Přírodou severu Portugalska

Stojíme pod hradbami starého hraničního městečka Miranda do Douro, dorazili jsme těsně po setmění, španělský hraniční patník sotva kilometr za dveřmi pojízdného hotelu Malibu. Začíná krápat, to však nic neubírá na kráse osvětleného opevnění a kostela za jeho zdmi. Ačkoliv jsme sem nespěchali, stejně první noc v Portugalsku vnímáme jako mezník.

 

předchozí část: Do království Dravců

Chvilku nám zabral výběr toho nejlepšího parkovacího místa – v rovině, s výhledem a nepřekážet, tato kritéria plní 41°29´34.298"N, -6°16´21.787"W. Hluboko pod námi klidná hladina přehradní nádrže na řece Douro (ze španělského pohledu Duero), na protějším břehu rozeklané skály Parque Natural do Douro International. Předpověď počasí na zítřek slibuje zataženou oblohu, přesto déšť až odpoledne. Rezignujeme na výlet na kolech a raději věnujeme energii prvním pěším krokům po portugalském území.

 

Nejprve sejdeme skoro až k hladině přehrady, výletní čluny bohužel světí neděli stejně jako jejich obsluha. Obejdeme všechna vyhlídková místa na břehu, skály stoupající přímo z vody ukazují sílu původního toku řeky. Podíváme se i pod hráz, i když tam si provozovatelé elektrárny příliš návštěv nepřejí. Jenže mě zajímá pohled na přirozený tok řeky, přehradní hráze všeho druhu vnímám jako pouta nasazená duším řek. Jako by se řeka výstavbou hráze a přehrady v tom místě stala otrokem po elektřině bažícího člověka. Věřím, že příjde čas, kdy řeky ze sebe shodí takto nasazená pouta, z hlediska jejich "věku" bude stačit "krátká pauza", kdy lidé přestanou hráze udržovat.

 

Projdeme i staré za hradbami schované městečko. Máme štěstí na jakýsi maskami a hudbou doprovázený průvod, který pozorujeme za okny jediné otevřené kavárny v rohu náměstí. Lidé směřují do kostela, někteří mladí uniformovaní hudebníci však odolávají církevním adventním zvyklostem. Potulují se po městečku, hrají si své hry nebo loví něco pro život nezbytného v chytrých telefonech. Hradby jsou uvnitř městečka mnohem lépe přístupné, z jejich vrcholu se otevírají další krásné pohledy na kaňon Doura. A také na krásné obytné auto Malibu u jejich paty.

 

V časném odpoledni jedeme zkusit úzkou silničku nad kaňonem, kterou jsme chtěli projet na kolech. Ještě než odjedeme z Mirandy, nutně musíme zastavit u moderní čtvrti, i zde se otevírají další a nové výhledy na kaňon, tentokrát se starým městem na pozadí. Cesta nad kaňonem je sice uzší, z počátku však dobře průjezdná. Po pár kilometrech asfalt přechází v uježděnou hlínu, to přináší rozkol do mé mysli. Toužím vidět řeku v jejím přirozeném toku a opravdové údolí nezprzněné betonem, současně se bojím, abych neublížil autu. Obrázek z pohledu lvíčka zodpoví otázku, které moje já v té bitvě zvítězilo.

 

Už první vyhlídka upravená jako piknikové místo je krásná, i když není vidět řeku na dně údolí. Ten pohled však naprosto vynahradí jiný, na oblohu. Vypadá to, jako kdyby tady dravci pořádali nějaký vytrvalostní závod v letech na okruhu, stále další a další přilétají od severovýchodu v proudech vzduchu nad údolím řeky. A pokračují po proudu řeky nad údolím dál. Možná je to nějaký jejich rituál, možná se jinudy oklikou vracejí, na severovýchodě jich neubývá. Z vyhlídky nás vyhánějí až první kapky deště a přece jen trochu strachu nad tím, jak bude vypadat cesta dál. Netušíme, kolik kilometrů šotoliny nás ještě čeká. Až budu mít někdy na Portugalsko půl roku, určitě na 41°30´59.291"N, -6°15´36.276"W v autě přespím a pak přejedu na 41°32´23.311"N, -6°13´23.087"W, tam zůstanu druhou noc.

 

Do vesničky Aldeia Nova jde přijet i po asfaltu a ten kousek šotoliny na uvedené souřadnice je široký a hladký. A také hodně z kopce. My jsme nechali auto ve vsi a došli sem pěšky. Na vyhlídkových plošinách bych vydržel sedět snad celé hodiny, díval bych se na řeku po proudu, pak bych kousek poodešel a díval bych se proti proudu. Také bych sledoval okolní vyprahlou kamenitou krajinu, v létě bych se asi bál hadů. Ale úplně nejvíc bych sledoval ptáky. Nejhojněji jsou tu zastoupeni Luňák červený, Orel jestřábový, Sup hnědý a ještě jeden, jeho jméno už jsem zapomněl. Jména nejsou důležitá, úžasné na těch okamžicích je, že kolem nás dravci létají s naprostým vědomím, kdo je tady doma a kdo hostem. Je zajímají jen vzdušné proudy a ne nějací človíčkové tam dole. Nemají problém přiletět i na velmi krátkou vzdálenost, abych si je mohl patřičně prohlédnout. Jenže to stejně nejsem schopen stihnout, protože jsem naprosto vykolejený z té vší krásy kolem, z jejich počtu i z jejich tak těsné blízkosti. A z toho, jak přílétají a odlétají stalé další, další, další a další.

 

Kdyby nezačalo pršet a kdyby déšť nepřidával na síle, seděli bychom tam snad ještě teď... Jenže déšť přišel a sílil a na nás čekalo ještě celé velké Portugalsko. Zajímavý útulek pro deštivou noc v autě jsme našli na N 41°47’37.68” W -6°43’18.12”, parkoviště u vyhlášené rodinné restaurace. Přijeli jsme kolem šesté a chtěli večeřet, jenže to v restauraci zrovna zavírali po obědech. Prý máme dojít po osmé. Měli jsme hlad, něco jsme zkousli v autě, ale bylo nám hloupé stát "na zahradě" a nic si v hospůdce nekoupit. Nakonec jsme vymysleli polévku a jídlo a lahvinku dobrého červeného, všechno napůl, aby nám v noci nebylo těžko. Ještě jsme si nestačili objednat a už byl stůl plný mističek. Každá v průměru asi 10 cm, personál se musel hodně snažit, aby se to všechno vešlo na stůl. A v každé jiná místní specialita studené i teplé kuchyně. Maso, vnitřnosti, saláty, luštěniny, těstoviny, olivy, sýry, uzeniny. A my ochutnávali a ochutnávali a bylo to něco úžasného. Za tento servis si pak restaurace účtovala pouhá tři eura. Nakonec jsme tady vydrželi skoro do půlnoci a absolvovali jsme "skutečnou žranici". Závěrečný účet velmi mírně přesahující třicet euro a zahrnující i lahev hodně dobrého místního červeného, polévku, dvě hlavní jídla a dva deserty byl jen tečkou za všemi dnešními překvapeními. Za celou dobu naší cesty jsme navštívili spousty skvělých pohostinských zařízení, na něco podobného jsme však už nenarazili.

Déšť bubnoval do auta celou noc a tím dával signál začátku období dešťů na portugalském severu. Během uplynulých chladných nocí jsme vyčerpali téměř veškerou zásobu plynu, bylo tedy na čase vyzkoušet, jak se bude na naše plnící bezpečnostní lahve tvářit obsluha portugalské čerpací stanice. Ukazuje se, že není úplně snadné najít "benzínku", kde prodávají i LPG, a hlavně, že přes náš portugalský nástavec teče plyn všude, jen ne do lahve. Domluváme nástavci, obsluze čerpací stanice i bezpečnostní lahvi, ovšem bez výsledku. Připadám si, jako by mě před pár měsíci při koupi lahví a nástavců ošidili. Z nebe se valí nepřetržité provazy vody, ideální počasí na shánění nového nástavce, který by kooperoval mezi lahví a plnící pistolí. Celý den jezdíme po městě velikosti našeho krajského, nakonec bez úspěchu rezignujeme. Uchylujeme na parkoviště pro obytná auta pod pevností Braganca (ve všech STPL vyhledavačích) a těšíme se na ráno moudřejší večera.

 

Přestalo pršet, tedy jen na jeden den, ale přestalo. Příroda se potřebuje trochu nadechnout, vytrvalé deště se teprve formují někde nad Atlantikem. Dnes však svítí sluníčko. Máme plán, když do 10,00 lahve nenaplníme, vracíme se pár set kilometrů do Francie, tam má fungovat stejný nástavec, jako u nás. Na dodavatele zařízení se úplně nezlobím, moc lidí asi na zimu do Portugalska obytnými auty z Čech nejezdí, třeba to neměl dosud kdo vyzkoušet. V roli toho prvního volám do Valmezu k zastoupení Forda, kde jsem vše nakoupil. Moc se jim nechce věřit, požadují fotku nástavce přišroubovaného k plynové lahvi. Blahoskloně jim ji posílám, odpověď zpět je téměř okamžitá: "chybí vám mezikus, který je součástí soupravy redukcí". Beru do ruky originální obal té soupravy a skutečně je tam výlisek v plastu a v něm původně nějaký kus kovu byl. Bezpečně si pamatuji, že při přebírání nic nechybělo, pomalu mě jímá panika, protože odpovědnost za naše potíže sice rozvážně, avšak s plnou tíhou dopadá na má bedra.

Jdu do kastlíku a proberu vše dvakrát, německý nástavec, španělsko portugalský nástavec, nástavec pro zbytek Evropy (snad), žádný mezikus. Pro jistotu všechno ještě dvakrát. Propadám beznaději, když tu přichází Hanička, bere do ruky nástavec pro zbytek Evropy (tedy i pro Čechy), cosi z něj odšroubovává a ptá se: "není tohle to, co hledáme?" A právě těmito slovy se definitně delegovala do role technika obou našich domácností, i té na kolech i té v cihlách...

 

Svým návratem ještě lehce podráždíme i včera čerpání plynu obsluhujícího nevrlého pána, nevěří nám, že tentokrát by mohlo vše dopadnout dobře. Jeho pesimistické úvahy však s přehledem drtíme a s plnými všemi nádržemi vyjma odpadu vyrážíme do přírodního parku Sierra Montesinho. Obloha modrá, počasí nádherné, jen plné potoky a říčky naznačují, že tohle nebude mít dlouhého trvání. Po zapadlých silničkách projíždíme horskými vesnicemi, údolími i náhorními plošinami. V nejvyšších partiích se přibližujeme znovu na dosah španělské hranici, zasněžené kopce nad našimi hlavami se zdvihají už za ní. Haničku moc nebaví moje věčné zastavování, focení a kochání se, toho si však v závalu euforie úplně nevšímám.

 

Vesnice Moimenta, stojí snad na konci Portugalska, když ne na konci světa. Oběma nám dopřává chvíle ticha a samoty, které po plynovém dobrodružství potřebujeme. Hani odpočívá v autě, já vyrážím na pěší okruh vyznačený po pěšinách okolo pastevecké vesničky. V tomto čase moje euforie dosahuje vrcholu a pár hodin si udržuji endorfinové opojení. Jen vyjdu ze vsi, která leží poměrně vysoko v horách, po asfaltu mě dojíždí traktůrek, kolem něj poskakuje, vrčí a štěká snad dvacet psů všech plemen, rozměrů, barev, stáří i všeho rozumu. Čekám, kdy se mi některý zakousne do hyžďového svalstva, s potěšením odbočuji na hliněnou cestu. Ta míří k nenápadnému navrší opatřenému vyhlídkovou plošinou. Posádka traktůrku i její okolí se odebrala kamsi až snad do Španěl, i štěkot se vzdálil. Jen oblé většinou holé kopce všude okolo mě, kousek pode mnou vesnice Moimenta, hlubší údolí řeky Tuela, můj příští cíl. A desítky tisíc všemožně kulatých žulových balvanů poházených všude kolem, kam jen oko dohlédne.

 

Rozhlížení přeruší nový hluk a chaos, ječení, bečení, mečení a znovu štěkot psů. To ti dva z traktůrku stěhují stádo ovcí a koz, z mírného nadhledu můžu sledovat vůdčí roli pastevců, práci psů a zdánlivě neuspořádaný dav malých chlupatých a mírně vyděšených přežvýkavců. A také fakt, jak ten zdánlivý chaos má svůj řád, i když z něj neustálé někdo vypadává a vybočuje. Třeba pár zatoulaných ovcí nebo ti dva psi, které zajímalo všechno ostatní, jen ne zatoulané ovce. Jenže za pár minut stádo vchází do ohrad u vesnice a z dálky to vypadá, že žádné zvířátko nechybí. Můžu tedy začít pomalu sestupovat k řece Tuele, po deštích hlasité, plné vody a velmi rychle utíkající z hor. Obrazy kopců se trochu mění, také si musím dávat pozor jak na kluzké kameny tak i na vydatné louže a potůčky křižující stezku. Připozdívá se, potřebuji přidat do kroku, čeká mě ještě kus cesty podél Tuely, přechod přes starý kamenný most a stoupání do Moimenty. Značení cesty je v mapě přerušené, v reálu nemám potíž s orientací a hledáním sice hodně jednodušších, často stářím zašlých a zdaleka ne tak četných značek, jak jsme zvyklí u nás. Závěrečný kopec mi dává trochu zabrat, v přicházejícím večeru bych ale příliš rychlými pohyby jen narušoval absolutní a dokonalý klid v přírodě.

 

Pomalu a za častého rozhlížení se po kopcích, možná už je nikdy neuvidím, přicházím do Moimenty a k autu (41°57´2.436"N, -6°58´29.113"W). Hanička je s vývojem odpoledne spokojená, já nadšený, pomalu se smráká. Ve vyhledavači zjistíme, že ve vsi by měl fungovat bar, tedy vyrážíme na průzkum. Protože neumím otevřít dveře, ihned se stáváme středem pozornosti obsluhy i dvou hostů, ovšem tady to vypadá, že stejně jsou tu doma všichni. Ostatně pražská garsonka má asi větší rozlohu, než zdejší bar, v kamnech praská dřevo, mezi stoly se líně prochází velká mourovatá kočka. Málem jsme se také zabydleli....

 

další pokračování: Jsme zaplaveni, také portugalskou historií

Jenže nemůžeme pochopitelně nechat Malibu někde ve vsi v horách v noci o samotě. Moc nevěříme zítřejší předpovědi počasí, proto stavíme dva plány. Vyšel ten deštivý, po slunečném dni plném tepla přichází ráno mlha, sychravo, prší a dohlednost je sotva sto metrů. A tak má být s drobnými vyjímkami celý následující týden. Prcháme do nížin, jenže následující dny ukáží, že jsme si příliš nepomohli....

12/2019

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace