První jarní den po karavanním

Před pár lety, ještě poslouchal rádio, ten den ráno jsem se dozvěděl z veřejno-právního rozhlasu, že zrovna dnes, 20.3., přijde jaro. Ve škole nás sice učili, že první jarní den je 21. březen, ale známe různé omyly lidstva v časové ose. Třeba datum VŘSR.

Kdo neví, to si tehdy jeden týpek v listopadu vystřelil z lodě Aurory, aniž by tušil, že si vystřelil z poloviny lidstva. A myslel si, že je říjen. Také jsem míval svátek osvobození naší země 9.května a dnes je to 8., tak alespoň 1. máj neslavím v dubnu a oslavuji víc láskou než prací. Možná jaro chodí dřív, protože máme to globální oteplování a že jak nám stále někdo slibuje, jak se za nás o všechno někdo postará, tak také musí ukázat, že to myslí vážně. Všechno jde rychleji, lépe a radostněji, tedy proč by jaro nemohlo přicházet o den dříve, že.

 


Obytka parkovala na historickém starém náměstí v Žatci, nedaleko hospůdky U hada. Večer mi tam předložili skvělá hovězí lička na červeném víně, nedat si k nim ještě jednu sklenku by byl hřích. V autě jsem se pomalu probouzel, rána mám ze zásady pomalejší. Bez budíku, bos, natěšen na slunečný den. Byl jsem sice zatížen nějakými pracovními povinnostmi, ale se stoupající teplotou v autě klesala chuť se jimi zabývat. Mimochodem, ten rok poprvé auto vytápělo solární vytápění bez panelu na střeše, prostě sluníčko mělo dostatečnou sílu k tomu, aby vybídlo mou ruku k vypnutí topení ještě z pod deky.

Brzy jsem pochopil, že nejlepší využití prvního jarního dne je jinde než v práci. Na tento způsob uvažování je můj mozek naštěstí celkem dobře vycvičen, vlastně úplnou náhodou jsem měl k zadním vratům vestavby přišpendlen jeden milý jízdní horský bicykl. Ze Žatce pak vychází modrá turistická značka proti proudu Ohře k Nechanické přehradě, tedy mě napadlo ji zkusit a zpět se vrátit sice neznačenými, ale v mapách zřetelnými cestami.

 

Vážně by mě ještě včera v dešti a šeru nenapadlo, jak může být velmi mělké údolí řeky v těchto místech krásné, jak zajímavou krajinou pojedu v okolí toku, jak daleké obzory spatřím o tom uspíšeném prvním jarním dni. Jaké lesklé stříbrné paprsky řeka vysílá, podívám-li se proti Slunci. Jak toužebný je pohled k zakázaným Doupovským horám a naopak jak důvěrný je pohled na hřeben mých milovaných Krušných hor. Očima jsem hladil ty oblé kopce a cestu si tak užíval, že mi nevadila ani industriální díla viditelná na jejím konci – betonová hráz přehrady Nechanice a tepelně skoro jaderná elektrárna Tušimice.

 

Zpáteční cestu zpestřila ztížená orientace a téměř opuštěné vesničky mnohdy vysokého stáří, a pohledy do údolí řeky z jiného úhlu pohledu a opačného břehu. Zlehka jsem si zabloudil, užil jsem si drápání se z kopce dolů roštím na cestu, kupodivu za podobného úsilí jako nahoru...

Odpoledne jsem se vrátil do historické části Žatce, město slavilo ten rok 1010 let od první písemné zmínky o něm. Jde o mnoha jiných městech povědět, že právě tam se psala historie naší země? Stará část a náměstí je malebná a procházka po ní za slunečního svitu příjemnější, než sedět za volantem a pro UV paprsky neprůstřelným sklem.


Ani cesta k domovu se nestala nudnou, navigace mě vyslala snad všemi kotěhůlkami kraje, tedy jsem si připomněl návštěvu Peruci a Oldřichova dubu, prvně jsem viděl Lázně Mšené a nakonec dohonil i nákup nějakých dobrot u vyhlášeného vinaře pana Krause na Mělníku.

Závěrečná příhoda dne? Vybral jsem si u Krausů dvě krabice skvělých bílých vín, při součtu jedna lahev chyběla a paní Krausová se malinko podivila nad tím, že mám jedenáct lahví. Nicméně nejevila nad tím sebemenší pochybnost. Opravil jsem ji, že tomu tak není, chyběla shodou okolností ta nejdražší, z nejlepší mělnické vinice Klamovka. Nejsem trubka, že jsem to přiznal?

Kdysi jsem byl poučen, že dobro se dlouhodobě VŽDY vyplácí, trošku později jsem k tomuto poučení získal vnitřní emocionální pocit, že tomu tak rozhodně není VŽDY. Paní Krausová ocenila moji poctivost desetiprocentní slevou a právě tím se ta nejdražší láhev stala téměř zdarma. A tak se dobro vyplatilo i krátkodobě, a že tomu tak rozhodně není VŽDY....

A opravdový happy end? Měli jsme tehdy nový karavanový web. Celý den jsem ho sledoval a měl jsem obrovskou radost z toho, co se tam událo nového. Celý den jsem byl šťastný, že můžu být u toho. Web byl tehdy plný dobrých lidí a ti se k sobě moc hezky chovali, rozdávali svoje dobro. Dnes ten web pomalu umírá, ale ti lidé zůstávají a svoje dobro rozdávají dál, nic nevadí, že je to jinde. Po tehdejším krásném prvním jarním dni se moje poučení, že se nám všem naše dobro dlouhodobě rozhodně vyplatí VŽDYCKY, stalo jistotou. A kdybych to někdy nevěděl, stačí se vrátit k tomuto povídání, vzpomenout si na ten čas, a ona jistota se zase vrátí. Takhle nějak my si tady totiž žijeme .... :-).

3/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace