Rokycany - tip na zastavení se smutným koncem
Měl jsem v životě období velkého kamarádství s Petrem z Plzně, rád cestoval obytným autem. Kamarádství, které mě vybavilo do dnešního života spoustou "zásad", takových těch pravd, přes které vlak nejede. Alespoň do doby, než poznáme něco lepšího.
Za co Petrovi nejvíc vděčím, je můj současný postoj, ochota dát cestování to, co mu dávám. Hlavně za to vděčím tedy sobě, celkem usilovně pracuji na tom, abych mohl žít a cestovat tak a často, jak to mám rád. Petr mi však svým osobním příkladem ukázal, že to jde. A nemusím k tomu být nutně vybaven nějakým hrubě nadstandardním zůstatkem na účtě v bance nebo zašitým ve slamníku.
Petr se jednoho dne rozhodl žít v Andalusii a v té době se také setkal s novou partnerkou. Odjeli a skutečně v autě nějakou dobu nedaleko Marbelly žili . Jejich odjezd byl i startem našeho přátelství, do roka jsme se za nimi jeli podívat a já díky tomu poznal zimu ve středomoří. Jen dvakrát jsem od té doby vynechal podobnou zimní cestu. Miluji tu atmosféru, středomořské země se stávají tím, čím opravdu jsou, nevítězí movitý turista dovezený sem cestovní kanceláří ze severnějších destinací.
Bohužel, Petrovo a Petry štěstí netrvalo dlouho, půl roku po naší cestě dívčina zaznamenala první zdravotní problémy, které nedokázal nikdo dost dobře rozšifrovat. Následoval návrat do Čech a důkladné vyšetření. Nepomohlo nic, ta nemoc Petřino tělo prorůstala neuvěřitelnou rychlostí. Navíc Petr je člověkem velmi bystrým, potřebné informace dokáže rychle zjistit. Ty o nemoci a jejím postupu znal dříve, než je dostal od lékařů. Byl jsem v té době jedním z mála, s kým si o těch věcech mohl povyprávět, proto jsem občas zajížděl do Plzně.
Petr je úžasný kuchař, vždycky něco skvělého uvařil, celkem solidně jsme se "zmrtvili" hodně dobrým červeným, probrali věci osobní i veřejné a já se ráno vracel zase domů. Mou úplně první takovou smutně zvláštní cestou byla právě srpnová. Hodně konsternován vývojem událostí i společensky unaven proběhlým večerem jsem zastavil v Rokycanech a prošel si náměstí a uličky v okolí hlavního kostela. Potřeboval změnit nastavení, snad proto jsem viděl ty krásné obrázky, detaily. A pak jsem chtěl do Brd, tehdy ještě hodně vojenských. Jediná cyklistická trasa pro mě přijatelné délky a převýšení se nabízela od Rokycan na východ. Nepamatuji si z ní takřka nic a možná je to tak lepší, zůstaly jen dva obrázky.
I výlety obytným autem vlastně kopírují život takový, jaký doopravdy je. Někdy je veselo, někdy smutněji, jenže jak jinak bychom dokázali rozlišit, co opravdu máme rádi, co v životě chceme a co se nám nelíbí? Jedině střídáním těžkých a radostných situací, každá těžká situace nás tak paradoxně dovede k těm radostným. Málokdo však dokážeme děkovat a být vděční za těžké situace....
O Rokycanech se každý víc dozví třeba tady, klidně bych procházku kolem středu náměstí doporučil posádkám, které už dlouho sedí v obytném voze na dálnici a spěchají. Dlouho se tu nezdrží, naruší však monotonní jízdu a mohou pokračovat v dlouhé cestě. A do Brd už se dnes, díky Bohu, může jezdit a chodit na úplně jiné výlety. Kdysi jsem vojenský prostor tajně projel na motorce a teď pomalu spřádám plány na mnohem podrobnější prozkoumání nejvyššího českého vnitro pohoří. Daleko odtud není ani do křivoklátských lesů kolem Zbiroha.
Já vím, dnes poněkud zvláštní tip na výlet obytňákem, cítím však, že i takové sem patří :-).
8/2011
Ukázat na mapě | Vladi Štekr
Komentáře
Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!