Tento způsob svátků velikonočních, zdá se mi ....

Tento způsob svátků velikonočních, zdá se mi poněkud nešťastným. Tak by se dal parafrázovat známý výrok postavy Vančurovy knihy k představě prožití krásných jarních dnů, kterou se nám snažili vnutit vůdci národa v době bacilové, tedy zjara 2020.

My nemáme v oblibě silniční zácpy a kolapsy, proto jsme zahajovali už ve čtvrtek dopoledne v Uherském Brodě. Potřebovali jsme ještě nějaký nákup, protože však nesledujeme sdělovací prostředky, zapomněli jsme na "seniorskou" hodinu v marketu. Tedy jsme nenasadili roušky a vyrazili do městečka s vidinou ranní kávy na lavičce případně nějakého drobného zákusku. Nemyslím si, že bychom byli nezodpovědní, roušku jsme při potencionálním setkání se s osobou příbuzensky nebo přátelsky ne blízkou nasadili nejméně mnoho metrů předem. Dýchat však dobrovolně vlastní výkaly déle než je to nezbytně nutné, to s prominutím ne.

 

Kávu jsme dostali, chutnou roládu k ní také, méně chutný věneček rovněž. Pak tedy ten odložený nákup a hurá do kopců. Naposledy jsem byl v Bílých Karpatech na Žítkové,

Žítková a Velký Lopeník

 

teď přišel na řadu cyklistický okruh z Bojkovic. Měl mě trošku znovu přiblížit tomu kouzelnému koutu hor. Abychom se vyhnuli nařízenému použití z našeho pohledu nesmyslných plátěných náhubků a současně nevystavovali ani sebe ani jiné nebezpečí nákazy, k výletu jsem startoval z malé vesničky Pitín. Hani zvolila taktiku plnění pracovních povinností v autě. Začal jsem jí trochu i závidět na počátku druhé hodiny i když pomalého, přesto poctivého šlapaní do kopce po rozbité asfaltce. Pak jsem se však vyloupl na louku Čuklačka, prameniště Olšavy, a závist byla ta tam. Trošku už ty Karpaty znám a tuším, že kopec s jistotou končí až s výletem, přesto to nejvyšší jsem měl za sebou a první hezký výhled na dlani.

 

Úsek po hřebenovce je pro mě vždycky svátek. Červená značka bývá turistickou dálnicí, nejdůležitější komunikací, proto často vede po hřebeni hor. Spojuje nedůležitější místa a málokdy se stane, že by někde končila. Miluji červené turistické značky, ta zdejší bělokarpatská mě dovedla na Skaličí nad kopanicemi Žítkové. Už při první návštěvě mě ten kraj učaroval, teď jsem se na něj díval z trochu jiného úhlu pohledu a znovu mi brada padala daleko pod hrudní koš. Návštěvu Žítkové a co nejhlubší poznání jejího okolí doporučuji všem romantickým kochačům, vyhledavačům širokých panoramat i lyrických detailů.

 

Po turistické červené a od Nového Dvora zelené jsem sjížděl do Bojkovic, i tento sjezd je okořeněn několika krásnými výhledy a několika nečekanými stoupáními. Zámek Nový Světlov nad Bojkovicemi byl pro karanténu uzamčen na sedm západů. Vzpomněl jsem si, že jsem v něm spal někdy počátkem 90.let, kdy možná ani jeho majitel ještě s určitostí nevěděl, zda je majitelem. Obrovský zámek zel prázdnotou, jen v jednom pokoji spal jeden host. Ani jsem si přes masivní železnou mříž dnes nevšiml, zda zámecký pán hotel provozuje.

 

Na kole jsem se první den pěkně utavil, ten druhý jsme tedy spíš odpočívali, pak kousek přejeli, našli luxusní a spíš nesdělitelné místo k přenocování v přírodě nedaleko Hostětína. V podvečer jsem vyrazil na pěší asi 8 km dlouhý okruh po červené místní značce. Občas jsem někde objevil drobný panel s textem týkajícím se dané lokality. Hodně příjemně a s láskou psaným textem. Zdá se, že člověk, který stál za vyznačením těch okruhů to tady má hodně rád a leccos pamatuje.

 

Četl jsem na Jahodníku, jak sem lidé chodívali sbírat lesní jahody, jak kousek vedle brzy vykvete trnkový sad. Slivovici tu dodnes pálí ve velkém, tehdy z trnek vařili i povidla. Prý je na střídačku míchala celá rodina. Ještě jeden, dva panely, a začínám si uvědomovat podstatnou věc. Ti staří žili v úžasném sepětí s přírodou, rozumněli jí, dokázali využít všechny její dary, ale nikdy jí neškodili. Možná právě tohle sám v sobě hledám při mém cestování, toulání se přírodou a krajinou.

 

Miluji přírodu, neumím však utrhnout a sníst bylinku, která by mi možná usnadnila život. Neznám jména stromů, keřů, kytiček, nevím, kdy co kvete a proč rostlinky přicházejí na svět. Nevím z přírody takřka nic a čím déle si slibuji něco vědět, tím víc nacházím nějaké důvody, proč to vědět nemusím. Ti staří nemuseli nikam cestovat, co měli doma, to je naplňovalo. Žijeme v jiné době, v jiném prostředí, v jiných myšlenkových pochodech. Nejsem si však vůbec jistý, zda žijeme lépe. Ať už z pohledu člověka nebo z pohledu přírody.

 

Už bych propadal trudnomyslnosti, když jsem potkal ten buk. Nádherný, velký, statný buk. Stál uprostřed lesa, okolo něj tisíce stromů jeho druhu, všichni na startu jara. Nalité pupeny čekaly jen na mávnutí praporku "teď". Ten jeden jediný buk odstartoval o pár dní dříve, jeho čerstvé zelené lístečky, taková ještě miminka, už nasávala z nebe světlo a pumpovala energii do svého kmenu a kořenů. "Můj" buk krasavec jako kdyby říkal: "někdo musí být první". I když ti okolo mu nevěří, možná se mu i smějí a pomlouvají ho. Aby nakonec udělali to stejné, co "ten první", jen o trochu později. Kdy už se není čeho bát, první jasně ukázal cestu....

 

Potkal jsem i tisíce petrklíčů, jejich květy a listy plné jako rty vášnivé milenky, korpulentní dámy. Chtěl jsem je vyzpovídat a chtěl jsem jejich krásu dostat do sbírky obrázků uvnitř mého fotoaparátu. Jenže jsem si nerozuměl ani s rostlinkami ani se světlem. I tak si jejich krásu budu alespoň ve vzpomínce nosit nějakou dobu všude s sebou. K autu jsem dorazil se soumrakem a tolik jsem vzal za vděk vším tím komfortem, které nám spolehlivé Malibu na cestách poskytuje. Ještě poslední pohled na hřeben Vizovických kopců, tam snad někdy příště....

 

Hlavní hřeben Bílých Karpat kopíruje z velké části česko – slovenskou hranici, Javorník je nejvyšší v části po Vlárský průsmyk. Chtěl jsem k němu dojet na kole, jenže jsem se toho počinu polekal už předevčírem. Snad proto jsem vyjeli na konec kopaničářské vesnice Kochavec, u polorozpadlého kravína je dostatek místa pro jednodenní parkování obytného auta. Neznačenou cestou uprostřed pastvin jsme pak vyšplhali ke Smolence, táhlému hřbetu nad Šanovem. Kolem pomníku připomínajícího leteckou bitvu nad Bílými Karpaty jsme se dostali až ke slovenské hranici a k hřebenovce, po které jsme vyrazili směrem k Javorníku. Krásný terén pro jízdu na horském kole, jen už je dnes pro mě celkem vysilující sem ten stroj dostat. Že by přicházela éra baterie vložené někam do rámu?

 

Pěšky je sice všechno pomalejší, ale také se mi dostává víc možností pozorovat všechno kolem, od obzoru až po každičký detail přírody. Došli jsme jen k místu zvanému Peněžná. V mapách je tak sice označená velká pastvina těsně pod hřebenem, lidé se však scházejí na upraveném plácku s lavičkami, altánky a odpočívkami přímo na hranici. Nejen turisté, ale také ti, kteří se dodnes neradi smiřují s myšlenkou oddělení Čech a Slovenska. I my jsme si na tomto místě chvíli odpočinuli, abychom se znovu neznačenými cestami přes pastvinu vydali zpět k autu. Bělokarpatské kopce jsou táhlé a dlouhé, i díky tomu jsme i dnes nachodili přes deset kilometrů.

 

Miluji mou parnerku Haničku, vždycky mi umí tak hezky naservírovat různá řešení různých situací. Původně jsem o těch řešeních ani moc nechtěl slyšet, nakonec jsem za ně většinou i vděčný, otevírají mi nové obzory vidění. Jako třeba velikonoční neděle z Bílých Karpatech. Při odjezdu jsem pěkně brblal, že návštěvou u přátel možná ztratíme krásný den, který jsme mohli prožít někde v přírodě. V neděli ráno jsem i za slunečního svitu s chutí pozdě vstával, s chutí jsem se potkal s jejími a snad dnes už i mými přáteli, s chutí jsem s nimi prožil krásný den na jednoduché, malinké a všemi občasnými obyvateli milované chatičce. Není tam elekřina, není tam lednice, není tam voda. Ještě nějak zařídit, aby tam nedosáhl signál mobilních operátorů a můžou si za pobyt v tom místě nechat platit od cizinců zlatem. A právě v takovém místě jsme prožívali tu naši velikonoční neděli. Ochutnali jsme slivovici, pojedli čerstvé grilované ryby, ještě několikrát jsme ochutnali tu úžasnou slivovici. Malibu nás čekalo kousek v údolí a já už si ani moc nepamatují, co jsme ještě ochutnali a jak jsme v podvečer došli k tomu Malibu. Prostě naprosto idylický karanténní velikonoční den.

 

Na pondělí konečně znovu vyšlo kolo, tajně jsem si myslel na okruh z Brumova – Bylnice přes Valašské Klobouky a kopec Požár zpět. Pro Haničku to byl však tak náročný počin, že přivolala bouřku, přesvědčila mě po pár kilometrech k návratu, našla úkryt pod mostkem a nakonec nějak docílila i mého štěstí, že jsme ten kopec nejeli. Původně jsme chtěli na Valašsku zůstat ještě v úterý, jenže Hani to s tou bouřkou trošku přehnala. V jejím týlu pronikl nad celé území naší země hodně studený vzduch a my jsme tedy odjeli o den dřív, abychom se o pár týdnů později znovu mohli vrátit.

 

Uznávám, ve vyprávění zcela chybějí souřadnice našich noclehů, tradičně mimo kemp. Přespávali jsme na severu Bílých Karpat na přenádherných místech. Možná i trochu rizikových místech. Na okraji pastviny, sice poničené lesními stroji, přesto ta pastvina někomu patří. Na břehu cesty a hranici políčka, domu na dohled. Nebo na místě na kraji lesa, které se za pár týdnů proměnilo v pole rodící nejspíš kravičkám píci. Polní cestou několik set metrů od silnice. Z mého pohledu nejsem v těchto místech příliš zvaný host, podle toho se i snažím chovat. Ráno pár minut po odjezdu nikdo nesmí poznat, že jsme tady nocovali. Ani nemůžu zvát nikoho někam, kam jsem také nebyl pozván. Jsem nesmírně vděčný, že mi bylo umožněno taková místa ještě najít a "trampskou noc" tady prožít i v obytném autě. Jen tak jsme si naši vděčnost mohli prožít mnohem intenzivněji. Chovali jsme se k těm místům s nejvyšší pokorou. Buk rodí bukvice nebo dub žaludy, aby z plodů vyrostly nové stromy. Přesto příliš často příjde stádo divočáků a většinu plodů sežere. Možná takhle nějak by ta místa dopadla po zveřejnění jejich souřadnic.... Všichni se přece chlubíme, jak spíme "na divoko".

4/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace