Trochu ledové bulharské jaro

Zájezd jsem odstartoval padesáti kilometry k Labi na Mělník hodně pozdě večer, cestou na Balkán jsem si jak na Balkáně připadal už v páteční sváteční dopoledne na dálnici kousek za Prahou. Chaos, zmatek, stres, v bulharské, balkánské přírodě nic takového nenajdeš.

A první nocí v Algyo na břehu Tiszy, v polovině cesty do Sofie, protože hraniční přechod do Srbska mimo dálnici je otevřen jen přes den. Deset minut procházky už za tmy, čtvrthodina v sobotním dopoledni, řeka se trošku vylila ze svých břehů. Nejdůkladnější prohlídka od srbských celníků a dlouhá cesta posledním slunečním dnem před sérií těch deštivých. Skončila u Klisurského kláštera sv. Petka nad městem Bankya (42°43´33.587"N, 23°4´40.582"E), skoro, do vášnivých rejů teenegerů se však už nehodím, nezbývá než přejet ještě v noci do tiššího koutku.

Noční výhled na osvětlenou Sofii se s ránem vypařil do husté mlhy, šedé a hlavně ve skoro tisíci metrech nad mořem studené. Jen rozkvetlé stromy nejbližšího okolí potvrzují dubnové datum, vše ostatní se ztrácí v nízko letících mracích. I prohlídku kláštera urychluje spíš vánoční než velikonoční teplota okolního vzduchu, jako kdyby pravoslavní věděli, proč slavit svátky o týden později. Barevné ikony a rozkvetlé záhonky zahánějí šeď a zimu jen mírně, s hřejivým momentem přichází ochranka kláštera. S dotazem, zda něco nepotřebujeme :-).

Pomalu sjíždíme do nížin města Bankya, brzdy obytných vozů postavených na podvozcích Fiat nejsou žádní siláci. Protože se počasí nemění, vyhledáváme restauraci s dobrou pověstí a jdeme si užít bulharskou kuchyň. V tomto ohledu musím ocenit rady místní průvodkyně, objednává plný stůl typických bulharských laskomin, po hodině konverzace a konzumace mám pocit, že se ani do auta nemůžu odvalit. Milosrdný déšť však urychluje mé kroky a vyhřáté obytné Malibu přitahuje silou magickou.

Předpověď počasí na další dva dny je více než žalostná, deště má vystřídat pršení, náš plán na procházky do hor dostává značné trhliny. Nocujeme v Sapareva Banya, jsou tu termály spojené s hotelem, zavírají však brzy po našem příjezdu. Při hledání noclehu vyjíždíme vysoko do nitra pohoří Rila, nacházíme krásné místo, tam však voda mění své skupenství z kapalného na tuhé. Představa, že ráno sjíždím po zasněžené silnici na letních pneu, nás z plácku vyhání a nakonec bereme za vděk plochou mezi staveništi rodiných domků ve vsi.

Následující den je klíčový pro mou průvodkyni a její finanční poměry, pouze dnes může bez sankcí vybrat jakýsi termínovaný vklad, místo turistiky tedy hledáme tu správnou banku. Pátrání nás zavede do Banska, po ukončené lyžařské sezoně úplně ospalého, stále deštěm zkrápěného, všechny reklamní poutače totálně komerčního místa najednou ztratily svůj lesk. Vypadá to tady jak čerstvě se probouzející po obrovském mejdanu, pravda bez pozlátka zahalená do hávu českých horských středisek devadesátých let.

Na otázku co s "načatým večerem" přichází odpověď v podobě termálního koupaliště v Dobrinishte, trávíme tu celé odpoledne a počet návštěvníků nikdy nepřesáhne číslovku deset. Voda má příjemných 37 celsiusů, mně z ní vyčuhuje jen hlava, aby sledovala kolísající teplotu vzduchu. Sedm, osm, s přicházejícím večerem znovu sedm a šest. To už je jen na návštěvu krásné krčmy Babuč, židli u krbu, džbánek červeného a vynikající pokrmy bulharské kuchyně. Spíme přímo před termálem na ulici, za celou noc kolem přejedou snad jen tři auta. Ráno je vše kolem nás včetně rozkvetlých stromů pokryto čerstvou sněhovou nadílkou.

Rosnička v chytrém telefonu dává naději lepších časů trochu jižněji a v nižších nadmořských výškách, naším cílem je Melnik. Nejmenší bulharské město známé skalními pyramidami, zvláštními domy, kde patro přesahuje nad přízemím, a červeným vínem. Na 41°31´19.866"N, 23°23´24.234"E nacházíme velkou odstavnou plochu, stojí tu už francouzský kolega s Hymerem, do centra původně řeckého městečka skrytého před středověkými nájezdníky hluboko pod pískovcovými pyramidami nedaleko. Tady září sluníčko, po modré obloze se potulují načechrané mraky vysoké oblačnosti, k vycházce do města a jeho okolí stačí tričko a mikyna.

Podél vyschlé říčky procházím "hlavní" třídou Melniku mezi restauracemi, obchůdky se suvenýry a penziony, prodejci čekají na kupující trošku jako na zázrak. Brzy se stáčím kolem mezi domy skrytého kostelíka a úzkou pěšinou stoupám k rozvalinám většího kostela sv. Nikoly nad městem. Po dosažení hřebínku se mi otevírají výhledy zatím k jihu, k horám na řecko bulharském pomezí, a na nekonečné řady pyramid tvořené pískovci a pískovcovými slepenci. Nedaleko pod ruinami je v mapě označen vyhlídkový bod, ten poskytuje letecké výhledy na Melnik, zaparkované oba obytné vozy a na další skalní pyramidy. Dominantou pohledu jsou však zasněžené a trochu v mracích ukryté skalnaté vrcholy pohoří Pirin.

Kousek se vracím stejnou cestou, pokračuji ale dál po hřebínku, jen řetěz upevněný na masivních tyčkách mi pomáhá, abych se nepos....l strachy z výšky na úzké pěšince vedoucí k dalšímu kostelíku a místu dalekého výhledu. Hejno žlutých kvítků a další pyramidy, výhledy na vysoké zasněžené hory, modré nebe plné dramatických, ale neškodných mraků, samota v těsné blízkosti turistického centra, to jsou pocity překrývající předchozí strachy. A divoké klesání po ještě divočejších schodech zpět k rázovitým stavením Melniku.

Zvenku to vypadalo spíš jako ruiny hradu a pod starými zdmi se pásl oslík. V jeho těsné blízkosti polehávalo telátko snad až příliš brzy odstavené od mámy, nespustilo ze mě oči po celou dobu mého pobytu v jeho zorném poli. Jako kdyby ve mně hledalo naději na návrat tam, odkud ho v rámci zdravé výživy lidstva vytrhli. Chtěl jsem si alespoň povyprávět, oslíka však zajímalo jen to zelené u jeho kopýtek a mým pohledům vytrvale nastavoval své pozadí kryté věčně pohyblivým ocáskem. Telátku jsem pro změnu nemohl nic slíbit. Za starými zdmi se skrývala ruina dalšího kostela, v dobách největší slávy města jich tu stálo několik desítek.

Procházím horní částí městečka a tak trochu z patra se dívám na jeho centrum, potom zkouším jít kousek cesty společně se zelenou značkou směrem k Roženskému klášteru. Ta prochází z části korytem vyschlého potoka, občas pěšinou po jeho březích, na dně skalnatého údolí. Po chvíli mě dobíhá pocit, že tady už nic nového neuvidím, vracím se na "centrální třídu" Melniku, kupuji tři lahve zdejšího robusního červeného a vracím se do auta. K Roženskému klášteru vede i silnice a k vyhlídkám na zdejší pyramidy dojdu od východu. A právě za tuto krátkou výpravu v podvečerním sluníčku jsem moc rád, tady se mi pyramidy zdají nejpůsobivější, za to tajemnému klášteru příliš pozornosti nevěnuji, snad příště.

Ještě jeden klášter je mi dnes dopřáno v rychlosti spatřit, ten nejnavštěvovanější, nejskrytější, nejvýstavnější, Rilský. Cestou k němu v podvečerním údolí bystré říčky na jindy frekventované silnici potkáme klisnu s hodně čerstvým hříbětem, nehne se od ní ani na 10 centimetrů. Údolí je úzké, to malé trochu zmatené a máma ho nemá kam bezpečně ukrýt, proto se za nimi ploužíme pro ně přijatelnou rychlostí několik set metrů. Jen do chvíle příjezdu bulharského pilota formule Rila, který nás razantně předjíždí, významně si poklepává na čelo a ty dva čtyřnohé vyplaší až vyděsí. Naštěstí ve chvíli, kdy už klisna může hříbě odvést na malou loučku vedle silnice.

Pomalu projíždíme kolem kláštera, kde se vše už chystá ke spánku, bereme naprosto opuštěné rozlehlé parkoviště na 42°8´21.896"N, 23°20´57.228"E. Nastavíme se do absolutní roviny i bez klínů či vyrovnávací hydrauliky a do těsné blízkosti brzy zjara divoké říčky, výhled máme na zasněžené blízké štíty národního parku Rila. Pak už jen rychlá večeře a cesta na kutě.

Ráno nás znovu překvapí příděl sněhu, vůbec jsme si neuvědomili, že "kempujeme" v nadmořské výšce skoro 1200 metrů, navíc tomu nenasvědčují ani strmé zalesněné stráně všude okolo. Rila je nejvyšším bulharským pohořím... Trochu se strachem vysoukáme auto ze souvislé sněhobílé plochy, hup stoupání naštěstí překonáváme jen s lehkým protočením předních kol. Parkujeme přímo u vchodu do kláštera, pravoslavné velikonoce teprve klepou na dvěře, dnes tu ještě najdeme dostatek prostoru pro umístění obytného vozu. Prohlídku tajemného a rozlehlého objektu prodlužujeme nahlížením do všech jeho koutů, na mě padají úvahy o údělu jeho obyvatel v době dlouhé turecké nadvlády nad územím slovanské země. Mnoho jsem se v příbězích maďarských pevností dočetl o krutosti osmanských okupantů, o modelu vymícení absolutně všeho, co by mohlo původním obyvatelům připomínat jejich minulost. Teď se procházím mezi zdmi skvostu, který toto řádění přečkal po celá staletí.

pokračování článku: Pod ochranou Vitoši

Po prohlídce monastyru a procházce kolem říčky divoce stékající do údolí se vracíme stejným směrem, silnice odtud jinam nevede. Před smluveným setkáním v Sofii nám ještě pár hodin zbývá, zastavujeme tedy u vesničky Stob. I tady eroze oddělila půdu od pískovcového podloží, stoupáme tedy na nedaleký kopec podél jako kdyby měsíčních kráterů. Kruhové vyhlídky se však nedočkáme, díky přírodním pyramidám je vrchol sám pyramidou s velmi ostrou, nepřístupnou špičkou. Naopak velmi působivý je pohled na balvany trčící do nebe na špičkách několika pyramid uvnitř "kráterů", tady ještě eroze zcela nedokonala své dílo. Při sestupu zpět k autu znovu začíná pršet, to příroda znovu zkouší jemnými tahy modelovat pyramidy u Stobu. My na výsledek jejího díla nečekáme, naopak na mou průvodkyni čeká její rodina a tomuto vábení ona těžko může odolat. Do Sofie to ostatně nemáme daleko.

4/2022