Samé novoty okolo Valencie

A tak zazvonil zvonec a té pohádky se nestal konec, spíš začátek. S Irčou, Kačenkou a Martinem, jejich chlupáče nevyjímaje, jsme se potkali na parkovišti v malém městečku Peniscola.

Do jeho křivolakých uliček až na vrch k hradu jsme vyšli ještě oba "kolektivy" zvlášť, městečko je ale tak miniaturní, že jsme se několikrát potkali. Odpoledne jsme rezignovali na přejezd a sešli jsme se k družné debatě na různá témata. Dalo by se povědět, že už se považuji za celkem protřelého uživatele obytného vozu, naši noví přátelé ho používají "teprve" necelý rok. Jak ale jinak vyzní tato informace v kontextu, že ten necelý rok v něm bydlí a už víc než půl roku cestují Evropou. A teď si můžeme položit otázku, kdo je tím zkušeným a kdo tím začátečníkem? Za mě se sluší před touto rodinou velmi, ale velmi hluboce smeknout klobouk. Když zjistili, jak jim jejich dřívější život nevyhovuje a když si ujasnili, co by chtěli zkusit, tak to prostě a jednoduše udělali. Už si nepamatuji, kdo ten večer mluvil víc, velmi dobře však dnes vím, kdo mluvit měl a kdo měl spíš mlčet a učit se.

 

Ráno jsme dohodli, že máme v čem pokračovat, jen změníme "lokál" a přejeli jsme do Alcossebre, kde naši noví přátelé objevili úžasný plácek na 40°14´51.334"N, 0°17´3.109"E. Stál už tady belgický obytný vůz, ne více, než 5 metrů nad hladinou moře a 10 metrů od jeho břehů. Deset minut promenádou do centra městečka, však jsme se soumrakem vyrazili ochutnat místní pivo a pokochat se všemi odstíny, které umí vykouzlit zapadající sluníčko. Už z Peniscoly jsem chtěl vyjet na kole do kopců nad mořem a především projet prašnou cestu pod nimi po pobřeží. Byl jsem moc rád, že jsme se od nich nevzdálili, a můžeme je projet z opačné strany. Jenže druhý den jsme se k tomu znovu nedostali. Museli jsme totiž sedět před auty na sluníčku, kochat se mořem, dojít si na kávičku, Martin objevil nedaleký přístav, my jsme tento objev večer zdokonalili o stylovou hospůdku, ve které jsme po mnoha dlouhých týdnech "temna" a posilování pozic nejmenovaných mohli zasednout k velmi příjemné večeři s lahvinkou plného červeného. Ještě dnes ty Španěly lituji, chudáci nevědí, že zavřít restaurace vede ke zničení všech bacilů na světě a tedy se s nimi na rozdíl od české kotliny trápí. Nebo snad to tak není? Dnešní doba hezky ukazuje, jak každá země má tu nejchytřejší vládu, jak vlády těch ostatních jsou úplní blbci. Všichni vymyslí všelijaká opatření, jak se kreativitě meze nekladou, tak ono žádné nefunguje :-).

 

Seděli jsme tam dobře tři hodiny, Hanička nad různými mořskými plody, já jsem nejdřív sledoval přípravu na grilu a pak pomalu pojídal všechny ty proteinové dobroty, které číšník i vrchní gril mistr v jednom nad žhavými uhlíky obracel. A považte, už je to skoro dva měsíce a stále jsme zdraví :-). Stejně jako nejspíš ekonomika Valencia community bude zdravější než ta česká a lidé tam výrazně spokojenější než ti u nás. Tak jsme si nějak zvykli všechno svádět na bacil, mně se však zdá, že pes (přelož si, jak kdo chceš) bude zakopaný někde jinde. Raději zakážeme nebo alespoň zkomplikujeme všechno cestování, aby si toho náhodou ještě lidi nevšimli.

 

Na Parc Natural de la Serra d´ Irta došlo v den následující. Myslel jsme si, že projedeme neznačenými cestami trochu více v kopcích a tou nádhernou širokou vyhlídkovou podél pobřeží se vrátíme zpět k autu. Jen ty naše telefonické mapy nějak nerozlišují a tvrdí, že na kole projedeme vše, co je v nich namalováno. Cesty reálné to netuší, občas se projet nenechají, takže chvílemi vláčíme kola uzounkými kamenitými stezičkami ve srázu dolů. Když už se doplahočíme k širší cestě, oblohu všude na dohled okolo nás zacloní temný mrak, o kterém ani norské ani španělské žáby na žebříčku v pěti litrových lahvích od okurek neměly ponětí, a začne z něj padat voda. Korunu všemu replica watches nasazuje alarm našeho auta, čidlo v garáži hlásí poplach. Ono to tak někdy dělá zhruba ve čtyřměsíčních intervalech, dvakrát třikrát za sebou, a pak je zase klid. Taková cyklistika už Haničku nebaví, mě zase trochu mrzí, že neuvidím, na co jsem se těšil a co jsem z lenosti dny předchozí odkládal. Nakonec všechno dopadlo dobře, trošku jsme to "zkompromisovali" a za necelé dvě hodiny oba spokojení jsme se sešli v autě.

 

Mezi tím kamarádi našli další skvělé místo na spaní na pláži v Playa de Nules cca na 39°50´4.380"N, 0°6´9.306"W, i s Francouzem, který tady v obytném autě bydlel už třetí týden. Normálně v horách vozí lyžaře k lanovkám, letos odpočívaly i hory i lanovky i Francouz. A znovu jsme tu lenošili dva dny a dvě noci, udělali jsme si gril párty, Hanička vlezla do moře a pár vteřín v něm vydržela. S Kačenkou, Irčou a Martinem jsme plánovali jeden večer a už v jejich společnosti žijeme skoro týden. Vůbec mi to nejde do hlavy, jak je možné, že si ještě nelezeme na nervy? A jak je možné, že nejsem nervní ze situace, že na výletě obytňákem a mnohem víc lenoším, než bych byl aktivní cestovatel, tedy alespoň v posledních dnech?

 

Často slýchám nebo čtu takovou větu, dnes v té době bacilové začíná slovy: "až zase všechno bude normální jako dřív, tak ....". A kdo udělá, že bude zase všechno normální jako dřív? Jakože ten bacil, co nám sem nejspíš přišel poštou, poslali ho zlí Číňani, vyrobili ho tajné laboratoře, ono je to vlastně celkem jedno, kde se vzal. Jakože ten zas sám někam odejde? A kam? Nebo jako že ho porazíme v boji, co mu vyhlásily vlády všech zemí, proletáři, spojte se? Tím, že všechno pozavíráme včetně lidí doma? Jakože příští týden, za měsíc, do roka? Nebo kdy vlastně? Nebo jako že snad všechny ty vlády řeknou: "pardon, my jsme se spletli, my vlastně vůbec nevíme, co s tím máme dělat, už se do toho nebudeme míchat, s pomocí nejlepších odborníků Vám poradíme, milí občané, jak se nejlépe chránit, pak už musíte být sami zodpovědní za své zdraví a životy"?

 

Mně se spíš zdá, že je na čase přestat čekat na návrat starých časů. V tuto chvíli to pro mě znamená třeba něco jako lépe se zorientovat ve skutečné situaci (ne v tom, co tvrdí media nebo vlády, ale v tom, co vnímám sám) a dělat především to, co mám rád. Možná malinko s rizikem, že se mi někdo pokusí v tom zabránit, jenže oni tito pokušitelé mají sami tolik jiných starostí, že zrovna se mnou si asi hlavu příliš lámat nebudou. A kdyby, můžu na to být alespoň trochu připraven a vědět, co nejhoršího mě může potkat nebo jaké mám další možnosti.

 

Ještě před pár měsíci jsem si neuměl představit jet někam bez plánu cesty, tuhle dobu už vážně vracet nechci. Až když jsem "z nouze" takto vyjel, zjistil jsem, jak mě plány celý cestovatelský život svazovaly. Jak jsem spíš než to, po čem toužím, dělal to, po čem jsem si naplánoval, že budu toužit. Obrovský rozdíl, najednou jsem daleko klidnější, spokojenější, nemusím se bát, že "nesplním plán", byť to byl plán mou myslí vymyšlený. Najednou můžu zůstat s lidmi, se kterými je mi dobře, aniž bych měl pocit "ujíždějícícho vlaku". V době předbacilové jsem možná viděl více, ale poznal jsem toho daleko, daleko méně. Najednou v autě přestalo být mým partnerem ego usilující o splnění všeho, co jsem si ustanovil, najednou jsem v autě našel tu úžasnou milující a milovanou partnerku Haničku. Bonusem fajn rodinu "na cestách" a k tomu všemu úžasnou pohodu, díky které dokážu všechno kolem sebe vnímat úplně jinýma očima, chápáním vnímáním, než dosud. Zlatá doba "covidová" bez ní bych si na tyhle věci nikdy nepřišel... :-). Jen prosím, ať už to nikdy není normální, jako dřív.

 

Do Valencie asi musíme. Slíbil jsem si, že města moc ne, ale dohodli jsme společnou akci, dojedeme tam na kolech. Z různých zdrojů vytahali to nejdůležitější, co tam vidět, k tomu jsme přidali to "citové", třeba pro Martina přístav. A pro mě příbřežní kousky přírodního parku Albuferra. Auta tentokrát zůstala za plotem v městečku El Saler, tři camper area jsou tu v řadě vedle sebe, noc cca za 12 EUR. Dali jsme dvě, abychom na město měli dostatek času a nemuseli nikam spěchat. Hodně zpráv varovalo před vykrádáním camperů v okolí města, koupili jsme si tedy klid. Jak už města pro mě moc ne, do Valencie na kole jsem se těšil. Co jsme tam našli? Kávičku, zmrzlinu s vaflí a čokoládou ... :-). Staré i nové budovy, park, který dřív býval řekou. Betlém mezi palmami a starý kolotoč před radnicí. To město za návštěvu stojí, mají tam i UNESCO památku (budovy, kde ve středověku probíhal obchod s hedvábím). Tyhle věci si asi každý musí vybrat podle svého vkusu. Pro mě bylo důležité, že znovu svítilo sluníčko a obloha zářila modří, že jsme všichni byli spokojení i po návratu k autům, že jsem si před spaním mohl řici "hezký den". A že jsme další den mohli dál pokračovat k jihu v nezměněné sestavě.

12/2020

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace