Slavnost slunovratu u Korintského zálivu

Když naši předci zakládali tradici Vánoc, nejspíš netušili, v jaký komerční, společenský a ekonomický chaos se oslavy těchto svátků zvrhnou. Naštěstí před našimi předky žili ještě jejich předci a ti jistě ne méně radostně, spíš s větší pokorou a úctou k přírodě slavili svátky Slunovratu. Abychom předvedli třeba o zlaté neděli dopoledne před nějakým nákupním střediskem podobnou slavnost, na to ještě síly ani vědomosti nemáme. Odjeli jsme tedy pár dní před svátky do Řecka a tam u Korintského zálivu jsme si udělali malou soukromou oslavu dne, kdy se sluníčko začíná vracet znovu k našim krajinám.

Jak taková oslava probíhá? Zimní slunovrat je svátkem vody, přesto moře k oslavě bezpodmínečně nepotřebujeme. Nabereme si každý svou sklenici vody, trochu jí zahrabeme do oblázků pláže, v podvečerním klidu (i když za zády nám trochu duní přístav a město) za tichého šplouchání malých vlnek zálivu si každý u své sklenice zapálime svíčku. Tiše si rozjímáme o všem, co bychom si přáli, aby voda z našich srdcí odplavila. Po takové chvíli vodu pomalu vylejeme do moře, zhasneme svíčku, při troše neopatrnosti rozbijeme jednu sklenici a jdeme spát :-).

 

Cestou k autu se ještě zastavíme u pojízdného fast foodu, abychom ochutnali něco echt řeckého, a koupíme si první, hodně přesolené souvlaki. Máme tři týdny na to, abychom zjistili, jak má tato pochoutka chutnat doopravdy. A také máme za sebou dva tisíce kilometrů cesty Maďarskem, Srbskem a Makedonií v mrazu a sněhu s trochou zmatků na maďarské dálnici a trochou strachu (zbytečného) v Srbsku a Makedonii. Při sklence českého suchého bílého vína se ještě chvíli díváme na mohutný osvětlený most mezi pevninou a Peloponesem u městečka Rio, ruch v trajektovém přístavu také utichá, tedy pokojně usínáme. 38°18´33.716"N, 21°47´0.006"E

 

Ráno máme dlouhé a ospalé, přestože příroda nám zřetelně modrou oblohou a velmi příjemnou teplotou ukazuje správnost volby vánoční lokality. Sice později, přesto vyrážíme na prohlídku staré turecké pevnosti, dnes je vstup zdarma a výhledy z hradeb na pevninu a hory přes úžinu jsou uchvacující. Poctivě všechno prolezeme a pak se dáme na cestu do hor. Značka v mapě ukazuje místo dalekého výhledu v serpentinách nad městem, projíždíme malé vesnice vysoko nad mořem, kocháme se výhledy, i když krajina bezprostředně v okolí silnice je trochu jednotvárná. Olivový háje, ves, ves, olivový háj. Trochu bdělosti nám nadělí navigace, žádá nás o sjezd strmou polní cestou vhodnou možná pro terénní enduro, ne však pro obytný vůz. Než sjedeme malou oklikou do městečka Diakopto, přichází večer.

 

Najdeme nádraží, odkud vyjíždějí vláčky do skalnatého údolí, koupíme si lístek (naštěstí, obsahuje i místenku a ráno se ukazuje, že zájem o cestu je obrovský) a téměř po tmě přijíždíme k malému přístavu. Tady na nás čeká jedno absolutně luxusní místo pro jeden obytný vůz a celonoční stání. Souřadnice 38°11´51.275"N, 22°12´7.313"E však v létě budou nejspíš nepoužitelné. Pohupující se loďky osvětlené zčásti chabými lampami a zčásti měsíčním světlem úplňku, pravidlené šumění moře už ve tmě, taverna na dosah. Chvíli sedím na přístavní zídce, pak hledám nejhezčí záběr, nakonec se společným rozhodnutím vydáme na průzkum hospůdky. Venku pobíháme v tričku a mikině a opravdu nám není zima, pěkný start vánočního výletu.

 

Dnes už nemůžeme vyspávat, máme předplacenu "vyhlídkovou" jízdu údolím říčky Vouraikos, místy velmi úzkým skalnatým kaňonem. Úzkokolejnou ozubnicovou železnici tady vybudovali koncem 19. století italští inženýři, vláčky vozily z hor k moři nerostné bohatství. Dnes už tu jezdí jen moderní osobní soupravy a z jízdy se stala turistická atrakce. V obou cílových stanicích jsou k vidění staré vagony a lokomotivy, nejhezčí je spodní část trasy. Kdyby bylo možné otevřít okna vagonů, v některých místech trati bych snad zkusil dosáhnout na okolní skály. Divoké peřeje křišťálově čisté říčky leckdy hluboko pod tratí jen dokreslují atmosféru trati.

 

Celá trasa do Kalavryty je dlouhá 22 km, minimálně v horní části trati vede podél kolejí značená turistická trasa. Podle map z domova jsme nedokázali určit, zda je možné soutěskou projít i pěšky a jediné, co mě na celé akci dnes trochu mrzí, že jsme se o to nepokusili. Proto bych případným zájemcům poradil koupit si jen jednosměrnou jízdenku a cestu "dolů" absolvovat pěšky. Podle mého názoru stačí jet do Kerpiny, tam říčka a trať vstupují do údolí. Nejzajímavější úsek cesty začíná v Zachlorou, odkud to může být do Diakopta cca 15 km mírně z kopce. Nebál bych se ani procházet tunely nebo jít po trati. Vlaky jezdí v hodinových intervalech, pomalu a před každým tunelem hlasitě houkají, tedy bezpečný průchod lze vystihnout.

 

Do Kalavryty se dnes podíváme ještě jednou, chceme projet pohořím Chelmos, kde funguje i lyžařské středisko. Silnice stoupá mimo údolí a je možná ještě vyhlídkovější, než cesta vlakem. Je totiž vedena po úbočí vysoko nad údolím, kterým projíždí vlak. Z několika odpočívadel tak máme kaňon i okolní hory jako na dlani. Místní informační tabule dokonce tvrdí, že údolí a hory jsou součástí národního parku. Stejně jako klášter Mega Spileou, který zmiňuje průvodce Řeckem. Stojí na vysoké sklále a pohled na něj je impozantní.

 

Naším původním záměrem bylo projet a případně si udělat i nějaký pěší výlet v nejvyšších patrech pohoří Chelmos. Už v Kalavrytě nás od našeho záměru zrazovaly obchody plné lyží, saní a bobů, další trhlinou původního plánu se stala velmi strmá silnice do hor a definitivní rozhodnutí přišlo ve chvíli, kdy se nám do cesty pod bílými vrcholy pohoří postavila cedule zvoucí do nedalekých jeskyní. S odřenýma ušima jsme stihli poslední prohlídku, pak jsme podvečerními horami projížděli krkolomnými úzkými, přesto nádhernými silnicemi jižního úbočí pohoří Chelmos ke Stymfálskému jezeru. Zapomenutými vesničkam, kde se lidé dodnes živí pěstováním oliv a pastevectvím, stále přes horská sedla nahoru a dolů, dlouhou dobu jsme se kochali zapadajícím sluníčkem za mohutnými kopci a pak paletou oranžových a červenobordových barev na obloze. A také nám docházela nafta, protože 80 km jsme nepotkali jedinou čerpací stanici, stmívalo se a druhý den byl štědrovečerní, tedy jsme se trochu obávali, abychom nemuseli někde v horách zůstat celé vánoce.

 

pokračování: Kde Herakles zabil lidožravé ptáky

Nakonec se vše v dobré obrátilo, v následující větší vesnici měli u čerpací stanice otevřeno, naftu nám do nádrže stáčela asi třináctiletá dívenka, pak nás i zkasírovala, byť za dohledu nejspíš otce, vypadal jak naftový magnát :-). A neakceptoval platební kartu.... Pak už jen pár kilometrů zbývalo do vysněného parkoviště u Stymfalského jezera, kde jsme spali naprosto sami v absolutní tmě jen pod hvězdnou oblohou a pod ochranou mohutných horských štítů.

12/2018

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace