Rychlíkem přes Centrální Balkán

Dívám se na poslední obrázky z jarní cesty Bulharskem a vkrádá se mi do hlavy otázka. Proč příliš často dokážu zařídit věci tak, abych z míst, kde bych moc rád zůstal mnohem déle, "musel" spěchat někam úplně jinam....?

předchozí část článku: Pod ochranou Vitoši

Nabývám dojmu, že jsme se konečně nějak vyladili navzájem, že jsme splnili všechny společenské povinnosti, byť některé i docela příjemné, že teď přichází čas pro nás, naše zájmy a potřeby. Jenže nám z bulharské cesty zbývají pouhé čtyři dny a ty si ještě zpestříme dostatečně peprným konfliktem. Tedy krom toho, že většinu času z nich prosedíme v autě....

 

Na druhou stranu nedá se povědět, že by o pěkné zážitky, výhledy, přírodní krásy i kulturní vyžití byla úplná nouze. Spíš jen bych vyjížďce na severovýchod od Sofie věnoval mnohokrát více času, než nám bylo dopřáno. A tak projíždíme kolem míst, kde se dozvídám, co bychom viděli, kdybychom zastavili. Až konečně zastavíme, je sice po zavírací době, ale výběrčí lidového vstupného je ještě přítomen a do jeskyň Devetaška nás vpouští. Po očku nás pozoruje hlídací vlčák, naše návštěva ukrajuje minuty z jeho noční směny.

 

Ty jeskyně jsou děravé jako ementál čtvrté jakosti, kdyby byl prodáván na délku místo na váhu. Jako nepovedený tunel, tak dlouho rozšiřovali vstupní portál, až se půlka zbortila. Jenže tady si své dílo vyrobila paní příroda. A pochopitelně přišel člověk, aby její umění zneužil, v době studené války tady bulharská armáda vybudovala úkryt bojových osob i techniky. A kdyby bylo možné tanky naskládat na výšku, vešlo by se jich sem ještě mnohem víc, tak vysoké jsou oblouky "tunelů".

 

Dnes je tady naštěstí všechno jinak, výběrčí "daní" se ptá, zda na přilehlém parkovišti budeme nocovat, že by hlídacímu vlčáku odpustil pro dnešek jeho povinnosti. A protože kontroluje naplněnost odpadkových košů, vstupujeme do tunelů "na dluh". Po mostě přecházíme řeku, hustá vegetace ukazuje, jakým směrem pokročilo jaro za pár teplých dní. Ani se nechce věřit, že monumentální oblouky má na svědomí ten decentně bublající potůček, zelená rostlinek na jeho březích postrádá dostatek světla a tedy oč šťavnatější list, o to vybledlejší zeleň. Zábradlí spíš vyznačuje doporučený směr postupu, scéně však dodává "onačejší" perspektivu. Šero u nohou i vysoko nad hlavami, syté barvy, které všemu viditelnému v průchodech světla dodává zapadající slunce, nezachytí ani nejchytřejší fotoaparát v ještě chytřejším telefonu. Zrcadlovka dodává jen více nebo méně černější černou, to je daň za absolutní samotu při podvečerní prohlídce tohoto přírodního divu.

 

Vyhlédl jsem zdánlivě vábně přitahující spací místo podle věhlasné aplikace, jen ta příjezdová cesta nebyla pro integrovaný obytný vůz úplně "košer". Asfalt skončil za posledním domem vesnice, rozlehlé louže pamatují možná ještě loňskou zimu, za to větve keřů a stromů signalizují ne zrovna časté používání té komunikace. Dvě kdysi vyjeté koleje k místu u řeky zarostlé metrovou travou. Nakonec jsme rádi, že se vůbec dokážeme otočit a s čistým štítem tuto lokalitu opustit, na noc parkujeme u vchodu do areálu vodopádů Krushuna. V tichu, zdarma, ranní kávu na dosah.

 

Přestože se všichni stánkaři, trhovci, restauratéři a hoteliéři snaží o opak, úterý po velikonocích je i v komerční zóně v okolí vchodu do areálu poklidné, jen pokladna neztratila svou potřebnou bdělost. Sekáči upravují trávník kolem otevřeného bazénu, to aby letní návštěvníci znavení hodinovou procházkou měli kde osvěžit svá těla. Majolenka mi vypráví, jak na "vlastní kůži" tady v sezoně zažila "doteky zadků", tak byl bazén plný lidí, že i těmito částmi těla se dotýkali nejen rodinní příslušníci. Dnes je bazén sice ještě bez vody, za to sekačky na trávu tady ječí silou rudé armády. My prudkým svahem stoupáme do horních pater oblasti vodopádů.

 

Nejprve procházíme pod převisy suchých jeskyní, čůrky, prameny a potůčky už ale bublají a prvními spády přes hrany v husté zeleni skrytých skalek dávají na srozuměnou, co se chystá v patře spodním. Říčka, která má vše na svědomí, vytéká z podzemí mohutnějším proudem, letité stromy sklánějí své kmeny nad její koryto, protože tudy vede cesta světla pro jejich listy. Abychom spatřili první vodopád, musíme překročit nově vybudované zábradlí, v pádu nám brání ještě to staré. A ve výhledu bujná vegetace. Podle zvuku si představuji, kam až vody říčky padají, to však netuším, že scenérii budu za chvíli pozorovat z jiné perspektivy. Ještě jeden vodopád, vysoký, na "srážky" však poněkud chudší. Tahle "sprcha" nedisponuje vzhledem k "průměru trubek" adekvátním tlakem.

 

Vracíme se stejnou cestou skoro na začátek, na hranici komerční zony, v údolí říčky však volíme širokou a mnoha návštevníky dobře vyšlapanou cestu proti proudu. Už první peřeje upoutají naší pozornost, ale o pár metrů vzhůru jezírko a do něj mnoha kaskádami padající vodopád je to, co jsem tady hledal. Šum padající vody, desítky kaskád, přes které rovnoměrně padá voda do jezírka napájející tu další. Všechny vody se pak stékají v průzračném jezírku, které však tady nemá pozornost obdivovatelů. Ačkoliv zdejší kaskády svou velikostí nenapodobí známé chorvatské nebo bosenské vodopády, vydržíme se tady dívat dlouhé minuty. A schůdky opatřené zábradlím zvou návštěvníky dál a výš. I tam je čeká pěkná podívaná, jinak členitá, možná méně vodnatá na svou výšku a "váhu", možná obklopena příliš hustou vegetací. A pak už jen pěšinka k prvním venkovním restauracím, pro dnešek uzavřeným, a k vyšňořenému, přesto pustému hotelu. Druhá kávička a první moučník, debata s "mistrem" znalým zdejších poměrů.

 

Druhým dnes "povinným" cílem výpravy je Etar, skanzen, uměle vybudovaná vesnice ve "starém stylu". Projíždíme dlouhé kilometry chatrnými silnicemi náhorní vápencovou plošinou, díváme se na vzdálené vrcholy pohoří Centrální Balkán. S jakou chutí bych tu někde zastavil a dal si okruh na kole, a nebo možná tady ani žádné cesty pro takovou turistiku nemají. A my naopak nemáme čas to zjistit. Než dojedeme do Etaru, projíždíme město Gabrovo, Veliko Tarnovo je nedaleko, oběma lokalitám věnuje svou pozornost knížní průvodce, na rozdíl od nás. A to už trochu ohleduplně vůči mým touhám vynechávám sedlo Šipka, proslavené boji v poslední válce, i když mě by tady zajímala především příroda pohoří Centrální Balkán. Ten skanzen není nic špatně, určitě stojí za vidění i za zažití pekárny, cukrárny, kavárny, kde Vám uvaří kávu "na písku". I další řemesla tady mají své zastoupení, jen je buď už nedá můj žaludek a nebo je jim věnována "mrtvá" expozice, tedy už zřizovatel nenašel člověka, který by tady byť tak trochu pro turisty převáděl své umění. Na noc přejíždíme ještě ke Troyanskému klášteru, kde dáváme poslední ryze bulharskou večeři.

 

Mohlo by se povědět nejlepší nakonec stran této historické památky. Na to, že je všední dubnový den, návštěvníků po nádvoří nechodí zrovna málo. Ve vstupní bráně stojí připravený kočár nejspíš pro představeného kláštera, kdo ví, kdy naposledy jel tažen koňmi. Pop v černém, říkala Majolenka, že nejspíš odjíždí udělit někomu "poslední pomazání", usedá do taxi. Všechno tady září ve slunečném dni barvami, květy, stromy, stěny staveb i ikony uvnitř svatyní. Nahoře ve zvonici mladý pop zahajuje klášterní diskotéku, mechanismus několika zvonů a zvonků založený na změti provázku zaplaví celý prostor nádhernou rytmickou melodií. A pop stojí v čele toho všeho, diriguje, rukama jako kdyby zval zvuky dalších zvonků, a sluchem kontroluje správnost propojení ryze "unplugged aparatury". Protože vše funguje zcela bezchybně, věnuje svou pozornost teď už v jedné z arkád mladé dámě, ještě s kolegou nejspíš dohadují nějaký obřad. Dokonalý zážitek zdejší atmosféry umocní luxusní káva a zákusek v levandulové kavárně v těsném sousedství kláštera.

 

Velmi lákavě na mapě vypadá silnice napříč pohořím Centrální Balkán přes Troyanský průsmyk. Vyjíždíme až nad hranici lesa, holé horské hřbety se táhnou do obou stran do nekonečna, v uctivé vzdálenosti ozdobeny skalnatými štíty ještě stále pokrytými sněhem. I když místo hyzdí jakýsi válečný pomník a především stavba nejspíš plynovodu, v této krajině bych vydržel i několik dní. Tady se naplno projevují mé nesplněné sny, duše se raduje z nádherných výhledů a současně pláče nad nemožností vydat se na dlouhý přechod celého hřebene. Znovu je mi jasné, že nemožnost si sám působím silou myšlení a že za pár dní se znovu ukojím méně fyzicky náročnými cíli. Právě tady přede mnou stojí nejvyšší a nejhůře překonatelné pohoří, "ažpaky" se to jmenuje. Jednou sem určitě vyrazíš jen s batohem, karimatkou a stanem, říká mysl, ale až pak...

 

A tedy se projdeme sotva hodinku, vyfotíme sebe, auto i okolní nádheru, všimneme si nálepky kamaráda Karla "Apapluchy" na nálepkovém sloupu a na dálku mu dáme vědět, kde jsme a co tu vidíme. Pak už sjíždíme do údolí, aby právě tady vybuchla malá časovaná nálož, která zkracuje už tak krátký čas bulharské cesty.

4/2022

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace