Přes Rychlebské hory

Mohlo by se zdát, že povídání o Rychlebských horách na server o výletech obytným autem nepatří, tady jsem si trošičku plnil jiný svůj sen. Sen o pěších vícedenních přechodech hřebenů dlouhých pohoří.

Jestli se mi někde líbí a oblast je obytným autem dostupná, proč to nějakým způsobem nedat najevo? Třeba pár obrázky, několika upozorněními, kam by autem dojet šlo a nebo na krásná byť od silnic trochu vzdálenější místa.

 

Třeba taková Borůvková hora, 899 m vysoká, s volně přístupnou rozhlednou. Dokonce i pro mou labilní výškovou odolnost přístupnou. Rozhlížel jsem se z ní k Orlickým horám, na Jeseníky i do polských rovin kolem Otmuchovského jezera. Přišel jsem pěšky od Dobré Vody po hranici, lze sem i dojet na kole po cyklotrasách z Javorníku. Po pěších značených cestách už by výlet asi přesáhl 20 km pochodu. Nejkratší cesta na Borůvkovou horu vede nejspíš z parkoviště 50°22´12.384"N, 16°55´7.804"E po polské zelené značce, tady bych se asi nebál ani v autě přenocovat. Jazykových bariér se není třeba obávat, při výletu se od české hranice vzdálíme maximálně na stovky metrů. Navíc polská část hřebene je odlesněná a poskytuje krásné výhledy na oblast Klodska. Totéž lze povědět o nedalekém úseku nad vesničkou Zálesí a o straně moravské.

 

Opravdovou hřebenovku absolvuje každý, kdo přejde vrcholy Koníček, Černý a Hraniční vrch. Pasáž je dostupná z české strany z Nových Vilémovic, z polské vsi Nowy Gieraltow se zdá být silnička průjezdná až na Hraničky, bývalou obec na hranici, kam hřebenovka ústí. Hraničky jsou krásným místem, rozlehlé louky trochu připomínají šumavskou krajinu, lemují je tmavé táhlé kopce porostlé hustými smrkovými lesy. Pod jedním takovým osamělým smrkem jsem si při mém přechodu postavil stan, abych se před usnutím mohl ještě chvíli rozhlížet po horách a užívat si tichý podvečer. Jenže jsem byl celodenním putováním tak zničen, že jak jsem lehl, okamžitě jsem spal. Ani mi tak nevadila láhev plná vody s pískem, kterou jsem nabral z jediného chatrného potůčku cestou sem.

 

Ráno jsem mohl vstát časně a pokračovat v pochodu přes Pomezný, Břidličný a Kovadlinu, pro mě asi nejhezčí vrchol toho dne. Vrcholová skála odkryla pohledy na okolní kopce po obou stranách hranice. I Kovadlina je lépe dostupná z polského území, od Bielice sem vede zelená značka. Po žluté už není daleko na Smrk, nejvyšší v Rychlebských horách (1127 m), po modré se lze vrátit do Bielice zpět. Já jsem však sestupoval po české modré do Petříkova, tam na mě u lyžařského areálu věrně čekalo auto.

Do údolí Setiny není z Rychlebských hor daleko 

Došel jsem tehdy unavený, ale nesmírně šťastný. Bolely mě všechny netrénované svaly nohou i ramena od popruhů těžkého batohu. Po mnoha letech jsem však v sobě našel odvahu a dva dny jsem sám putoval překrásnou horskou přírodou, vše potřebné v batohu na zádech. Sliboval jsem si, že podobné přechody zopakuji mnohem častěji, nejprve přes další české a moravské hory, pak přidám slovenské a možná dojde i na nějaký alpský přechod. Nezrealizoval jsem však z těch slibů zatím nic. Projel jsem od té doby obytným autem mnoho zemí, navštívil několik národních parků. Poměrně hodně jsem chodil pěšky i jezdil na kole, ale vždycky jsem se vrátil do zázemí obytňáku a už nikdy jsem neprošel ani na kole neprojel žádnou hřebenovku. I proto ve mně dosud dřímá jeden nesplněný sen. Co jsem začal před pěti lety koncem června, čeká na pokračování. Možná...

6/2015

 

Ukázat na mapě | Vladi Štekr

 
Úvod Výlety Cestopisy Tipy a zajímavosti Příběhy Kontakt Přihlásit se Nová registrace

Speciální nabídka!

Dobrý den,
jsme potěšeni, že vás zaujal obsah našich webových stránek.

Máte-li zájem být informován(a) o novinkách a změnách na webu, můžete se registrovat,
rádi vám jednou měsíčně pošleme zprávu o nových článcích.

Registrovat
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím | Další informace