Starověká puzzle - Ravenna

Jestliže v Itálii za mozaikou, pak jedině do Ravenny. Toto město bylo před patnáctisty lety na krátký čas hlavním městem Západořímské říše, v Miláně se tehdejší císař Honorius cítil ohrožený nepřátelskými armádami. Ravenna obklopena močály se dala snadno ubránit a přístav Classis, tehdejší největší námořní základna Západořímské říše na Jaderském moři, byl na dosah.

Císařovy obavy se v roce 410 ukázaly oprávněné, Gótové dobyli Miláno i Řím, který začal upadat, a pochopitelně i Ravennu. Gótové byli také křestani, proto čerstvě zrozené hlavní město nesrovnali se zemí a ještě více ho zvelebovali. Především král Ostrogótské říše Theoderich, za jeho vlády zde bylo vystavěno mnoho kostelů, které byly zhusta vyzdobeny mozaikami. Po jeho smrti se města zmocnila byzantská vojska a připojila ho k říši Východořímské, ovšem i její tehdejší duchovní vůdci pouze upravili některé výjevy Theoderichových mozaik a dále městu dopřávali své přízně. Až v 16. století se rozvoj Ravenny zastavil, byla připojena k papežskému státu a především díky ústupu moře přístav přestal být použitelný. Dnes sice občas nějaká loď do Ravenny dojede ovšem jen díky 11 km dlouhému kanálu vedenému odpornou průmyslovou zonou.



K podrobnému prozkoumání Ravenny karavanisty jsme použili parkoviště a STPL 44°25´25.00"S 12°12´35.00"V, v prosinci zdrama, ale bez tekoucí vody. Jeho nespornou výhodou je poloha blízko centra. My jsme do Ravenny dorazili po ne příliš povedené prohlídce města Mantova a po zhruba dvouset kilometrovém přesunu po dálnici, svěží mořský vzduch a nebe, které se se soumrakem vyčistilo a už kolem sedmé zářilo hvězdami, nás vylákalo ještě večer na procházku do ulic. Nejvýznamější kostely ukrývající zdejší mozaiky byly zavřené, procházka posloužila k prohlidce přirozené centra města Piazza del Popolo a jemu přilehlých ulic. Podvečerní atmosféra byla příjemnější než dopolední, navíc historické paláce nasvícené měkkým světlem pouličních lamp nás okouzlily více než ráno za denního světla.



Čekaly nád všaj jiné divy. Cesta k prvnímu vyhlídnutému a průvodcem doporučenému kostelu Sant Apollinare Nuovo od STPL trvá necelých deset minut svižnou chůzí, otevírají v devět hodin, vstupenka platí i do dalších míst třeba do pro nás bylo důležitého kostela San Vitale. Sant Apollinare Nuovo není nijak nápadný, skromná cihlová stavba uprostřed mnohem mladší zástavby, v úzké ulici plné hustého provozu. Podobných věží v Ravenně uvidíte více, kdybych na fotografiích neviděl a v průvodci si nepřečetl, co mám uvnitř hledat, nejspíš bych ani okem nezavadil. Parkoviště u kostela nenajdete, pokladna je možná menší, než předsíň panelákového bytu. Nic nenasvědčuje tomu, jaký kulturní klenot ukrývá interiér kostela. Vešli jsme do jakési kostelní zahrady, dvakrát vlevo a jsme uvnitř. Žádné klenby, žádné rozsáhlé kostelní lodě. Jediná chrámová loď je velmi dobře osvětlena denním světlem a to, proč sem přicházíme, se táhne po obou stranách tohoto prostoru. Dvě obrovské mozaiky přímo proti sobě znázorňují procesí mučedníků nesoucí dary Ježíšovi a Panně Marii, na jedné straně muži, na druhé ženy. Víc toho popisovat nemá smysl, to chce prostě vidět. Ani fotky nepomohou, neexistuje takový fotoaparát, který by uměl zachytit, co zde můžeme spatřit.

Prohlídku lze pojmout dvěma způsoby. Buď popadnout průvodce a začít pátrat, co vlastně autoři mozaiky a stavitelé kostela svým dílem chtěli sdělit a jak to poznat. Nebo si jen tak sednout a být tam. Dívat se na ty desítky obrazů postav složených z malých dílků barevných kamínků. Přestavit si nezměrnou trpělivost těch, kteří skládali tohle starodávné puzzle. Nebo tu neskutečně dlouhou dobu, po kterou tenhle obrovský shluk kamínků bez nejmenší újmy přečkal do dnešních dnů. A nebo schopnost tvůrců tohoto díla vdechnout všem postavám život do jejich tváří jen pomocí různých odstínů kamenných čtverečků. Přestav můžou být desítky a když je přestáváme zvládat, zvedneme se a přesuneme se na druhou stranu chrámové lodi, abychom stejným způsobem pozorovali opačnou mozaiku. Naším štěstím bylo, že nás se v tuto chvíli v celém kostele sešlo, co bys na prstech rukou napočítal, takže jsme si mohli dovolit oba způsoby poznání toho místa. Tisíc pětset let rozdílu mezi tím tady uvnitř a za zdí venku.



Když jsme vyšli zpět do ulic Ravenny, sluníčko už stálo vysoko, obloha bez mráčku. Cestou ke kostelu San Vitale jsme znovu prošli centrem města, ale tady nás nic nemohlo zadržet. První myšlenky po návratu do reálu? Jsem šťastný člověk, protože můžu svobodně cestovat. Můžu vidět alespoň část z pokladů, které nám zanechali naši předkové. Díky obytnému autu to můžu vidět mnohem častěji, než bez něj. Tyhle poklady si můžu najít sám, bez zprostředkovatele typu cestovní kanceláře. Kdykoliv, třeba i těsně po vánocích. A když mě zláká něco jiného, můžu jet tam. Jsem opravdu šťastný a v tuto chvíli svobodný člověk.

A druhé myšlenky po návratu do reálu? Už se mi ten druhý kostel zdá nějak daleko. Třetí den šmajdám po městech, z té dlažby mě bolí nožičky. A to od něj ještě budu muset dojít k autu a pak řešit problém, který jsem si sem přivezl. Nebylo by lepší, kdyby mě tady vyplivl nějaký autobus a někdo mi řekl, v kolik hodin a kde mám být a zase mě odvezl a já bych nemusel nic řešit? A tak jsme doklopýtali ke kostelu San Vitale. 



Ten je spojen s nějakými muzei, možná i zajímavými, ale když je něčeho moc, je toho příliš. I když nás vstupenka opravňuje i ke vstupu do muzeí, věnujeme pozornost pouze mozaikám v kostele. Už nejsme tolik ohromeni, zdejší mozaika je ale dost jiná, než ta první. Vyplňuje tři kopule včetně přihlehlých stěn. Znovu to nejde vyfotit, studovat záměry autorů už se nám nechce. Lavic na sezení je tu mnohem více, ale také mnohé z ních jsou obsazené. Japonci fotí, jako kdyby ze snímků chtěli sestavit celovečerní dokumentární film, zaslechneme polštinu nebo ruštinu. Už se blíží poledne, i Italové už se probudili a v celých rodinách míří k architektonickému skvostu. Mozaika v kostele San Vitale je větší, barevnější, působivější, ale nám se víc libila ta první. Byl tam klid a posvátné ticho.

Na závěr mozaikového opojení jsme dostali tři třešničky na dort. Tou první bylo Mausoleo di Galla Placidia. Galla Placidia byla sestra císaře Honora, o něm byla zmínka na počátku povídání. Ta se hodně zasloužila o rozkvět Ravenny v počátku budování města. Mausoleo je malá kaple v těsné blízkosti kostela plná sarkofágů, není ale pravděpodobné, že by některý z nich obsahoval ostatky této ženy. Všechny stěny kaple jsou však také obloženy mozaikami. Velmi působivé ...



Druhou třešničkou je kostel Sant Apollinare in Classe pár kilometrů jižně středu Ravenny na místě původního západořímského jaderského přístavu. Tady jsme zase sami a znovu se můžeme kochat. Prostředí i místo samo je výrazně komornější a soustředit se na kochání se je tedy snadnější. 

Třetí třešnička nás vrací poněkud na zem. Je pátek, tři dny po vánocích a tři dny před silvestrem, v zemi toho funguje ještě méně než u nás. Díky informací od Míry Pandy nacházíme karavan servis, má otevřeno a ochotný majitel nám za dvacet minut a necelých 40 EUR instaluje nové čerpadlo. Můžeme zahodit všechny prázdné PET lahve, opustit “city tour” a s funknčí nádrží plnou vody zamířít do hor střední Itálie. Tím se ale kultury na další cestě nezříkáme.

12/2012

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace