Putování nad Wartou

Warta je řeka, má srdeční záležitost. Ani nevím, kde se to ve mně vzalo, kdysi dávno dlouhou cestou přes rozlehlou polskou zemi jsem jen letmým pohledem z mostu nabyl dojmu, že je hezčí, než ostatní polské řeky. A to jsem ještě netušil, že přítok Odry je se svými 762 kilometry delší, než sám veletok.

S Wartou jsem se od prvního pohledu setkal už mnohokrát, třeba v Národním parku, který chrání mokřady řekou vytvořené těsně před jejím ústím, nebo nedaleko stejnojmenného města v Lodžském vojvodství. Rychlostní silnice, kterou jezdíme z Čech do Pobaltí, Wartu překlenuje dlouhým mostem u města Sieradz, jižně od něj je příroda kolem toku chráněna přírodním parkem "Meziřečí" Widawky a Warty, rozuměj území mezi dvěma řekami. I tam jsem na kole jezdil. A letos jsem si vybral Nadwarcianski park krajobrazowy a Zerkowsko Czeszewski PKO ve Velkopolském vojvodství. Ve vesnici Lad už na chráněném území kousek nad řekou stojí klášter a na parkoviště u něj přijíždím v pozdním odpoledni. Rychle skládám kolo, církevní objekt si prohlédnu až po návratu, teď spěchám dolů k řece. Dlouhý slunečný den mi dovolí, abych alespoň pár hodin prožil ve společnosti krásné Warty.

První překážku musím překonat, ještě jsem ani neopustil vesnici, příjezd na louky a pastviny kolem meandrujícího koryta přetíná poměrně hluboký vodní příkop, jistěže jsem jeho přejezd nepřežil v suchých botách :-). O to intenzivněji můžu šlapat do pedálů kola, třeba mi proudící vzduch pomůže k pocitu sucha, jistoty a bezpečí. Tyto myšlenky ve mně vydržely jen pár minut, než jsem se dvěma vyjetými kolejemi v trávě dostal na sice ne vysoký za to strmý břeh. Barvy v pozdním odpoledni už "měknou", kolem mě čerstvá zelená vrcholného jara i suché okrové dlouhé stonky rákosí s načepýřenými chocholy pohupujícími se proti nebi. Řeka dostala sytou modrou od oblohy a tři projíždějící loďky ukazují na splavnost alespoň pro malé čluny. Co na tom, že první z nich patří jakémusi uniformovanému státnímu orgánu dozorujícímu ruch na jinak liduprázdné řece.

Pomalu postupuji proti proudu, často stojím, fotím, dívám se. Podle mapy vede po břehu značená turistická značka, najdu ji až s příjezdem k lesíku, schovává se do něj ve formě uzounké pěšiny, do které se vrchám i s méně obratným těžkým kolem. Takhle nějak možná těžkooděnci rozšiřují síť místních značených stezek :-). Další pohled na Wartu je mi dopřán tam, kde to nejspíš dobře zná místní rybář, vypadá to, že už má u vody vysezený důlek. Trochu si stěžuje na dnešní úlovek, na velká sucha, i když mně se řeka zdá být plná vody a proud poměrně silný. Nadšeně vypráví, že před chvílí tudy projely tři čluny, i jeho ten obrázek překvapil. Jsem moc rád, že jsem u téhle místně významné události mohl být, miluji řeky a když je na nich živo, miluji je ještě intenzivněji.

Zajímavý zážitek mi Warta přichystala v místě nazvaném Czarna struga, mrtvé rameno řeky je od mateřského toku odděleno hradbou rákosí, křovin a z bahnité půdy chudé na živiny trčících kmenů zakrslých stromů. Ani tady neodolám a musím si na památku zkopírovat několik obrázků na datovou kartu fotoaparátu. Nejhezčí místo si však pro mě řeka nechala až na samý závěr dnešního setkání, na 52°11´21.467"N, 17°55´42.074"E se v jejím zákrutu postupem let vymodeloval ostrůvek a soutok obou ramen na mě působí nesmírně malebně. A má radost je ještě větší, nic mi nebrání v tom, abych na tomto místě prožil absolutně tichou a klidnou noc v těch nejhezčích kulisách, které si pro dnešek můžu představit.

Také druhý cyklistický okruh přes Nadwarcianski park krajobrazowy startuji u kláštera Lad, lepší parkování v okolí nenecházím. Tentokrát mířím po proudu, vyjížďka je dost delší, víc času prožiju i mezi mokřady. První výhledy na Wartu i na ostatní terén parku mi poskytuje vysoký most, pak už odbočuji vpravo a směsicí cest a vyjetých kolejí kopíruji tok řeky. Když už si všichni rybáři najdou svůj plácek, cesta se sjednotí, vede mě přes rozkvetlé louky, kolem vzrostlých starých stromů i kolem nesmírně bohatých temně fialově květoucích šeříků. Chvílemi se od Warty vzdaluji, pak můžu pozorovat bažiny i obhospodařované louky, v jednom místě jsem donucen tři úseky přebrodit, protože dlouhé prohlubně zarostlé travou jsou plné vody a na kole neprůjezdné. Malebnými obrázky znovu dokonale modré hladiny se kochám blízko u vesnice Ciazeň, kousek od kostela je tu v provozu přívoz, a právě přepravuje na druhou stranu traktor obdařený nějakým zemědělským strojem. Asfalt výjezdové cesty od prámu končí za prvním hrbolem, mým úkolem teď je se prokousat neznačenými cestami k červené magistrále u Bialobrzegu. Hluboko v lesích a lukách, kde k prvnímu domu to mám ještě asi čtyři kilometry, přijíždím ke trámovém můstku přes potok spojující dvě bažinatá jezírka zarostlá hustou lužní vegetací, tady se kochám a s fotoaparátem poskakuji několik desítek minut.

Jižní část parku už se mi jeví více osídlená, propojená i pro auta sjízdnými cestami, pro tuto chvíli se loučím s Wartou pohledem z protipovodňové hráze, kterou jsem za včerejší ani první půlku dnešního dne nikde nepotkal. Řeka se na první pohled tváří, že si tohoto svého sešněrování není vědoma, rozumí si však někdo s řečí řeky? Já beru za vděk službám červené turistické trasy a začínám se vracet zpět ke klášteru Lad. Myslím si, že už mě nemůže nic překvapit, naštěstí se však mé domněnky ukáží jako neopodstatněné. Nejdříve přijíždím k jezeru, které však není v mapě vyznačeno, tedy se nejspíš jedná o proláklinu po jarních táních záplavenou vodou. Z ní trčí tlusté stonky nějakých odolných rostlin, které tady vyrostly v minulých letech, zdá se mi, že už jsou dlouho suché. Žabí koncert nešetří decibely, po hladině se neslyšně a pomalu pohybuje několik párů labutí. Z pozadí jako kdyby celý obraz svou mocnou rukou ochraňovala mohutná stavba kláštera v Ladu. Dlouho se mi nechce opustit tohle magické místo, nakonec přece jen vyrazím a díky tomu můžu zastavit ještě u jedné scenérie bažin, křovisek a neprostupných vysokých a ostrých bažinných trav. K autu přijíždím brzy odpoledne a můžu si tedy dnešní poznávání prodloužit o sice rychlou, za to zřejmě "efektivní" návštěvu sousedního Zerkowsko – Czeszewskego parku krajobrazowego, i jeho "páteří" je řeka Warta.

Nejprve projíždím kolem města Pyzdry, jeho historické centrum s dominantní klášterní budovou se tyčí na kopci vysoko nad řekou, mě ale v té chvili spíš zajímá, jak se dostat ze zácpy na silnici způsobné stavebními pracemi a ne zrovna sesynchronizavným řízením dopravy semafory. Pak už spěchám do městečka Miloslaw, rybníky kolem pro mě nezajímavého zámku jsou nejsevernějším výběžkem výše jmenované chráněné oblasti, díky úzkému tvaru vestavby Mercedes Sprinter a zadnímu pohonu kol sem můžu přijet prašnou cestou využívanou víc turisty a cyklisty než motorizovanými návštěvníky, a tak vidět alespoň kousek zdejší přírody "zpoza opony". Tentokrát mi ale musí stačit pár rychlých obrázků, čekají mě ještě další malebná místa a sluníčko se rychle sklání k západu. Tím prvním je přívoz přes Wartu v Czeszewu, jedné ze dvou obcí, které daly parku jméno. Provozovatel přívozu už zakotvil a chtěl odejít domů, když dorazilo nějaké armádní vozidlo a jeho uniformovaný řidič se dožadoval přepravy na druhý břeh. Mě nějak nedochází, kam tam chce vojsko pokračovat, mapa o žádné silnici nic neví. Chci se tedy k přívozu podívat z opačné strany, ve spěchu objížďky přes most přehlédnu možnost vystoupat na rozhlednu u vesnice Wolica Kozia. V Debně rezignuji na průjezd hlubokými kolejemi vyjetými do písku směrem k přívozu.

Rezignuji také na další poznávání parku ve spěchu, za chvíli se bude stmívat, nezbývá mi, než se vydat na dlouhou cestu domů. Jenže možná právě v té chvíli se nade mnou smilovaly všechny vodní víly wartské, upozornily mě na malinké vyježděné parkoviště u silnice a doporučily mi dojít těch posledních sto metrů pěšky. Právě sem zasahovalo jedno ze slepých ramen řeky Warty, klidná modrá hladina. Dva rybáři dodávali místu atmosféru, sluníčko zapadalo za jedním ne ještě úplně do jara probuzeným stromem, v opačném směru pohledu se někam daleko dál táhla plochá jen pár vlnkami narušená hladina vody. Na opačném břehu rostlinstvo jako z nějakého pralesa včetně polámaných vývratů, pak už se zákrutem přede mnou ztrácelo i tohle rameno Warty. Tiché večerní rozloučení a možná pozvánka k návštěvám dalších přírodních krás, které si řeka připravila pro vnímavé pozorovatele.

5/2023