Serra de Montsant nás vítá v Katalánsku

Z Baskicka jsme prchali před zimou a deštěm, Katalánsko nás přivítalo slunečnou oblohou a kupodivu také zimou. Protože se nám postavily do cesty překrásné hory, Serra de Montsant.

Jako kdyby ve vrstevnicích poskládané stupně lesa a slepencových skal. Přijížděli jsme v pozdním odpoledni, silnice se postupně od dálnice zužovala a stále více kroutila, o stoupání nemluvě. Ke spaní jsme měli vyhlídnuta dvě místa u vesničky Ulldemolins - 41°18´30.658"N, 0°51´51.068"E a 41°18´39.343"N, 0°51´29.287"E vzdálená od sebe jen pár set metrů. První je rovnější, ale vede k němu jen kamenitá cesta, na druhém je třeba hodně "klínovat", za to tam dojedeme po asfaltu.

Do azurového rána vycházím pěkně nabalený, přestože mě čeká skoro 700 metrů převýšení, v noci se poněkud předčasně přihlásila i plnější plynová láhev, že už není úplně plnější... Od kostelíka St.Antoni jdu ještě krátkou dobu vozovou cestou vysoko nad údolím říčky, pak však úzká pěšina občas značená červeno bílým pruhem odbočuje mírně vlevo. Stoupáním se zahřívám na více než provozní teplotu, občas zastavuji pro výhled nebo nadechnutí. Hodně si pomáhám trekovými hůlkami, v lesích se pohybuji zcela sám. V nejstrmějších pasážích si blahopřeji k rozhodnutí stoupat delší cestou a také děkuji okolním stromům, milosrdně přede mnou skrývají hluboké srázy a propasti.

Na první vyhlídkové plató jsem dorazil asi po hodině výstupu, ke hraně skály se neodvažuji, přesto vnímám výšku skalního bloku. Okolní hory jsou překrásné, na opačné straně údolí vnímám včerejší vyhlídky podél silnice, po které jsme do oblasti přijeli. Otočím-li se čelem k další výstupové trase, moje mysl se vzpouzí a snaží se křičet otázku. Jak chceš těmi skalami projít? S tou dámou už si nějaký čas vyprávíme, pokoušet se jí zklidnit je zbytečně vynaložená energie. Oč víc bych se o to snažil, tím rafinovanější budou její otázky. Raději důvěřuji všem lidem přede mnou, žádnou kostru jsem zatím nepotkal :-).

Ještě drahnou dobu mi trvalo šplhání k hřebeni, který jsme včera v podvečer obdivovali z vyhlídek u silnice, pěšinka stále častěji překračovala skalní pasáže, nutila mě použít k výstupu kolena nebo ruce, hledat bezpečné chyty a stupínky pro botu. Velké drama bych však nedal, najednou stojím nahoře, rozhlížím se na další hřebeny, které jsem dosud neviděl, mé oči však fascinuje především zasněžená i přes velkou vzdálenost mohutná a do modré oblohy zářící hradba Pyrenejí. Pátravě sleduji i běh hřebenové pěšinky, tou bych se měl vydat na další cestu. Marně hledám barevné značky, nahrazují je kamenní mužíci.

Ještě uzší pěšina se vine hřebínkem hor v nadmořské výšce kolem 1100 metrů, chvílemi se přichyluje k jižnímu pozvolnějšímu svahu do údolí, chvílemi k severní hraně skal. Azurová obloha, stále nové pohledy, pro našince zcela nezvyklá fauna, vyschlá půda plná kamení. A barev, od šedi přes okr až do rezavé. Cítím se absolutně ponořen do štěstí, duše by letěla, tělo jí drží při zemi a tím dávkuje příjemné pocity postupně, za každým zákrutem nový vjem, za každým horizontem nový pohled. Převýšení už nejsou drastická, všechny páry nohou, které zdejší kopce pamatují, si vyšlapaly nejpohodlnější variantu. Přicházím do velmi mělkého sedla, kde staletá pinie všem po věky ukazuje převažující směr větru. Její větve hrají hru na šipku.

Už jen kousek cesty po hřebeni mi zbývá do odbočky, poslední vysoký vrch pěšina traverzuje po hraně skály. Sice po vrstevnici, avšak zatraceně uzounká, nad hlubokou propastí. Odbočku, kterou se chci vrátit do údolí, málem minu, jak je úzká a jak je strmá. Má kolena chvíli děkují za úlevu trekovým hůlkám, ty brzy začnou překážet, protože je třeba se přidržet větví, kořenů nebo výstupků ve skále. Přelézám nejexponovanější místa, někde jen intuitivně nacházím správný směr, mapu v telefonu, která mi může potvrdit, kde právě stojím, otevírám snad v minutových intervalech. Přicházejí mnohá poučení o tom, že "zábava" při výletu zdaleka ještě neskončila, jen místo výhledům musím teď pozornost věnovat sestupové trase. Po několika stech metrech stojím pod dlouhou skalní stěnou, její vrchol nedohlédnu, tam nahoře jsem se ještě před pár minutami kochal dalekými výhledy. Stojím u paty jednoho z pater přírodního mrakodrapu, můžu si sahnout na slepencovou skálu, vnímám i stopy horolezeckých pomůcek ve stěně. Sem už přichází víc lidí, na pěšině je to poznat, občas procházím i kolem bivaků v jeskyních. Určitě ještě budu muset projít desítkami serpentin, kterými si chodci ulehčují výstup i cestu zpět, pádu se však bát už nemusím.

V autě beru za vděk teplým čajem a nějakou tou stravou, na velké zdržování to však není. Spotřeba plynu v mrazivých teplotách výrazně stoupá, potřebujeme nákup a kdybychom cestou potkali otevřenou veterinářskou ordinaci, také se nebudeme zlobit. Nezkušené kotě asi na nočních toulkách sbaštilo cosi, co do jejího žaludku úplně nepatří. Ještě za světla dojíždíme k moři na okraj Tarragony, po zvládnutí všech povinností se rozhodujeme pro další dny v deltě řeky Ebro.

12/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr