Příběh všedních dnů v zemi moravské

Je pátek těsně po kritickém třináctém, většina kamarádů nejspíš odjela svými obytnými auty na prodloužené víkendy. Jedni se chladí na Kaunertalském ledovci a zkouší první lyžování nové zimy, jiní si hřejí pozadí v termálních lázních v Uhrách, kdesi v oblasti moravských sklípků bují zábava u husy a martinských vín dalších, byť virtuálních kamarádů.

Místo toho, abych se některým z nich vnutil, sedím doma v obývacím pokoji, popíjím vínko, které jsem si dovezl z minulého výletu. Pochází z Wachau, ale koupeno ve Sparu není třikrát pitné. Zmíněný Spar byl jedinou možností, kde nakoupit něco z rakouských vinic v malém městečku Waldviertelu. Přiznávám, i když to bylo přesně před týdnem, už si nepamatuji, jak se to tam jmenovalo. Vlastně tam ani nebylo hezky, ale co byste od listopadu chtěli. A od alkoholika, abych ten fakt zamaskoval, přidal jsem k pěti lahvím z oblasti Dolního Rakouska jedny papírové kapesníky a pět housek. Náklad jsem nesl daleko, na parkovišti bych se ani neotočili, natož zaparkovat.

Nicméně toho veltlína piji rád. Připomíná mi volnost, kterou nám všem obytné auto dává. Nutí mě velebit člověka, který kdy vymyslel, že auta mohou být používána nejen na přesuny z místa A do místa B, ale že v místě B by šlo v autě přespat a pak pokračovat dál do C, a to i po dobu několika dní, týdnů, měsíců, dle fantazie každého soudruha. Do dalších D, E, F atd. Původně jsem si chtěl jeden takový výlet připravovat, ale zvolil jsem, pro pohodu večera, dělat věci, které mě teď zrovna napadnou.



Tak si popíjím veltlín, přikládám polena do krbových kamen, vypral jsem si spacák, ve kterém jsem sice letos spal jen třikrát, ale mám ho už mnoho let, jen ho nikdy nikdo nepral. Byl druhou věcí, kterou jsem kdy v životě svépomocí vypral. Teď z něj kape voda na podlahu kuchyně, jenže proč tam chodit, když špajs i lednice zejí prázdnotou. V počítači mám pár obrázků z podzimu, některé jsou už upravené a vylepšené, stačí jen dodat popisky a vzpomenout si na slunečné dny.

Další úžasná příležitost, znovu se musím uklonit tomu pánovi nebo té paní, prostě těm, kteří vymysleli obytné auto. S každým obrázkem se vybaví krátký příběh a řada obrázků sestaví neumělý film. Nejsem režisér ani herec, nikdo nepsal scénář, ale film běží mozkem a zaměstnává srdce. Spouští stavidlo vzpomínek, někdo by řekl hloupých a naivních, na dvě všední odpoledne. Která nebyla všedními díky obytnému autu.... a díky mé touze, ta zařídila věci tak, abych měl co fotit a při obrázcích kdykoliv později na co vzpomínat.

Netajím se s tím, že obytné auto používám i při obstarávání obživy, však ono také není úplně levnou záležitostí, tak proč trošku nepřizařídit, aby se díky němu nějaká ta mince do rozpočtu vrátila. Obytka naštěstí nevrací jen mince, díky ní mám tu čest na konci každého dne po poslední návštěvě klienta být za zhruba 20 sekund doma. Ukažte mi obchodníka, který může prohlásit totéž. A tak jsem si jednou z podzimka to doma vzal s sebou, obstaral jsem nějakou obživu a takhle při pondělku ve čtyři odpoledne jsem řešil, kde odstavím na pár hodin ono své doma. Ve sklepě, nebo na půdě, možná v komoře, rozuměj garáži, popadnu milovaný bicykl a nechám se jím posunout do nitra země jihomoravské k zážitkům a k poznání.



Pravda je, měl jsem celkem "točky", v Kyjově jsem parkoval tak, aby auto nikomu nepřekáželo. Za odměnu mě po návratu čekal vzkaz od pilného strážníka. Stojím ve veřejné zeleni a tím porušuji paragraf.... Pod autem bláto, louže, černá hlína, jen nic zeleného. Tohle vyřeším za tmy, na kole toho za tmy moc neuvidím. Nálepku posadím na přístrojovou desku, ono to nějak dopadne, a z Kyjova mířím do Skoronic, tady někde vede modrá turistická do Vacenovic. Naprosto nedůležitý zeměpis, když lovím kolo z auta, přichází první příběh.

Zažili jste to určitě už někdy všichni, pan Guryča to zmiňuje v úvodníku jednoho z čísel časopisu Caravan magazine. Prostě ze sousední truhlárny přišel pán v montrérkách a vyptával se na auto. A co že je to za značku, a že jeho dcera se zeťákem by taky něco takového chtěli a co to stojí a kolik to žere. Následují odůvodnění, že on by to stejně nevyužil, ale hračka je to krásná.... Mezitím si připravím všechny propriety a vyrážím vstříc pár kilometrům, které nejsou připravené a tedy není jistý "efekt poznání". Tedy on jistý je, jistý si nejsem já sám :-)

Ze Skorotic ještě chvilinku pátrám po modré značce, pak už následuji důvěrně známé znaky na stromech, sloupech, patnících a kde všude jinde. Plochá krajina nedává příliš naděje na dramatické zážitky z poznávání, přesto zákoutí s křížem a skupinou stromů vnímavou duši osloví. Potom lesem do vsi, kde nějakou tu místní zajímavost najít lze. Její příběh jsou dva letopočty a jeden stavební sloh, no nebudeme si nic namlouvat, atmosféru to nemá, ale život to je. Život je i hlášení místního rozhlasu okořeněné hlasitou chraplavou dechovčičkou. Jedeme dál, cesta trochu stoupá, po levé ruce se vine vinice. Za plotem, občasný výbuch rachejtličky dává jasně na srozuměnou, že sklizeň hroznů je v plném proudu, prý to zahání hladové ptactvo.

Z vrchu je vidět hlavní hřeben Bílých Karpat, však ono se na ně také někdy dostane. JO, tohle chci vyfotit s řadou vinice, kopec je daleko, moc toho na fotce vidět nebude, zkusit se to musí, vymazat může. Mají tam cedulku, že jako do vinice vstupovat NE, jenže znáte lovce, cedulky nevnímá. Upřímně, ta fotka fakt nestojí za nic, ještě zkusíme něco jakože z ohrady, kde se dá vyšplhat trošku výš... Ten človíček, který supí po cestě krajem vinice, pedály otáčeje poměrně s námahou, vousatý, dlouhovlasý, lehce prošedivělý, něco významně propozorovává, poočku sleduje moje počínání, uřícený a nasupěný. Začnu tedy: "Asi jsem Vám vlezl do vinice a porušil zákaz, ne?"
"A proč asi tady ta cedule je?" "Nezlobte se, moc se mi líbil ten obrázek Javořiny za Vaší vinicí, ale hrozny určitě neberu. Mrzí mě, že jsem Vás takhle vyburcoval. Určitě neberu hrozny, moc se mi líbí tahle krajina a obrázek vinice s horama v dálce. A jak to vypadá, bude letos dobré víno?"
"Kdepak, za nic to nestojí, pořád prší, spíš to hnije, než dozrává".
"Vy se tady asi docela naběháte, abyste vinici uhlídal?" "Šéf nás honí, lidí si myslí, že si můžou utrhnout, co se jim zlíbí, ale teď hlavně musíme honit ptáky. Zatím je to ještě dobré, ještě jdou spíš na kukuřici, ale sklízejí jí z polí každý den, ještě tak týden a půjdou na víno. Fakt to letos za nic nestojí a ještě ti ptáci. Vylezte si támhle vedle na posed, odtam něco vyfotit půjde." "Díky moc, už svůj obrázek mám, asi to nebude ono, a z posedu by určitě nebylo. Navíc, strašně se bojím výšek, i tak moc děkuju za nabídku. Ať to nějak uhlídáte ! "

No řekněte sami, není už jen tohle nádherný pondělní příběh?

A jedu dál. Na vrcholu kopce Náklo se mi zjeví dřevěné plastiky, kříž, tady se něco děje, co to je?
Kousek vedle je několik informačních tabulí. Tady bylo kultovní místo velmožů Velkomoravské říše. Asi, přesné doklady nejsou, ale z vyvýšeniny je docela výhled, jen opar trochu bere. Brzy se bude i stmívat, tedy pár obrázku a jedeme dál. Nicméně něco tu cítit je. Nevím, jestli právě tomuhle se říká genius loci, sám bych to definovat "jo, fakt dobrý". Čistě pocitově.

Parádový sjezd do dědiny Milotice. Když jsem za bývalého Pána Boha dělal průvodce u Čedoku, zdejší zámek byl tak trochu tajným tipem. Ve sklenících a zahradách tady pěstovali květiny, kterými zdobili všechny státní zámky v kraji, takže na "domácím" zámku měli vždy nejčerstvější a v každém pokoji nádherně naaranžované pugéty. Dnes alespoň obrázek zvenku, to světlo už stejně za nic nestojí, na malinké prodloužení trasy přes Svatobořice a Kyjov ještě stačí. Ostatně cyklostezky tu jsou asfaltové, takže to "pojede".

No a za tmy pak řeším onu nálepku z přístrojové desky, Můžu si vybrat: sice hrdinská, přesto asi k neúspěchu odsouzená bitva, nebo rychlý ústup za 200,- Kč s pomyšlením, že tu městkou policii nám byl čert dlužen. Naprosto jedno, v jakém městě působí. Hrdinů jsou plné hřbitovy, a mají-li ti lidé dobrý pocit z toho, jak za 200,- Kč zachránili právní stát.... Ano, i toto je příběh z výletu, sic pro mě ne příliš veselý.

V úterý dopoledne znovu řeším obživu, poslání, práci pro společnost, jak to kdo chce vidět. Co také jiného tvořit v mlhavém dopoledni. Jedenáctá rozhoduje, evidentně i dnes sluníčko vyjde, i když to bude asi malinko později. Už pár let mám ve svém byznys plánu výjezd na Velkou Javořinu, nejvyšší vrchol Bílých Karpat. Ona tedy, mimochodem, tato CHKO má nejvíc co nabídnout v pozdním jaru, kdy na zdejších loukách vykvétá značné množství chráněných květinek včetně vstavačů, v cizím názvosloví orchidejí. Ačkoliv se to s dnešní dobou příliš nekoresponduje, místní vezmou každoročně do rukou kosy a vyrážejí na louky nejcennějších lokalit kosit. Takhle to probíhalo mnoho generací před tou naší, květiny si zvykly a pokud to takhle stejně neuděláme dnes, nevyrostou, nevykvetou a nevydají svá semena, aby zachovaly reprodukci. Tyto procesy v půli října nehrozí stejně jako květy vzácných vstavačů, to však není důvod vynechat krásný výlet na kole.



Místo, kde nechat auto, se jmenuje Uherskohradišťské Vápenky, souřadnice 48°52´19.80"S 17°37´12.58"V lze použít i k přespání, pokud tady nebude uskladněno příliš mnoho kmenů sťatých při těžbě dřeva v Bílých Karpatech. Pokud chci vyjet na Javořinu a vrátit se okružní cestou, na kole se vracím pár kilometrů zpět po silnici. Narazím na modrou turistickou značku a po ní a po asfaltové cyklostezce přes dva ne vysoké kopce dorazím do Nové Lhoty. To, co mě teď čeká, je, bohužel, jen dlouhé, avšak určitě nikoliv nezáživně stoupání po silnici směr slovenská hranice. Na Kubíkově vrchu narazím na zelenou turistickou, minu malý lyžařský areál s parkovištěm také vhodným pro přenocování v karavanu, tady i s dalekým výhledem. Další cesta je sice na kole sjízdná, nikoliv však pohodlná, dva a půl kilometru k Dibrovovu pomníku, pochopitelně do kopce. Dibrovov byl partyzán který tady padl za svobodu naší vlasti a kdosi mu tedy postavil pomník. Už jsme na hlavním hřebeni Bílých Karpat a na česko - slovenské hranici. Vede tudy červená turistická a celkem dobře na kole sjízdná cesta až na křižovatku do Strání, jistě nebude překvapením, že znovu a často do kopce. Chci pokračovat po červené, budu sice kolo nějakou dobu tlačit, pochopitelně do strmého kopce, ale půjdu po hranici přírodní rezervace Velká Javořina, která chrání původní vrcholové porosty listnatých lesů. Navíc, cesta nahoru je kratší a hezčí, než cyklostezka. A tak jsem vyšplhal na hřeben nejvyššího vrchu Bílých Karpat a takřka po vrstevnici a hlavně na kole kolem pomníku Setkávání krajanů na moravsko slovenském pomezí za výhledů do kraje i na věž vysílače pokračoval, světe div se, po rovině přes nejvyšší vrchol pohoří. Sem se dá ze slovenské strany vyjet i autem, i proto je tu pár lidí i v úterním odpoledni.



I dál lze pokračovat po červené turistické k Holubyho chatě těsně pod vrcholem, ale připravte se na další výstup na kopec. Stále po červené turistické značce dochází konečně na sjezd, a ten ocení i ortodoxní bikeři, ke Kamenné chatě. K autu už jen po asfaltové cyklotrase 46 stále z kopce. Mám za sebou sice jen cca 25 km cyklistiky, ovšem byly to zážitkové kilometry. A já můžu za tmy obohacen o další příběh cesty a poznání pokračovat v činnosti výdělečné.

9-11/2014

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace