Strážovské vrchy z doby kamenné výletů obytňákem

Strážovské vrchy z doby pravěku mého karavanování, dnes místo vyprávění spíš takové útržky. Dívám se však na obrázky značně zšedlé kvalitou aparátu, dovedností fotografa i ve vzpomínkách, a musím povědět jednoznačně. Jeďte alespoň a pár dní do Strážovských vrchů, ač jsou nesourodé, rozlehlé a ne úplně známé, přesto nádherné...

My jsme tehdy od jihu přijížděli bílým Ivecem Daily, které ve svých útrobách disponovalo jen svou rozlohou velmi luxusní postelí, kempovými židličkami a stolečkem, přenosným chemickým WC a vedle něj postaveným 10 litrů vody kanystrem. Ten dokázal s přesností na milimetry vycentrovat platovou bednu tak, že přehozením ubrusu vznikl jídelní stůl :-). A bylo tam i naftové topení, které vynikalo zvláštní schopností. Topilo dobře přes léto, přes zimu nestačil motor dobíjet přídaný akumulátor. Nebylo tehdy nabíječky ani jiného přívodu 220 voltů proudu, místo ohřívání vzduchu v prostoru auta proto topení ničilo svou jedinou pojistku a hlásilo neustálé podpětí.

Od jihu jsme přijížděli proto, že jsme měli nějaké povinnosti v Piešťanech a tedy jsme také nahlédli do vrchů Povážského Inovce a vylezli na Bezovec, nezalesněný a tedy výhledy poskytující, a prolezli repliku hradiště u obce Kostolec. Už tam jsem vnímal, že se něco děje s mým obličejem, jako kdyby se snad chtěl rozdvojit. Zdobilo ho týdenní strniště a jeden z vousů snad zašpuntoval nějaké póry v pokožce.

Ve Strážovských vrších jsme jako první cíl zvolili Vápeč, překrásný skalnatý vápencový vrchol, přírodní rezervaci, místo dalekých výhledů. Jen 45 metrů mu chybí do kilometru nad mořem. Z Horné Poruby po modré nahoru a po červené Cestě hrdinů SNP dolů. Skoro celý slunečný den nám to zabralo, stihli jsme jen přejet do Čičman podívat se na pomalované roubenky. Vstáváme do deště a má brada opravdu povážlivě roste, už to vypadá, že mám brady dvě. Přejedeme Fáčkovské sedlo a chystáme se na výstup ke hradu Lietava, další den se ale rozhodujeme k cestě do žilinské nemocnice, ke dvojité bradě se přidala i horečka. Přímo na ošetřovně ta věc sama od sebe praská, dostávám tedy antibiotika a na noc jedeme někam k Súlovským skalám. Ty prostě nelze vynechat ani kdybych měl svou bradu vézt na trakaři.

Ráno je mi mnohem lépe, stejně jako závistivé princezně z pohádky Tři veteráni se rozměry mého obličeje pomalu vrací k těm původním, můžeme tedy vyrazit alespoň ke skalní bráně a na hrad Súlov. Tohle je pohádka o slepencích, vápencích, špičatých kopcích a našedlých skalách. Přestože tady nejsem poprvé, nemůžu se vynadívat. A aby radostí nebylo málo, navečer ještě přejíždíme do Manínské a Kostolecké tiesňavy nedaleko Povážské Bystrice. Večer padám do postele v nepohodlném autě jak podťatý, v horečce civím do neopracovaného stropu dodávky a ptám se sám sebe, zda tohle všechno mám zapotřebí. Protože však další den věnujeme sice krátké, přesto však projížďce na kolech, odpověď na tu otázku ani není třeba dodávat.

A jako třešničku na dortík si na poslední den toho sice ztrápeného, i tak překrásného týdne necháváme Strážov, nejvyšší vrchol. Pro nás je jedinou rozumnou přístupovou cestou červená značka hrdinů SNP ze Zliechova a ta stejná i zpět. Šest set metrů převýšení není v dusném letním dni úplně málo, naštěstí jen nejvyšší partie vápencového jako národní přírodní rezervace chráněného vrchu (1213 metrů nad mořem) nejsou zalesněny, takže většinu cesty absolvujeme ve stínu. A vrchol je prostě vrchol. Nejvyšší ve Strážovských vrších, vrchol sice divokého, i tak nádherného týdne, důstojné zakončení našeho putování. Jeďte alespoň a pár dní do Strážovských vrchů, ač jsou nesourodé, rozlehlé a ne úplně známé, přesto nádherné...

7/2007

Ukázat na mapě | Vladi Štekr