalo za první republiky prémiové rekreační středisko pro pražskou a plzeňskou smetánku, dnes tu zůstal hotel se školícím střediskem a hromada chat. Úzká asfaltka mě vede podmračeným, větrným a studeným dnem k Jesenickému viklanu. Oblast kolem je poseta většími či menšími žulovými balvany a skalkami všech možných tvarů, proto také hojně zalesněna. A viklan by měl být takový, který stojí na jiném kameni jen velmi malou plochou a tedy ho lze bez větší námahy rozhýbat. K tomu zdejšímu vedou šipky, v jeho těsném sousedství stojí rozlehlý altán a naučná tabule. Přistupuji ke kameni, jemně se ho dotýkám a slibuji mu, že dnes zachovám jeho ticho a klid a nebudu jako všichni ostatní zkoušet, co je popsáno na tabuli.

 

Pomalu pak po zelené značce přejíždím ke Krtskému rybníku, tady se potkáváme s labutí, sedí na hnízdě a opatruje a zahřívá svým tělem budoucí generaci. Opatrně kontroluji, zda jsem pro ni v dostatečně komfortním odstupu, také ona bedlivě sleduje veškeré mé pohyby. Jsem nadšen respektem, který si vzájemně dopřáváme. Současně si uvědomuji, že právě tyhle chvíle jsou ty ony, proč chodím a jezdím do přírody, ještě v sousedních Krtských skalách jsou mi hojně dopřány. Ať už u opuštěného žulového lomu nebo na vrcholu přírodní památky, ten je ozdoben kamenem velmi zvláštních tvarů. I jeho se snažím jemně dotknout, tady komunikace už nefunguje. Vracím se na značenou cestu, pár obrázků najdu u Štikového rybníka, od Ostrovce trochu stoupám a pak sjíždím lesem už bez kamenů k Chvojkovskému mlýnu. Odtud to už není daleko do Žihle, ale k zimě se přidává i déšť a já se rozhoduji ke zkrácení trasy po neznačených cestách. Nakonec prchám, z překrásného prožitku krajiny a přírody se mi najednou stala honba za ujetím plánované trasy a pro to tady rozhodně nejsem. Zmrzlý jako holubí trus, naštěstí však suchý přijíždím k autu a jsem velmi spokojen. Převlékám se do "slavnostního" a jdu do jediné místní kavárny na kávičku a dortík. S cukrářkou v respirátoru dohaduji své pochoutky, ty následně odebírám a poněkud nejistě a nestabilně odnáším na zahrádku. Běží mi otevřít dveře a já zpod svého respirátoru, aby si toho všímla, procedím: "není to vidět, teď jsem se na vás usmál, děkuju". Kávu už mi přináší "naostro" a já jsem moc rád, že někomu, kdo pro mě něco dělá, vidím do tváře. Vyměněné úsměvy už není třeba komentovat.

 

A jedu k Honzovi, do Kadaně. Nechává mě parkovat na dvoře a zve mě k prohlídce historického domu na náměstí, který zrenovoval a zařídil si k bydlení. Je moc fajn vidět, jak mají život zařízený jiní lidé, jednak můžu vyzkoušet svou schopnost závidět a pak si ujasnit, jak se závistí naložím, jednak můžu mít inspiraci ke svým životním změnám a nakonec i můžu zjistit, co bych ve svém životě změnit určitě nechtěl. Navíc Honzík je fotograf s úžasnou schopnosti zachytit okamžik právě teď, jak jsem se později přesvědčil na vlastní kůži. A jeho životní příběh je v podstatě jedno velké dobrodružství, kde se stabilita snoubí s improvizací, spořivost s přepychem, ticho a klid s bujarým veselím. Při večerním vyprávění se shodujeme na mnoha společných zájmech a smlouváme zítřejší výlet.

 

Honza je také neskutečný pohodář. Měli jsme smluven odjezd v deset a já jako na potvoru jsem byl od půl deváté zaměstnán "pro systém" a mé příjmy dost důležitou prací. Už pár minut předem Honza běhal kolem svého auta, garáže, připravoval si kolo a oblečení, já jsem finišoval. Vyjeli jsme pozdě, ale on byl pořád v pohodě. Dovedl mě na krásné místo nad Ohří, ukázal dobré parkoviště na spaní v obytňáku. Když jsem zkusil něco vyfotit, díval se, jak pracuji, přitom já bych se měl učit. Jenže jeho práce byla fik,fik, ani jsem nepostřehl, kdy fotí on. Zatímco on fotí všechno živé, mně se líbí krajina, stavby, příroda. Chtělo by se povědět pohyb kontra klid, jenže když jsem večer viděl některé jeho snímky, možná bych to předefinoval na jeho schopnost vidět pohyb z jeho klidu a na moje pomalý klid se trochu vleče. Čeho jsem si nevšiml, zda se fotografováním i po tolika letech jeho praxe baví, ale asi ano, proč by to jinak dělal, že. A já se možná bavím natolik, že si nejsem schopen všimnout věcí mimo můj hledáček. I proto možná zkusím fotit lidi, abych víc vnímal jejich příběhy a to pěkné v nich.

 

Kávička a dortík ve vyhlášeném podniku v Ostrově nad Ohří nás oslovila oba, to už jsme měli projetý zámecký park a pár ulic kolem zámku, potom jsme zamířili do čtvrti vybudované za reálného socialismu po sovětském vzoru. Honza to tady má rád, mě podobná architektura nikdy moc neoslovovala. Když mi ale přirovnal zdejší stavby k panelovým sídlištím doby pozdější, přece jen tady žít je mnohem komfortnější. Zvláště dnes, kdy je možné ty domy vylepšit moderními materiály, kdy dostaly i nějaké ty barvy, kdy si lidé kolem nich zbudovali pestré zahrádky. Zajeli jsme ještě ke Koňskému rybníku, přírodní památce, je jich kolem víc, ale jen ten Koňský je chráněný. Tady už zase lilo jak z děravé čínské konve, tedy jsme klábosili pod přístřeškem, než vysvitlo znovu sluníčko. Než jsme téma dokončili, znovu pršelo, a pak znovu vysvitlo, takhle jsme to otočili několikrát, pořád bylo o čem mluvit.

 

Nakonec jsme se po osmi kilometrech a několika hodinách řečnění vrátili k autu a rozhodli jsme pokračovat zpět do Kadaně údolím Ohře. Zvláště mě zajímaly bývalé Lázně Kyselka, z jedné strany tady velmi dobře prosperuje stáčírna minerální Mattoni, z druhé strany se bortí, padají a lámou bývalé lázeňské budovy na promenádě, břehu řeky. Občas je sice patrný nějaký chabý pokus o záchranu některého objektu, jestli ale budou rekonstrukce pokračovat tímto tempem, nejspíš dřív začnou vařit pivo v černobylské elektrárně, než se sem vrátí lázenští šviháci. Zatím jsme jimi byli my dva s Honzou a ještě jeden s moravským přízvukem, který sem zavítá pravidelně jednou ročně při svém pobytu v lázních okolních.

 

Po návratu do Kadaně jsem se "přestěhoval" na parkoviště pod hradbami na břehu Ohře (50°22´27.603"N, 13°16´13.055"E), sice stojím trochu z kopce a parkovací box je mému autu skoro na těsno, ale je tu hezký výhled a když odjede místní omladina, i klid a ticho. Večer jsme ještě chvíli popovídali, Honzík mi ukázal další obrázky, třeba i jeho životních partnerek, a já znovu viděl ten obrovský rozdíl ve kvalitě kompozice i zpracování, ale i v pohledu na svět. Díky moc za podobná setkání.

 

Poslední květnový pátek, kdo by to byl letos řekl, prší, je zima, a já přemýšlím, co s "načatým večerem". Usnesu se na dnešním odjezdu domů, ještě před tím ale zajedu do Petrohradu. Rád bych i do toho ruského, dnes mě ale zajímá ten na pomezí Ústeckého, Středočeského a Plzeňského kraje. Až sem zasahuje oblast žulových kamenů a skal Jesenicka, stojí tu zámek, i když veřejnosti nepřístupný, nad vesnicí se podle fotek z map tyčí zřícenina hradu. Dobrým výchozím bodem je vyježděná plocha na 50°7´30.243"N, 13°26´40.682"E, i tady je možné zůstat v autě přes noc. Nejdříve stoupám alejí po široké lesní cestě, její okraj zdobí kameny opatřené plastikami českých světců, však kaple na kopci je zasvěcena všem svatým. Tam se ale podívám až v závěru výletu.

 

Nejdříve mě zajímají Petrohradské žulové skály dle tabulí vhodné pro bouldering. Některé jsou tak "omatlané" tím, co si lezci patlají na ruce, aby ze skal nepadali, že snadno poznám nejoblíbenější cesty. Líbí se mi tady, jsem na cestě sám, mám ticho a klid, můžu se plně věnovat tomu, co oči sledují a duše nasává. I když občas znovu spadne pár kapek, i když se ještě častěji bořím do blátivé cesty, cítím se naprosto spokojen, znovu "doma". Na mapě svítí červená růžice vyhlídkového bodu na Spáleném vrchu, nevede sem žádná cesta a ani nikdo nepřidal žádný obrázek, tohle místo nemůžu minout. Nahoře není po civilizaci ani nejmenší památky, příroda si tady žije po svém. Balvany, vysoká tráva, kopřivy i staleté buky, všechno bující v hojnosti vláhy, probuzené jarem v plném proudu. Pár metrů od vrcholového skaliska záplavu zeleně prosvítí vzrostlý bílými kvítky obalený keř hlohu, tančím kolem něj jak harlekýn před svou Kolombínou a hledám ty nejhezčí obrázky. Současně mě napadají nové naivní veršíky z obytňáku a já se cítím na vrcholu štěstí a spokojenosti. A uvědomuji si, jak důležitá je pro mě mysl tichá a klidná, když ji nemusím a nechci používat, a odpočatá a svěží při běžné denní práci a životě. Z čeho vychází můj šťastný a spokojený život a z čeho spirály zmaru, emocí a vnitřních bouří.

 

Teď se můžu vrátit zpět na cestu, dojít k jednoduché kapličce na lesní křižovatce i k té všech svatých stojící na místě velmi nepatrných zbytků hradu Petrohrad. Kamenných neomítnutých zdí tady sice několik stojí, ty ale vybudoval stejně jako kapli jeden z Černínů žijících dole v zámku někdy v 19.století a sloužila jako romantická vyhlídková místa. Mé oči vábí hlavně souvislý, dlouhý a ne příliš vzdálený hřbet Krušných hor a severní výběžky armádou zabraných hor Doupovských. Ještě obejdu přírodní památku Háj Petra Bezruče, což je v podstatě přejmenovaný zámecký park s mnoha starými zajímavými stromy přecházející do volné přírody Petrohradských skal, a kolem letitého dubu se vracím zpět k autu.

 

Po mírně natrženém šesti denním víkendu se ještě na karlovarské silnici zastavím na pizzu místo oběda, sleduji společností nastavené předvíkendové dopravní šílenství na přetížené silnici, potkávám i pár obytných vozů. Oni vyjíždějí, já se vracím. Ze svého vnitřního světa, z úžasného setkání s úžasným člověkem, z ticha a klidu do běžné životní reality většiny obyvatel na výkon orientované společnosti. Naštěstí ne na dlouho. Z čerstvých vzpomínek na povrch mého vědomí vyplouvá jedna, která mě asi nejspíš zvláště oslovila.

 

Někde uprostřed zámeckého parku v Ostrově nad Ohří se otáčím k Honzovi a říkám: "Stejně, vždycky takhle ve čtvrtek dopoledne, když jsem na výletě, si blahopřeji k tomu, že jsem se naučil alespoň občas takhle žít". A on bez sebemenšího rozmýšlení odpoví: "Já to mám takhle už mnoho let, vlastně už ani nevím, co je za den. Ráno vstávám a rozmýšlím se, co dnes budu dělat. Můžu jít do garáže a udělat něco na svých autech, můžu jet za Janou (přítelkyní) a být s ní v našem domě u Ohře, na zahradě. Můžu zůstat doma a třeba si v posteli číst, můžu jet někam na výlet. Můžu úplně co chci a nemusím vůbec nic. Takhle jsem to chtěl celý život a tak to tak mám." A já vím, jak jsem Honzu poznal, že to není póza nebo fráze, je to jeho životní pravda.

5/2021

 

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace