Silvestr budiž pestr v Sudoeste e Costa Vicentina

Přirodní park Sudoeste e Costa Vicentina. Když jsem plánoval cestu do Portugalska, spatřil jsem první obrázky. Pak jsme na jeho území prožili pár dní a já vnímal podmanivou krásu jeho pobřeží. S odstupem času můžu prohlásit zcela odpovědně. Kdyby z Portugalska mělo zůstat jedno jediné, ať je to, prosím, pobřeží tohoto přírodního parku.

Příjeli jsme sem ze severu, od Lisabonu. Poměrně pozdě odpoledne, spíš už jsme hledali místo k přespání, než nějakou turistickou aktivitu. Tabule nás informovaly, že přejíždíme hranici parku, průmysl a město nám však zůstaly ještě blízko za zády. Všimli jsme si prvních pláží obsazených skupinami surfařů v neoprenových kombinézách, černých teček ve vlnách. Oslovilo nás místo ohraničené dřevěným zábradlím v těsné blízkosti nevysokých skalních útesů. Za krátkou chvíli se sluníčko začalo propadat nejprve do mlžného oparu nad oceánem, potom do jeho vod.

předchozí část: Odhalení pravdy v Lisabonu 

Ráno ještě pár kilometrů k vesničce Covo, první od severu na území přírodního parku. Velké parkovište na jejím okraji je téměř obsazeno obytnými auty, přestože nad ním hrozí zákazová tabulka, někteří sem přijeli na celé období konce roku. My stavíme podél hlavní silnice a jdeme na procházku po útesech. Z domu mám sice připravenu trasu, ta však může zůstat zapomenuta. Obcházíme vesnici po útesech, koupeme se v ranních ale už teplých paprscích sluníčka, všimneme si dokonce jednoho otužilce užívajícího si skutečné koupele ve vlnách. Zvláštní potěšení mi přinášejí květy rostlin, ty mi u nás v zimních měsících hodně chybí.

 

Ve vsi samotné běží obvyklý "zimní" režim, procházíme ulicí kolem obchodu, který v sobě spojuje pekárnu, cukrárnu, drogerii, kavárnu a díky malému výklenku u otevřených dvěří na ulici i kuřárnu. Za dvě eura kupujeme dvacet minut posezení na plastových židličkách u plastového stolku kuřárny, bonusem dostáváme dvě skvělé kávy s mlékem. Pro velký úspěch obchod zopakujeme, další cestou míjíme náves s opravdovou kavárnou a se zahrádkou plnou místních. Někteří čtou novinny, jiní klásobosí, další se věnují dětem testujícím na volné rovné ploše ježíškovské dárky.

 

Dalším městečkem na pobřeží je Vila Nova Milfontes, prý nejhezčí na této části pobřeží. Už několikátý den v řadě na nás z azurové oblohy svítí sluníčko, teploty po poledni atakují dvacítkovou hranici. Za takových podmínek je oběd na terásce malé restaurace, ne dlouhá a pomalá procházka zcela vylidněným a vánočně vyzdobeným starým městem, a kolem zátoky, kterou sem přitéká malá říčka, tou nejlepší volbou pokračování dne. K vesnici Amolgarve s pěknou pláží, rozlehlým jenže na noc pro karavany zakázaným parkovištěm a s možností projít další kousek skalnatého pobřeží není daleko. Překrásné obrázky pozdního odpoledne jsou odměnou za tuto zastávku. Na noc zajíždíme k majáku na Cabo Sardao, spíme přímo na útesu nedaleko od něj. Vzdálenou společnost nám dělá mladý pár ve stanu, který prochází pobřeží po svých.

 

Ráno je tak nádherné, že i mě, člověka známého svými hodně pozvolnými starty do nových dnů, vytáhne vycházející oranžový kotouč z auta na krátkou procházku po útesech. Poslední východ slunce tohoto roku si ujít nenechám. Jedeme pomalu stále na jih a vymetáme pobřežní městečka na útesech. Hlavní značkou mapy je teď pro nás hvězdice ohlašující místo dalekého výhledu. Několik takových je namalovaných u Azenha do Mar, tady v malé zátoce obklopené strmými svahy objevíme miniaturní a dosud "živý" rybářský přístaveček. Personál jediné kavárny evidentně profituje z vyjímečnosti svého podniku. Ačkoliv zájem o komunikaci s hosty má mizivý, každý trpělivostí obrněný host se svého občerstvení dočká, vše raději konzumuje na lavicích venku.

 

Další úžasné jeviště přírodního divadla připravila pro návštěvníky této části atlantického pobřeží řeka Seixe, do oceánu se vlévá u městečka Odeceixe. Údolí si před vstupem do moře řeka rozšiřila do obrovské plochy písečné pláže obklopené v uctivé vzdálenosti šedými a okrovými tony zbarvenými skalisky. Z jednoho takového balkónu sleduji hluboko pode mnou pantomimu desítek lidských mravenečků běhajících po žluťounkém vyhřátém písku. Surfaři ve svých černých neoprenech, místní na procházkách v pestrobarevných vycházkových šatech, a mezi těmi všemi občas nějaký možná německý (teplota vody odpovídá Baltu) turista opalující se a chvílemi běžící se zchladit do mořských vln v rouše adamově.

 

Do našeho Malibu se pomalu vkrádá, kdepak, to není sváteční veselá nálada, se kterou si většina populace spojuje poslední den roku. To je napětí, zatím mistrně skryté pláštíkem sluneční pohody a krásné krajiny. První nit chatrných švů té imaginární opony praskla v Aljezuru, městě vybaveném oficiálním parkovištěm pro obytná auta. Pobřeží v této části nabízí nepřebernou řadu krásných míst k přenocování na útesech s přenádhernými výhledy. Hodně posádek obytných aut a dodávek vybavených amaterskými vestavbami bez sociálních zařízení tato místa k přenocování využívá. Nikde nejsou zákazové tabule, obecně však platí zákon o zákazu nočního parkování mimo vyhrazená parkoviště na území přírodního parku. Podle ohlasů z "kempovacích" aplikací většina posádek jednu noc na takovém místě přežije bez újmy, občas však místní policie vyrazí "na lov" a ten bývá úspěšný. Sazba jen nejméně 100 EUR. Místním leží "v žaludcích" především omladina z dodávek, protože po nich tady zůstavají odpadky i exkrementy v přírodě. Jenže ti ve svých dodávkách zpravidla zajedou po terénních cestách na skrytější a pro větší obytná auta špatně dostupná místa. Posádky vybavených obytných aut se tak stávají pro policii snadnou a majetnou kořistí. Naše napěstí už s námi nějakou dobu putovalo, tady láva vystoupila na povrch ve sporu, kde přespat. Hanička zavrhla město, protože tam bude silvestrovský hluk, mně se pro změnu nechtělo stát na sice krásných místech, kde však bylo auto pro cvičené oko zdaleka viditelné.

 

Odpoledne jsme zajeli do letoviska Arrifana u Aljezur, přenádherného místa, jen to zjistilo už mnoho lidí před námi. Hodně v potu tváře jsme našli plácek pro zaparkování, Malibu si tam však připadalo jako v Austrálii, hlavou dolů. Ta procházka mi přišla jako vrchol vší nádhery moře, slunce, skal, útesů, vln, byl jsem tak šťastný a spokojený, že jsem zapomněl na všechna trápení toho dne a oddával se kráse. Vyvrcholením byla kávička a zpráva, že asi 14 km odtud už mimo území parku ukazuje aplikace tiché místo, kde bychom nejspíš bez újmy přežili nejhlučnější noc v roce.

 

V oslavách konce roku se neshodujeme s většinovou populací. Důvod k oslavě je každý den, stačí ho jen vidět. Oslavovat naopak proto, že dnes "by se to mělo"..., pamatuji si pár takových znuděných večerů, když mí rodiče zůstali se mnou doma, dívali se do televize, jedli chlebíčky, něco popíjeli a "slavili" silvestr. My slavíme konec roku v den Slunovratu naším rituálem, už o něm byla řeč v jednom z předchozích článků. A "zapařit" umíme také pěkně, jen ne podle kalendáře.

 

A právě v té chvíli na pláštíku, který kryl naše napětí, definitivně praskly všechny švy. Nejprve jsme velmi dlouho čekali na zaplacení v restauraci. Stačilo dojít k pultu a být tam trochu důrazný, jenže do toho se ani jednomu z nás nechtělo. Po drahné době jsem u toho pultu stál hodně nepříjemný a ještě více důrazný. V těch chvílích mám výraz ve tváři, že se mi obloukem vyhýbají i ti nejvlezlejší pojišťováci nebo předvánoční vyběrčí charitativních spolků. Dojezdová vzdálenost k "bezpečnému" spaní se najednou stala dvojnásobnou, první údaj značil dráhu vzdušnou čarou. To už mi bylo úplně jedno, kolik fajn míst ke spaní kdy Hani našla, moje mozková temnota ještě více potemněla. Bez jakékoliv komunikace jsem našel něco jako "polo ready", Hani si zalezla "do ložnice" a zavřela za sebou dveře, já jsem zůstal "v obýváku". Na spaní jsme si části auta jen prohodili.

 

Nikdo nepřišel, nikdo nezabouchal, jen Hanička asi v půl páté ráno zpředu špitla, že plyn svítí červeně, topení hlásí chybu, v autě je jedenáct stupňů a venku mrzne. Dnes mi při vzpomínce naskočila asociace na cvičení s rozhlasem "podrátě" každé ráno po zprávách v půl sedmé, kdy jsem vstával do školy. Teď jsem musel sám do mrazu a cvičit, byť jen na chviličku. A počkat, až se věci zase ohřejí. Jenže ona ta milá chyba se nechtěla nechat smazat, nakonec musela Hani "do sklepa" pro počítač, nahodit návod k Malibu a tam se dozvědět, že kdybychom nespěchali, topení by samo poznalo, že už plyn má. Po našich kejklech jsme teď museli nechat Trumu půl hodiny odpočinout a zopakovat reset znovu. Venku se pomalu rozednívalo a my drkotali zuby stále intenzivněji, každý ve své posteli na opačné straně auta. Nedalo se nepozvat Haničku do té vyhřátější postele a nedalo se pozvání nepříjmout. Půl hodiny jsme se k sobě tulili jak v nejvyšším stupni zamilovanosti, než Truma kývla na další spolupráci. Ještě na chvíli jsme usnuli a po prožitém dobrodružství jsme se probudili do Nového roku 2020.

 

O Portugalsko jsem se začal zajímat díky regionu Algarve. Sagres už je součástí té provincie, stejně jako roh, kde se láme pobřeží, na sever k Lisabonu, na východ k Gibraltaru. Cabo de Vicentina. Podle map i vzezřením jsme však stále v přírodním parku Sudeste e Costa Vicentina. Sagres je křižovatkou, kde se potkávají všechna obytná auta křižující portugalské pobřeží. Naprosto nezajímavou křižovatkou, kdyby nemělo pobřeží. Okolní moře, skály, útesy a pláže, dokud zůstanou takové, jaké jsou, však budou vždy přitahovat návštěvníky.

 

Jako ukazováček namočený v moři vypadá skalnatý poloostrov na jižním konci Sagres. Opevnily ho už dávné civilizace, jediná historická atrakce dalekého okolí. Vstupné 3 EURa vystihuje i jeho historickou hodnotu, něco málo tlustých zdí, díry do země umělé i přirozené, občas nějaká věžička pozorovatelny a nezbytný kostelík v rohu nedaleko vstupní brány. Obcházíme celý poloostrov, střídavě se díváme do hlubin pod námi, kde se o skály tříští vlny, nebo do dálky na západ. Tam maják ukazuje bod zlomu, kdo chce jít podél moře nebo plout podél pobřeží, mění směr ze západního na severní. Několik z mého pohledu nesmírně odvážných rybářů balancuje na okrajích útesů, stačil by jim jediný neopatrný pohyb a sami se stanou potravou ryb, které lákají na své háčky. Oni si však pokuřují, klábosí, pracují se svými pruty a vlasci, jako kdyby stáli na hrázi jihočeského rybníka. Špičky jejich holínek však trčí nad více než stometrovým útesem.

 

Před vchodem do pevnosti se na ploše, kterou by zdejšímu parkovišti záviděla leckterá výstava karavanů, střídají stovky obytných aut všech tvarů, velikostí a značek. Jediné úředně povolené volné parkování pro karavanisty v dalekém okolí. My tu spíme první noc nového roku, ráno si prohlédneme pevnost a přejíždíme do kempu. Více než deset let kratších i delších cest mi trvalo, než jsme potřebovali využít zařízení, které dělá z propoceného a špinavého prádla prádlo voňavoučké. Jsem šťastný za ten krůček k volnosti a nezávislosti. Koncem devadesátých let jsem prvně vyjel s obytným přívěsem a uměl jsem si představit tak týden nebo dva někde v kempu. Dneškem jsem si poprvé sáhnul na možnost nekonečného, volného, svobodného cestování. Miluji delší cesty, umím prodlužovat dobu jejich trvání, přesto občas mám chuť zastavit a být chvíli doma. Ať už "ve zdech" nebo jezdit kratší výlety po naší zemi. Platbou kempu v Sagres jsem si koupil posun mé představivosti o cestování obytňákem v čase. Všichni, kdo dlouhodobě žijí v obytném autě, občas musí najít kemp, aby si mohli vyprat, takhle jsem to slýchal. Prvně jsem ho potřeboval najít také....

 

pokračování: Jak se liší pohádka a skutečnost na Algarve?

Hanička to vymyslela úplně úžasně. Poklidila v autě, vyprala a vysušila, kus odpoledne jí zůstal i pro ni samotnou. S radostí se mě na chvíli zbavila a já si mohl sednout na kolo a vyrazit k majáku na rohu, kvůli kterému sem všichni jezdí. Přidal jsem si k tomu ještě pár kilometrů po útesech na sever, ježdění po prašných cestách tam nahoře je hodně příjemná kratochvíle. Na jednom takovém právě mladý pár z Čech natahuje šňůry od svého Peugeota Boxer s nápisem Michelin a věší na něj svoje prádlo. Pračka je i ve městě, jen tam nefunguje sušička. Kolem auta pobíhají dva psi, hned se ženou i ke mně. Chvíli s mlaďochy povykládám, polibujeme si nad tím, že můžeme být právě teď právě tady. Hodně se bavím i focením krajiny, motivů nacházím stovky. Do kempu se vracím až skoro za tmy, oba si s Haničkou libujeme, jak být spolu je moc fajn a nebýt spolu pořád také. Ráno ještě obejdeme dva krátké okruhy po útesech na jih od Vila do Bispo, dáme si oběd na terase nad mořem v Salemě, nejvýchodnějším výběžku parku, a loučíme se s jeho přírodou. Navečer už procházíme změtí oblouků a roztroušených skal Algarve u Lagosu.

12/2019

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace