Srazila se Carthaga u přehrady Seč

Už to vím dávno, že ty karavanistické srazy není nic pro mě. Kolikrát už jsem slíbil někomu i sobě nějakou účast a kolikrát jsem od ní utekl.

není daleko: Klenoty Pardubicka

Byla to taková moje dlouhodobá rozpolcenost, mnoho let jsem si přál spoluputovat s velmi těsně spřátelenou posádkou, na cestách jsem neustále potkával ty, kteří jeli alespoň v malé skupině. Tedy jsem si říkal, že takové kamarády můžu potkat třeba na srazu. A těšil jsem se na sraz moc, pak už méně a nakonec "mi do toho vždycky něco vlezlo".

 

Už nějaký čas přemýšlím o tom, co prožívám. Hledám kořeny a příčiny svých výkyvů. Zřejmě budu celkem citlivý kluk, projevuje se to prý mimo jiné ne příliš velkou ochotou sdílet prostor s velkým počtem lidí. Zvláště ne po delší dobu, za plotem, v povinných usměvech. Až jsem dospěl k poznání. Pro mé aktivity těžko najdu kamaráda mezi účastníky velkého karavanistického srazu.

Za dar z nebes považuji přítomnost partnerky Haničky v mém životě. Nejen že s ní o všech věcech můžu mluvit, často i dokážeme rozklíčovat, kde se potkaly ty dva drátky, jejichž spojení vyústilo ve zkrat nebo výbuch. A když se nám to nepovede, tak se jenom malinko dohádáme :-). Jsme prostě dokonalý pár, ostatně není tomu dávno, co si hledala letadlo z Lisabonu do Prahy, aby se zbavila mého vrozeného šarmu:-).

 

A do tohoto psycho guláše přisype svou papričku feferonečku Ondřej, když připraví Carthago sraz. Na první dobrou, jedeme. Na druhou dobrou, kolik lidí v Česku může jezdit Carthagem. Na třetí dobrou, bude lejt jako z konve, moc lidí tam nebude :-). A na čtvrtou dobrou, už je to dost dlouho, kdy jsme se potkali s Ondřejem a Štěpánkou. Když budu teď a tady jen za sebe, potil jsem trochu krev, když jsme se s Ondrou plahočili z části na kolech a z části vedle nich do kopce, který Štěpánka vyhupsla jako laňka cyklozávodnice, zjara v Toskánsku. Mám rád svůj klid i občasnou samotu, jenže tam s nimi mi bylo opravdu moc dobře.

Prvotní eufórii z přátelského a radostného nadšení všech lidí na srazu vystřídalo něco. Úplně nevím, co to bylo. Závist, pocit vlastní nedostatečnosti, česká zaprděnost? Ten Jarda, no on je moc fajn, a jak se mu daří v tom podnikání, jak si se vším ví rady, to já nikdy nedokážu. Ten Kamil, jak má dokonale vyřešenou garáž a spolu s Alešem, jak mají nablýskaná auta. Naše Malibu má sotva půl rok a šrámů na těle jak zápasník sumo před důchodem. Takové nádherné auto si možná na rozdíl od všech tady já asi ani nezasloužím. Navíc Aleš v neděli ráno vyrobil tu nádhernou fotku proti sluničku a dal ji na Facebook. Provozovatel webu s přívlastkem "photo" tohle neumí, vlastně už ani nemá foťák... Tohle opravdu bodlo, vypadá to jako do srdce, ale amigdala se stala cílem téhle čepele. A Ondřej, no ten je prostě "dokonalej" prosperující firma, ví všechno o obytných autech, se všemi je kamarád. A dokonalá Štěpánka vedle něj. Jak sportuje a co všechno ujede na kole, úspěšná, příjemná. Doprdele, doprdele, doprdele.... Alex s Danou Žurkovou možná v mých očích nevypadají tolik dokonalí, jenže jsou "normální", klidní, vyrovnaní, spokojení. A JÁ NE. Aspoň ne teď.

Dva dny mi bohatě stačí k tomu, abych se pokakal z toho, jak i tady jsou všichni lepší, než já...

 

Tomu šotkovi, který bydlí ve tmě pod mou lebeční kostí, v odborných kruzích vznešeně říkají "vnitřní kritik". Jeho útoky prostě občas nezvládám. Vlastně hodně často právě ve chvíli, kdy jsem ve společnosti více než tří lidí a méně než tisíce stromů. Dá mi hodně práce se nadechnout a pousmát. Poskládat to rozbité zrcadlo a podívat se do něj až pak. Někdy k tomu potřebuji několik minut, někdy několik hodin. A někdy týdnů, měsíců.

Pak se jednoho večera můžu posadit ke kompu, podívat se konečně na všechny mýma očima viděné obrázky z toho výletu. Dát si k tomu sklenku dobrého portugalského červeného a téměř nekontrolovatelně ťukat do klávesnice. Na monitor dopadají slova, která bych možná nikdy nevyslovil. Pomáhá mi klasický jemný rock maďarské Omegy, i šotek se jím nechal umlčet.

Teď můžu poděkovat Ondrovi a Štěpánce za to, že jsou tady na tomhle světě a že mi dovolili se s nimi setkat a být mi s nimi. Hezky:-). Poděkovat Jardovi, že mi ukázal, kam bych se mohl dostat, kdybych byl lepší podnikatel a cítil se v té roli dobře. Že mi ukázal, ve které roli se dobře necítím, přestože jiným lidem v ní dobře je. Poděkovat Alešovi a Kamilovi, ti mi ukázali, jak je možné se starat o auto a mít ho krásné a dokonalé. A pomohli mi uvědomit si, že v mých podmínkách si můžu vybrat. Mít dokonalé auto nebo pořád někde jezdit. Oboje ani s vydatnou pomocí Haničky nezvládáme, ale můžu se sám sebe zeptat: "co chceš?" Jen pak můžu mít, co opravdu chci. Pokud chci udržovat hodnotu auta, můžu to mít. Pokud chci hodně času prožít na cestách a hodně vidět a poznat, i to můžu mít. Jen musím přijmout fakt, že najezdím hodně kilometrů, bude to něco stát a asi se také nevyhnu drobným šrámům na autě. Možná někdy i méně drobným... Ale mít to můžu.

 

Obzvláště děkuji Alešovi. Možná se nikdy nenaučím fotit proti Slunci a vidět tak nádherné obrázky se sluníčkem v korunách stromů, jaké vidí on. Dobrý fotoaparát si však koupit můžu a pokoušet se neustále zlepšovat obrázky, které zachytím na jeho "simku" také. Otevřel mi už přivírající se oči !

Děkuji Daně a Alexovi, vnímám Vás jako nádhernou inspirací pro životy jiných, kdybyste to náhodou nevěděli. A prosím, neříkejte, že nejste. Ačkoli nás to všichni naši životní učitelé učili, skromnost není pro člověka dobrá vlastnost. Cítím ve Vás velmi silnou lásku, tu, které se říká bezpodmínečná. Zdá se mi, že jste jeden pro druhého naprosto dokonalí, úžasní a nádherní. A zdá se mi, že tohle jemně a s pokorou předáváte lidem, které potkáváte. Zdá se mi, že i my s Haničkou jsme toho od Vás špetku vzali....

 

Děkuji Pokorňáskům i všem ostatním, kteří jste tam na chvíli nebo na celou dobu přijeli. Toužil jsem po Vás, pak jsem se Vás lekl a pak jsem Vás všechny viděl lepší než sebe. Všem Vám jsem alespoň chvíli záviděl, nemám důvod to všechno nepřiznat. Všichni si myslíme, že emoce jsou dobré nebo špatné, skutečnost je však taková, že emoce jsou emoce. Dovoluji si pokaždé s radostí závidět od chvíle, kdy jsem se dozvěděl a přijal pro sebe jednu důležitou pravdu. Závist nám ukazuje, po čem toužíme. Jak začnu závidět, dostávám signál. Abych začal uvažovat, zda opravdu toužím po všem, co v tu chvíli někomu závidím. Jen tak se můžu rozhodnout, zda zapracuji, abych to měl také. Nebo zda by se mi to Vaše sice líbilo, nicméně netoužím po tom zas tolik, abych se vzdal něčeho mého. Něčeho, co mám doopravdy rád.

Ten víkend mi bylo veselo, a také úzko. Rozverně i smutně. Byl jsem nadšený i zhroucený. Upovídaný i tichý. A závistivý, závistivý, závistivý. Díky tomu všemu jsem získal nádherné nové zkušenosti. Ondřej nám zorganizoval první Carthago caravan sraz. Už žádný další nebude takový, jako byl ten první. Díky Vám všem jsem si ho prožil se vším, co pro mě k takovému srazu náleží. Zážitek nemusí být nutně pozitivní, musí být intenzivní, aby si ho člověk dobře a dlouho pamatoval. Můj zážitek z Carthago srazu byl nejprve intenzivní, aby postupem doby přerostl v pozitivní. Všichni, kdo jste tam byli, jste v mých očích úžasní, krásní, nádherní lidé, mám Vás všechny moc rád a děkuji Vám, že jsem se s Vámi mohl setkat.

 

Za tu poslední větu mě v pohodě můžete poslat tam ... ano, do prdele. Jsem však člověk se zvýšenou citlivostí:-), tedy si takovou větu můžu dovolit, ať se někomu líbí, nebo ne. Mně se to líbí moc :-). Mějte všichni krásný čas do příštího Carthago caravan srazu :-).

10/2019

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace