Rakovnicko branou k poznání, aniž bych to tušil...

Rakovnicko, to je už pro mě trochu exotický kraj. Vždyť hraničí s Plzeňskem a Karlovarskem a do těchto končin jsem se zatím mnohokrát nepodíval. Od doby výletu k Jesenici a kolem Lužné už své skóre občas vylepšuji, nejen v cestování se mi tehdy otevřela cesta poznání. Aniž bych tušil....

Každý obrázek z každého výletu, když se na něj podívám o pár let později, vyvolává vzpomínku. Vzpomínku na krajinu, vzpomínku na pocity z výletu, a také vzpomínku na život, na jeho etapu, ve které jsem tehdy žil. Do Šanova jsem dorazil coby čerstvě "rozvedený" po sedmiletém vztahu. Týden "rozvedený", tři týdny "svedený". A hodně zamilovaný. Dva dny v okolí Rakovníka jsem měl být sám, další dva, díky nějakým těm květnovým svátkům s tehdejší dámou mého srdce. A také s její matkou a s jejím synem, se všemi hodně smutnými, pár dní před tímhle rande našli člověka, jež se měl stát v budoucnu mým "tchánem" mrtvého ve sklepě jejich domu.

 

Cítil jsem se dobře v roli šlechetného zachránce, stál jsem však na okraji hodně hluboké propasti a pád byl nevyhnutelný. Aniž bych tušil.... Zatím jsem si šlapal na kole po zelené ze Šanova kolem rybníka, tam už jsem se držel cyklistické trasy. Kolem Řeřich do Kletečné. Moc se mi tam líbilo, jaro v plném proudu, tisíce odstínů zelené nechávalo odpočívat mé oči při pohledu na lesní stráně. Ovocné stromy i některá křoví podél cest obaleny bílými kvítky. Mírné kopce v ladné krajině, ne příliš hustě osídlené. U Soseně jsem se dojel podívat k k zatopenému lomu, byť z části dílo člověka, spojení voda a kámen vždy znamená v přírodě oživení pro tuláka hledajícího hezké obrázky. Stále po cyklotrase ve spojení se zelenou značkou, těsně před Jesenicí po hrázi mezi rybníky Dolní a Horní Fikač, pod letitými a chráněnými duby.

 

V městečku jsem skrz objektiv fotoaparátu viděl kostel i faru, než jsem odbočil na žlutou značku, líbila se mi atmosféra polovypuštěného Velkého rybníka. Těšil jsem se, jak všechna podobná zákoutí budu ukazovat novým lidem ve svém životě, neptal jsem se, zda je ukazovat a vidět chtějí. Rozkvetlá kaštanová alej mě dovedla k bývalému letohrádku Plaveč na mírném návrší, díky němu jsem v dálce zahlédl mé milované Krušné hory. A stále po žluté k loveckému zámečku Svatý Hubert, k vesničce Velká Chmelištná. V žádném průvodci ani v mapách nepíší, jak půvabně jsou ty domky s kostelíkem zasazeny do okolních luk a lesů, a kdybych dnes nepsal a neotevřel staré obrázky, také už bych zapomněl. Stejně jako jsem zapomněl trasu, po které jsem se vrátil do Šanova k autu, variant neznačených cest ukazuje mapa několik.

 

Ke druhému výletu jsem se přesunul k Řevničovu, vychází z něj žlutá značka k železniční stanici, tam někde pod vrchem Louštínem jsem našel místo ke spaní. A ráno znovu na kole vyrazil do lesů, které těsně sousedí s CHKO Křivoklátsko. Nejprve po žluté spolu s cyklotrasou 0102, později po červené k Merkově prameni. Mezi kopci se tu kroutí železniční trať do Nového Strašecí a po ní v ten májový den jezdil vláček tažený parní lokomotivou. Také jsem si na mostě počkal, vždyť to byla vzpomínka na mé dětství. Ještě Krásnou dolinou s několika lesními rybníčky, možná pro ně dostala to lichotivé jméno. Ještě kolem hájovny Belšanka do Lužné, tam už bujná vegetace schovala kostel v parku. A ještě po červené do kopce na Louštín. Z něj se otevírá pěkný výhled na křivoklátské lesy, po hradišti už mnoho stop nezůstalo. A potom k autu a na plánované rande. Byly tehdy pro mě připraveny pomocné práce při vyklízení všeho, co po sobě pán, jehož jsem spatřil jedinkrát a dost z dálky, zanechal, a já byl šťastný, protože v roli zachránce, otce, manžela i dědy. Noví lidé kolem mně si pochvali, jak jsem hezky zapadl a já poslouchal ještě oddaněji. Pěkně po malinkých krůčcích jsem se přiblížoval k hraně propasti.

 

Pramálo cestování jsem prožil v příštích měsících, nebyl na ně čas, tolik "důležitého" jsem měl k řešení. Byl jsem přece zachráncem, důležitým člověkem v něčím životě, nesměl jsem je zklamat. Tak nějak mě to učili ti, které jsem zklamal, jak jsem se pokoušel nezklamat ty druhé. Prostě jsem potřeboval pád, který musel následovat, abych pochopil, kdo je nejdůležitějším člověkem v mém životě, co mám "naučeno" a co je mojí pravdou. Let byl střemhlavý a rychlý, cesta zpět nahoru je pomalá. Šplhám dodnes, tam dole jsem si po prvních úspěšných krocích všiml, některé cesty nemají cíl. Už vím, musím občas někam spadnout, mám-li vědět, že se umím zvednout a vyšplhat zpět, musím dostat lekci, abych si byl jist, co v životě chci a jak vypadá to, čemu se vyhnout. Abych doopravdy věděl, kdo je pro mě nejdůležitějším člověkem, koho zachraňovat jako prvního a komu nejvíc pomáhat.

 

Všechno špatné, pokud to dovolíme, pokud to chceme vidět, může být k něčemu dobré. Že jsme dovolili, poznáme, jednoho dne tomu špatnému umíme poděkovat. Ne proto, abychom egu ukázali, jak jsme na sobě zapracovali, ale proto, že to tak cítíme. Píšu dnes příběh, který jsem žil na začátku mé velké životní změny, aniž bych ji tušil.... Dívám se na obrázky a plánuji si nový výlet na Rakovnicko. Vždyť hraničí s Plzeňskem a Karlovarskem a do těchto končin jsem se zatím mnohokrát nepodíval.

5/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 

Komentáře

Nikdo ještě nepřidal komentář. Buďte první!

Nový komentář

Úvod Výlety Cestopisy Tipy k zastavení Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace