Salvador Dalí snad na každém kroku

Probudit se na štědrý den někde, kde svítí sluníčko, šplouchá modré moře, kde teploty alespoň občas atakují dvacítku, to je pro mě sen, který si už několik "sezón" zdárně plním. Letos si to znovu uvědomuji mezi kopci přímořských Pyrenejí čerstvě v Katalánsku.

Ještě v pyžamku vybíhám na kamenitou cestu, vedle které jsme včera jen s pomocí klínů dokázali zaparkovat na noc. Obloha sice ještě šedá dává však najevo, že tento smutný odstín si nehodlá ponechat po celý den, kopce trochu zastřené mlhou. Zátoka moře jen málo niž a ještě méně vzdálená všechno jako kdyby podtrhla, sečetla a potvrdila blahosklonně razítkem.

 

Netajím se tím, že vánoční svátky neprožívám způsobem standardním pro většinu populace, vidím v těch dnech a především v nastavených zvyklostech vysoká očekávání, obrovské úsilí vynaložené na to, aby očekávání byla splněna, a trpká zklamání, když splněna nejsou. Možná i díky tomu jsem se i v minulosti choval při té přiležitosti jako slon v porcelánu a v zásadě neplnil očekávání, především mých rodičů, někdy na truc, jindy zcela nevědomě. A později pak ta, která jsem si sám do svých myšlenek zasadil jako nezbytně nutně potřebná naplnit jiným lidem, protože aby mě měli rádi, že. Možná dnes před těmi souvislostmi někam utíkám, pravdou ale je, že můj způsob nesvěcení svátků, které vlastně jako nevěřícímu v církev svatou křesťanskou ani nemohou být mé, a jejich prožívání daleko od domova zapsaného v občanském průkazu v domově pro mou duši velmi žádáném mě činí nesmírně šťastným.

 

Co tentokrát šťastné nebylo, nedokázal jsem tohle všechno vysvětlit spolucestující přítelkyni, tedy znovu jsem nenaplnil očekávání, která byla očekávána a byl jsem za to odměněn rekordně pozdním odjezdem za aktivitami, na které jsem se po celý podzim a ještě víc po celou cestu sem tolik těšil. Pozornému čtenáři tedy jistě neunikne, že ani má očekávání nebyla naplněna :-). Na druhou stranu výsledek té nešťastné komunikace zas tak špatný nebyl, Péťa poběhala po nedalekých kopcích a ochutnala plod opuncie, já jsem sáhl do archivu starých fotek a napsal jedno ze vzpomínkových vyprávění na web. Jen Figueres nás kapánek vytrestalo, ač přítel google nehlásil žádnou anomálii, muzeum – divadlo Salvadora Dalího, kam jsme měli dnes namířeno, zavřeli pět minut před naším příchodem k pokladnám. A tak nějak jsme utržili první španělskou kávu vypitou na zahrádce na hlavním náměstí, první snědené tapas a také první dvě piva každému, přestože mou parketou jsou nápoje vyráběné zcela odlišnou technologií. Museli jsme si ujasnit, co budeme dělat dál, žádný plán zatím na stole nebyl.

 

Matně jsem si vzpomněl na jedno doporučení od kamarádky Vlaďky, prý moc hezké stání u moře pár set metrů od Dalího vily. Snadno jsme dohledali 42°17´44.940"N, 3°17´11.615"E v Portlligat v těsné blízkosti Cadaques a odjeli tam. Ještě večer jsme si přes internet zabukovali vstupenky do Dalího muzea ve Figueres na druhý svátek vánoční, ráno jsme museli dát Vlaďce za pravdu. Zátoka v těsném sousedství parkoviště, jeden zavřený hotýlek, několik starých stavení a všemu vévodí bělostná Dalího vila několika obdelníková. Vyšli jsme na procházku, obešli zátoku, vyšplhali na skály nad ní, odtud jsme si trošku s nadhledem mohli utvořit obrázek o našem odpoledním cíli. Maják Cap de Creus se vypínal na obzoru vzdálen po silnici pouhých 8 kilometrů. Avšak po silnici, kam obytná auta nesmějí, kamerovým systémem je dohlíženo na dodržování tohoto zákazu. Odpoledne jsme tedy osedlali kola.

 

A zjistili jsme, že silnička svou šířkou opravdu není vhodná pro provoz širokých obytných aut, naopak že vestavby jsou tolerovány. Že buď stoupá nebo klesá, úseků po rovině se tady nedostává. A že toto rozhodně nelze povědět o překrásných výhledech na skály, kameny a moře, zastavil jsem snad na kochanou i pro obrázky mnohokrát. I výhled od samotného majáku je překrásný, hned vedle to vše můžeme vstřebat u kávy a katalánského krému, který se nápadně podobá tomu u nás nazývanému Creme brulée, v hospůdce na útesu. S námi se nejspíš stejně intenzivně ze svého posedu kochá obrovský racek, ač je tak pojmenován, ani on se v tuto chvíli ničemu nechechtá.

 

Návštěva Dalího divadla nám nakonec trvala celý den. Vědomi si už naší největší cestovatelské slabiny, tedy pozdních startů, objednali jsme si vstup až na hodinu polední, naštěstí už jsme věděli, kde hledat dobré parkování. Nevím, zda bych sem vstoupil nebýt inspirován Péťou, vím však jistě, že jsem tou návštěvou rozhodně nebyl zklamán. Divadlo si umělec koupil po jeho požáru s jediným úmyslem, postavit si tu památník sám na sebe a nechat se tu pohřbít. Do svého záměru investoval určitě spoustu peněz a ještě větší spoustu energie, musel mít v sobě hodně sebe důvěry, když tohle všechno tvořil. Vzhledem k zájmu, který dodnes mezi návštěvníky památník vyvolává, byla jeho sebe důvěra nejspíš více než oprávněná. Přitom snad každý jeden exponát, alespoň na první pohled, více než by ladil, provokuje. A pak ladí, se mi zdálo, protože jak se může zdát bizardní, je i pravdivý. Libilo se mi toho v divadle hodně, přesto však, jedna socha ženy zůstane v mé paměti navždy, jak mi byla krásnou. Kdyby pro nic jiného, kdyby jen pro tento pohled, jsem moc rád, že jsem si sem došel.

 

Ještě jednou jsme se vrátili na dvě noci do Portlligat, setkali jsme se tady s Vlaďkou a Honzou, kteří nám toto místo objevili, ve dvou velmi příjemných večerech a v silvestrovském ránu. Péťa si došla i do Dalího vily, spolu jsme pak ve snad nejteplejším odpoledni navštívili centrum Cadaques. Bylo to předposlední odpoledne roku 2021, hospůdky praskaly ve švech, lidé posedávali na oblázkové pláži, děti i někteří dospělí se cachtali v moři. Tričko a mikina jen přes ramena zdál se mi ten nejvhodnější oděv. A bavilo mě pozorovat děti a jejich starostlivé rodiče. Maminky svým ratolestem vyhrnuly nohavice, aby ty si mohly namočit alespoň nožičky. Snad všechny děti však pod hladinou spatřily něco nesmírně zajímavého a nejlépe oběma ručičkama si replicas de relojes españa pro to sáhly, vůbec jim nevadilo, že maminka nevyhrnula i rukávky... A nikdo nikomu nevynadal, všichni se tvářili spokojeně a blaženě, měl jsem pocit, že takhle nějak jsme měli prožít celý rok. Tak snad se to povede ten příští.

12/2021

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace